42. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, se uvádí, že "výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu". Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy stěžovatel poukazuje na závažné procesní nedostatky v řízení (v postupu soudů při zjišťování skutkového stavu) vedeném obvodním soudem i městským soudem.
43. Tvrdí-li Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení, že stěžovatel neuvádí, v čem se napadené rozhodnutí mělo odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházející ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 Cpjn 201/2015, uveřejněného pod číslem 73/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Ústavní soud konstatuje, že uvedené stanovisko se zabývá otázkou zhlédnutí posuzovaného v řízení o (omezení) svéprávnosti (§ 55 odst. 1 občanského zákoníku a § 38 odst. 2 z. ř. s.), a to z pohledu, zda je k tomuto procesnímu úkonu příslušný výlučně soudce či popřípadě i vyšší soudní úředník, resp. asistent soudce. Uvedené stanovisko na danou věc tudíž nedopadá.
44. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že Nejvyšší soud nezvažoval, zda byly v detenčním řízení řádně hájeny zájmy stěžovatele, naopak dovolání stěžovatele odmítl z čistě formálních důvodů, které se ukázaly být, jak bylo shora konstatováno, zjevně mylnými. Napadeným usnesením tak Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s ohledem na předmět řízení i jeho osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny.
45. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud bez nařizování ústního jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení městského soudu a obvodního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.