Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda, označenému jako "dovolání, ústavní stížnost", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 10. 2018 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "dovolání, ústavní stížnost", kterým stěžovatel žádá rovněž o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce současně pro dovolací řízení i pro ústavní stížnost.
Stěžovatelovo podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména z něj vůbec nebylo patrno, čeho se vlastně stěžovatel v tomto řízení domáhá, a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).
Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil (sám nebo společně s Terezií Regnardovou) na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 20/18 a III. ÚS 983/18, naposledy ve věci sp. zn. II. ÚS 2425/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti; na výzvy k odstranění vad nereaguje.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je nicméně přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
Stejně jako ve věcech vedených např. pod sp. zn. I. ÚS 19/18, sp. zn. II. ÚS 41/18, sp. zn. II. ÚS 189/18, sp. zn. I. ÚS 964/18, sp. zn. I. ÚS 1018/18, sp. zn. II. ÚS 1507/18, sp. zn. III. ÚS 1580/18, sp. zn. I. ÚS 2342/18, sp. zn. I. ÚS 2583/18, sp. zn. III. ÚS 2923/18, sp. zn. III. ÚS 3417/18, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2018
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj