52. Krajský soud tedy postupoval zcela v souladu s touto ustálenou judikaturou Ústavního soudu, když o stížnosti stěžovatele věcně nerozhodl. Ústavní soud proto konstatuje, že také tato námitka stěžovatele je neopodstatněná a uvedeným postupem krajského soudu k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu nedošlo.
e) Právo na zákonného soudce
53. S tím dále souvisí také námitka stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené v článku 38 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť napadeným usnesením krajského soudu rozhodl dne 19. 10. 2017 tentýž senát krajského soudu (senát 9 To), který v minulosti rozhodoval o vazbě stěžovatele v rámci přípravného řízení, což stěžovatel považuje za nepřípustné, když mezitím dne 5. 10. 2017 byla podána obžaloba.
54. Nelze než konstatovat, že si stěžovatel ve své argumentaci protiřečí, pokud na jednu stranu požaduje, aby stížnostní soud v jeho věci rozhodl, přestože již byla podána obžaloba, protože má za to, že jinak by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které zahrnuje také právo na přístup k soudu, zároveň však namítá, že tento soud již nemůže po podání obžaloby rozhodovat, neboť by tím bylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že plně v souladu s výše uvedeným stížnostní soud ve věci sice rozhodl, ve svém rozhodnutí však uvedl, že s ohledem na podání obžaloby již není oprávněn do vazebního řízení zasahovat. V takovém postupu nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
f) Zásada kontradiktornosti řízení
55. Stěžovatel dále namítá, že byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, neboť nebyl informován o zásadní komunikaci týkající se možnosti odebrání statusu spolupracujícího obviněného jednomu z obviněných a neměl možnost se řádně připravit na jeho výslech.
56. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu plyne, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na kontradiktorní řízení. Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc [nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Účastníkům řízení proto musí být poskytnuta možnost se seznámit s veškerými důkazy a vyjádřeními, které mají ovlivnit rozhodování soudu, a vyjádřit se k nim [srov. rozsudek ESLP ve věci Mantovanelli proti Francii ze dne 19. 3. 1997 č. 21497/93, § 33, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996 č. 15764/89, § 31, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, § 33, shodně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13 (N 29/76 SbNU 383), bod 13].
57. Jak ovšem uvedl ESLP v rozsudku ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008 č. 20728/05, § 26, právo na kontradiktorní řízení nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit v závislosti na zvláštnostech daného řízení. V některých případech, jejichž okolnosti byly velmi specifické, dospěl ESLP k názoru, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi. V této souvislosti odkázal ESLP na rozsudek ve věci Stepinska proti Francii ze dne 15. 6. 2004 č. 1814/02 a rozsudek ESLP ve věci Verdú Verdú proti Španělsku ze dne 15. 2. 2007 č. 43432/02.
58. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl řádnou možnost seznamovat se se spisovým materiálem a s veškerými důkazy a vyjádřeními. O konání výslechu spolupracujícího obviněného byli obhájci stěžovatele řádně vyrozuměni, výslechu se zúčastnili, měli možnost klást mu otázky a té také využili. Pokud stěžovatel uvádí, že vyrozumění spolupracujícího obviněného o tom, že nejsou nadále splněny podmínky pro jeho označení za spolupracujícího obviněného, je třeba vyhodnotit jako "zcela evidentní nátlak, aby vypověděl více špíny proti stěžovateli," je jeho tvrzení v rovině ničím nepodložených spekulací. Nadto jak plyne z protokolu o výslechu uvedeného obviněného ze dne 18. 9. 2017, tato informace na počátku výslechu, jemuž byli přítomni také obhájci stěžovatele, zazněla, a obhájci stěžovatele na ni tedy mohli reagovat.
g) Právo být slyšen
59. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno jeho právo být slyšen, neboť mezi jeho výslechem v rámci vazebního zasedání konaného dne 16. 8. 2017 a v rámci vazebního zasedání konaného dne 1. 11. 2017 uběhlo více než 10 týdnů, což považuje za nepřípustně dlouhou dobu.
60. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103) následovně.
61. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.
62. Nicméně jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva dospěly k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.
63. Ústavní soud rovněž konstatoval, že od osobního slyšení je možno také upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí.
64. Pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není tedy rozhodující "typ" řízení, tzn. zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno v určitých časových intervalech být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Podle Evropského soudu pro lidská práva přitom v zásadě není povinností obviněného prokazovat, že osobní slyšení nad rámec písemného vyjádření obsaženého ve stížnosti či žádosti je opravdu nutné.
65. To znamená, že v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, ba dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, není nezbytné konat slyšení obviněného, jestliže byl tento k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Je zřejmé, že dodržení tohoto časového odstupu není možné, pokud obviněný v průběhu zákonem stanovené tříměsíční lhůty pro periodické rozhodování o trvání vazby nepožádá o propuštění z vazby na svobodu. V takovém případě musí soud při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě obviněného vždy vyslechnout, ledaže by byly dány podmínky neumožňující takové slyšení nebo obviněný výslovně uvedl, že slyšen být nechce.
66. V dalších svých rozhodnutích Ústavní soud upřesnil, že ani v případech periodického přezkumu důvodnosti vazby, k němuž dochází ex officio, tj. z úřední povinnosti bez podnětu ze strany vazebně stíhaného, nelze nadbytečnost osobního slyšení při rozhodování o dalším ponechání obviněného ve vazbě dovodit pouhým odkazem na tento typ řízení [nález sp. zn. III. ÚS 1822/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 141/66 SbNU 167)].
67. Co se týče maximální délky doby mezi jednotlivými osobními slyšeními ve vazebních řízeních, tak obdobně podle judikatury ESLP k čl. 5 odst. 4 Úmluvy nemusí být nutno obviněného znovu slyšet, pokud od předchozího slyšení uplynula doba v řádu týdnů. Avšak například osm a půl týdne již bylo příliš v rozsudku ve věci Husák proti České republice (rozsudek ze dne 4. 12. 2008 č. 19970/04, § 43; v podrobnostech viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 542).
68. Z uvedeného vyplývá, že obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69)].
69. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu lze dovodit obecnou povinnost soudů slyšet obviněného ve vazbě minimálně každých šest týdnů, nehledě na to, zda má být rozhodováno o pokračování vazby (z úřední povinnosti nebo na základě žádosti obviněného o propuštění). Takový výklad je však mylný. Ve skutečnosti je třeba zajistit, aby v době rozhodování o pokračování vazby neuplynulo od předchozího slyšení obviněného více než několik týdnů. Ústavní soud posoudil průběh řízení a uzavírá, že stěžovateli byla poskytnuta dostatečně často možnost být slyšen před soudem.
h) Řádné odůvodnění rozhodnutí a tzv. doktrína zesílených důkazů
69. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tvrzení, že soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, nevypořádaly se adekvátním způsobem s jeho námitkami a v jejich rozhodnutích zcela chybí posouzení proporcionality trvání vazby s přihlédnutím k tzv. doktríně zesílených důkazů.
70. Ústavní soud považuje za nezbytné odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) či ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) a další].
71. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že nemá-li základní právo na soudní ochranu garantované v článku 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny mu předestřené námitky, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12 (N 136/74 SbNU 69)]. Současně ovšem platí, že není porušením práva na soudní ochranu, když soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14].
72. Soudy se tedy nemusí explicitně vypořádat s každou z uplatněných námitek (kritérium relevance). Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, § 61, nebo nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. Konkrétní podoba této povinnosti vyplývá z několika důležitých kritérií. Mezi hlavní patří předmět řízení, fáze trestního řízení a schopnost jeho účastníka (zejména skrze odborné právní zástupce) pochopit text a kontext konkrétních rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1031/17 ze dne 24. 10. 2017, bod 33).
73. Pokud jde o další rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění, Ústavní soud připomíná, že je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ve věci Rokhlina proti Rusku ze dne 7. 4. 2005 č. 54071/00 a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)].
74. Dlužno přitom připomenout, že přetrvávají-li stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání a byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ve věci Janulis proti Polsku ze dne 4. 11. 2008 č. 20251/04 a ve věci Knebl proti České republice ze dne 28. 10. 2010 č. 20157/05 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2575/17 ze dne 31. 10. 2017, bod 52, a sp. zn. III. ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018, body 26-27)).
75. S přihlédnutím k výše naznačeným ústavněprávním požadavkům kladeným na rozhodnutí o vazbě, k předmětu řízení, fázi trestního řízení a úrovni stěžovatelova právního zastoupení jsou podle Ústavního soudu rozsah i podrobnost odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečné.
B) Sdělení městského soudu
76. Stěžovatel dále namítá, že postupem městského soudu, který odmítl rozhodnout o dvou jeho žádostech o propuštění z vazby ze dne 16. 8. 2017 a ze dne 31. 8. 2017, o čemž stěžovatele vyrozuměl sděleními ze dne 25. 8. 2017 a ze dne 5. 9. 2017, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které zahrnuje také právo na přístup k soudu.
77. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými sděleními nedošlo k odepření přístupu k soudu. V daných případech stěžovatel nedodržel třicetidenní lhůty pro podání opakované žádosti o propuštění z vazby stanovené v ustanovení § 71a trestního řádu a současně v žádosti neuvedl ani nové skutečnosti ospravedlňující jejich předčasné podání, jakkoliv je opačného názoru. Právě z těchto důvodů okresní soud o žádosti nemohl rozhodnout a na základě ustálené soudní praxe stěžovatele ústavní stížností napadeným sdělením o této skutečnosti pouze vyrozuměl (k tomu shodně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2528/17, bod 7).
78. Je třeba také zdůraznit, že stěžovateli i nadále zůstalo zachováno právo podat opakovanou žádost o propuštění z vazby, avšak až po uplynutí třicetidenní lhůty uvedené v ustanovení § 71a trestního řádu, případně je možné tuto opakovanou žádost podat před uplynutím této lhůty, ale to pouze za předpokladu, že stěžovatel v žádosti o propuštění z vazby uvede nové důvody, které by ji odůvodňovaly, a zakládaly tak nový důvod pro propuštění z vazby. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou.
C) Současné zadržování kauce a konstatování vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu
79. Obstát nemůže ani námitka stěžovatele směřující proti tomu, že obecné soudy na jedné straně konstatovaly přetrvávající existenci vazebních důvodů (včetně důvodu vazby útěkové) a na straně druhé nerozhodly o vrácení peněžité záruky ve výši 150 milionů Kč stěžovateli. Ke složení uvedené peněžité záruky totiž došlo v rámci jiného trestního řízení (vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015), než ve kterém bylo napadenými usneseními rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele (shodně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018, bod 28). Skutečnost, že je kauce stále zadržována, nemůže být argumentem v rámci přezkumu důvodů pro trvání vazby v jiném řízení. Tímto závěrem se však Ústavní soud nevyjadřuje k otázce proporcionality zásahu do vlastnického práva stěžovatele nevrácením peněžité záruky, neboť tu by stěžovatel musel nastolit samostatně, nikoli jen jako argument pro své propuštění z vazby a Ústavní soud by se jí mohl zabývat až poté, co by v této věci stěžovatel či dotčený vlastník vyčerpali veškeré procesní prostředky, které jim zákon k ochraně příslušného práva poskytuje.
D) Závěr
80. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 70 Nt 4225/2017-13 ze dne 27. 9. 2017 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 415/2017 ze dne 19. 10. 2017, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl a ve zbytku ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.