42. Pakliže totiž řidič porušuje při řízení svoje povinnosti vyplývající zejména ze zákona o provozu na pozemních komunikacích (jede nepřiměřenou rychlostí, užívá vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k bezpečné jízdě, jeho výhled je omezen znečištěním skel, je pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky atd.), přičemž si je vědom, že přepravovaná osoba jedoucí s ním ve vozidle porušuje svou povinnost dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ví, že svým jednáním vytváří nebezpečí dopravní nehody, jakož i to, že následek této nehody bude spoluurčen právě i skutečností, že přepravovaná osoba není připoutána bezpečnostním pásem. Jelikož tuto skutečnost může a má řidič zahrnout do svých úvah, může a má ji i zohlednit ve způsobu své jízdy. Pokud tak neučiní, ale naopak pokračuje při jízdě v porušování svých povinností vyplývajících zejména ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, nemůže protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích přerušit příčinnou souvislost protiprávního jednání řidiče k případnému následku, na němž se spolupodílí vedle protiprávního jednání řidiče i toto porušení povinnosti přepravovanou osobou.
43. Význam právního závěru uvedeného výše sub 37 se tak v praktické rovině uplatní pouze tam, kde by protiprávnost jednání řidiče byla dovozována pouze z porušení jeho ústavně nekonformně vykládané povinnosti dle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích spočívající v tom, že nezajistil použití bezpečnostního pásu přepravované osoby. Tak by se mohlo stát např. tehdy, jestliže by k dopravní nehodě došlo v důsledku řidičem nezaviněné technické závady a k následku na zdraví či životě přepravované osoby by došlo toliko právě kvůli tomu, že nebyla připoutána bezpečnostním pásem, případně by dopravní nehodu zavinil jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, zatímco posuzovaný řidič by jel v souladu s právními předpisy a jeho protiprávní jednání by bylo spatřováno pouze v tom, že nezajistil použití bezpečnostního pásu svým spolujezdcem, který v důsledku kolize zemřel. V takovém případě by jednání posuzovaného řidiče nebylo protiprávní, neboť tento nebyl, s výhradou učiněnou výše sub 38, ve smyslu ustanovení § 112 trestního zákoníku právně povinen ke konání, a tedy jeho opomenutí nemohlo být v příčinné souvislosti se vzniknuvším následkem v podobě smrti jeho spolujezdce, a nebylo-li protiprávní, nemohl být naplněn ani znak protiprávnosti dle § 13 odst. 1 trestního zákoníku.
44. Právě tento závěr nabývá kardiálního významu ve stěžovatelově věci. Ústavní soud totiž sice se stěžovatelem souhlasí v tom, že tento neměl povinnost zajistit připoutání se zesnulého a v tomto směru byla argumentace obecných soudů nesprávná, to však nemůže nic změnit na výsledku trestního řízení vedeného proti němu. Obecné soudy vycházely ze stěžovatelem nerozporovaného skutkového stavu, vycházejícího zejména ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, že příčinou předmětné dopravní nehody byl průjezd zatáčkou nepřiměřenou rychlostí a nezvládnutí nastanuvšího smyku zadní části vozidla v důsledku ebriety stěžovatele, která vyloučila jeho způsobilost zareagovat v daný okamžik adekvátně. Stěžovatel přitom věděl, že zesnulý není připoután, neboť jej sám dle svých slov upozornil, aby se připoutal, přičemž nijak nereagoval na to, že zesnulý tuto jeho výzvu oslyšel. Naplnění skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 trestního zákoníku zde tak z hlediska objektivní stránky, konkrétně jednání stěžovatele, nebylo shledáno výhradně v tom, že by nezajistil připoutání se zesnulého, ale zejména v jeho zaviněném porušení povinností dle § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. a), § 5 odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1 aj. zákona o provozu na pozemních komunikacích.
45. Za těchto okolností nebylo možno ve světle závěrů uvedených výše sub 41 a 42 ze strany obecných soudů dovodit, že by spoluzavinění zesnulého spočívající v tom, že v průběhu jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem, přerušovalo příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním stěžovatele a následkem v podobě smrti zesnulého. Takto by totiž mohla uvedená skutečnost zapůsobit toliko tehdy, jestliže by stěžovatel v době nehody žádnou svou povinnost neporušil a k nehodě by došlo náhodou či zaviněním třetí osoby. Za takového stavu by bylo nepřiměřené stěžovateli klást k tíži nepřipoutání se zesnulého, nebylo-li by žádných pochyb, že tento si byl vědom své povinnosti být za jízdy připoután a že se rozhodl úmyslně tuto svou povinnost porušit.
46. Jelikož však, jak bylo před obecnými soudy prokázáno, což ani stěžovatel sám nerozporuje, tento věděl, že řídí vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, že projíždí zatáčku vyšší než povolenou rychlostí (přes 90 km/h) a že zesnulý není připoután bezpečnostním pásem, musel počítat s tím, že při kolizi vozidla přesahujícího rychlost 90 km/h s pevnou překážkou je smrt nepřipoutané osoby zcela reálná a očekávatelná varianta vývoje událostí. Věděl tedy, že svým protiprávním jednáním vytváří nebezpečí poruchy v podobě smrti zesnulého. Jelikož se toto nebezpečí bohužel při předmětné dopravní nehodě materializovalo, bylo příčinou smrtelného následku jak porušení povinnosti zesnulého být za jízdy připoután, tak porušení povinností stěžovatele řídit vozidlo po požití alkoholického nápoje, nepřekročit maximální povolenou rychlost mimo obec a přizpůsobit rychlost svým schopnostem a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Tento následek byl přitom v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele a byl kryt jeho nedbalostní subjektivní stránkou. Jelikož stěžovatel proti dovození naplněnosti jiných znaků skutkové podstaty trestného činu dle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku nic nenamítal, nemohly obecné soudy porušit žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu, jestliže jej shledaly vinným právě tímto trestným činem v této skutkové podstatě.
B) K dalším stěžovatelovým námitkám
VII. K nepřezkoumání dovolání po věcné stránce
47. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl argument, že dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu má být ústavně konformně vykládán tak, že pod něj lze podřadit i otázky posouzení naplnění kritérií pro ukládání trestu. Nejvyšší soud konstantně vykládá toto ustanovení restriktivně v tom směru, že pod něj tyto otázky podřadit nelze, jak ostatně podrobně zdůvodnil i ve svém napadeném usnesení. Tento výklad je uplatňován napříč senáty trestního kolegia Nejvyššího soudu [k tomu srov. rovněž např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (Rt 22/2003); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 423/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1406/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1166/2017, bod 18; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. 4 Tdo 516/2017; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 5 Tdo 271/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 3 Tdo 263/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 376/2013]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi tuto otázku jednoznačně nevyřešil [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315), bod 31]. Odkazovaný judikát se však týkal situace, kdy stěžovatel uplatnil dovolací důvod dle ustanovení § 256b odst. 1 písm. h) trestního řádu, proto se výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v daném případě Ústavní soud ani zabývat nemohl.
48. Jelikož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti nyní přímo dovolává ústavně nekonformního výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a pléduje pro závěr, že pod něj mají být podřaditelné i otázky přiměřenosti trestu, neboť i ta se řídí zákonnými ustanoveními trestního zákoníku, a tedy jde o otázku hmotného práva, musel se Ústavní soud touto námitkou zabývat blíže.
49. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud tenduje ke zdrženlivosti v případě přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119); usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06; či z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 3761/17 ze dne 13. 2. 2018, bod 14; usnesení sp. zn. II. ÚS 2833/17 ze dne 25. 10. 2017, bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 9/17 ze dne 9. 2. 2017, bod 15; usnesení sp. zn. II. ÚS 5/16 ze dne 27. 3. 2017, bod 15].
50. Ani ukládání trestu obecnými soudy se však nemůže nacházet mimo rámec ústavní konformity, a tak Ústavní soud výjimečně k zásahu do tohoto procesu sahá, zejména neodůvodnily-li dostatečně obecné soudy výběr druhu či výměry trestu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827) či shora odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315)].
51. V nyní projednávané věci však stěžovatel po Ústavním soudu nepožaduje, aby sám zasáhl do procesu ukládání trestu, nýbrž toliko to, aby vyslovil stěžovatelem proponovanou představu o ústavně konformním výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který by přiměl Nejvyšší soud k tomu, aby sám mohl stěžovatelovu věc v rovině uložených trestů přezkoumat.
52. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a priori neomezuje dosah tam vyjádřeného dovolacího důvodu toliko na otázky spojené se vznikem trestní odpovědnosti, tj. týkající se viny. To však samo o sobě neznamená, že by byl z ústavněprávního hlediska zapovězen restriktivní výklad tohoto ustanovení. Ústavní soud opakuje, že dlouhodobě ve své judikatuře zastává názor, že zásadně není oprávněn vykládat normy podústavního práva, ve výjimečných případech tak však učinit může - k tomu viz výše sub 27.
53. Restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zastávaný Nejvyšším soudem je založen na dvou právních názorech. Za prvé, porušení objektivního právního rámce pro ukládání trestů (např. vyšinutí ze zákonné trestní sazby) zakládá dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. V rámci dovolacího řízení je tak možno zhojit vady spočívající v uložení trestu při porušení trestním zákoníkem pevně stanovených podmínek pro jeho ukládání. Za druhé, v procesu ukládání trestu požívají trestní soudy určité diskrece, při níž jsou vázány zákonnými kritérii ustanovení § 36 až 54 trestního zákoníku pro volbu druhu trestu a stanovení jeho konkrétní výměry, což již v rámci dovolacího řízení přezkoumatelné zásadně není. Tento druhý právní názor Nejvyššího soudu tak v podstatě vyjadřuje, že uplatnění diskrece, děje-li se v mezích, které jí zákon vytyčuje, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení.
54. Tento výklad nekonkuruje tedy jiné právní normě ani není svévolný. Jediný důvod pro jeho korekci Ústavním soudem by tak mohl být dán, jestliže by jej Ústavní soud shledal výkladem, který v porovnání s výkladovou alternativou stejného ustanovení neposkytuje ochranu ústavně zaručeným základním lidským právům či svobodám. Ani z tohoto hlediska však Ústavní soud důvod k zásahu nespatřuje. Je samotnou podstatou diskrece, že, nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna, nelze ji považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
55. Dovolací řízení v trestním řízení se však v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), bod 26]. Ústavní soud by proto nepřijal takový výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele.
56. Tak by se mohlo stát v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, pokud by soud vzal za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, která by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů).
57. Tento závěr se týká toliko potenciálního přezkumu diskrece trestních soudů při ukládání trestu. Tím pochopitelně není nijak dotčen dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 2 písm. h) či § 265b odst. 2 trestního řádu, tedy z důvodu, že nebyly splněny ty zákonné podmínky pro uložení určitého druhu trestu či jeho určité výměry, které žádné diskreci nepodléhají, čímž došlo k porušení zásady nulla poena sine lege, zakotvené v čl. 39 Listiny, a následná možnost brojit proti nevyhovujícímu rozhodnutí o takovém dovolání cestou ústavní stížnosti.
58. Vycházeje z výše nastíněných hledisek, nemůže Ústavní soud ve stěžovatelově věci konstatovat, že by Nejvyšší soud postupoval nesprávně, dospěl-li k závěru, že stěžovatelova argumentace proti uloženému trestu neodpovídá dovolacímu důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel se v zásadě toliko domáhal přiznání jiné váhy určitým skutkovým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu (zejména spoluzavinění poškozeného). Touto argumentací však směřoval právě toliko proti diskreci soudu provedené v jejích zákonných mezích, do níž Ústavní soud zasahovat nemůže.
VIII. K porušení zásady zákazu dvojího přičítání
59. Co se týče námitky porušení zásady zákazu dvojího přičítání, ztotožňuje se Ústavní soud plně se závěrem Nejvyššího soudu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by tento posoudil smrtelný následek jako přitěžující okolnost. Jak správně podotkl Nejvyšší soud, konstatování odvolacího soudu ohledně smrtelného následku bylo učiněno toliko v rámci obecného zvážení závažnosti trestného činu usmrcení z nedbalosti, tedy v rámci úvah o jeho typové společenské škodlivosti, vyjádřené zákonným rozpětím trestní sazby.
60. Nad rámec úvah o deficitu ústavněprávního rozměru argumentace stěžovatele proti trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, proti procesu jeho ukládání i proti vyřízení jeho dovolání proti výroku o tomto trestu, vyjádřených v části VII tohoto nálezu, Ústavní soud podotýká, že trestní sazba kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku činí jeden rok až šest let. Polovinu této trestní sazby, z níž obecné soudy zpravidla vychází před zohledněním polehčujících a přitěžujících okolností, představuje tedy tři a půl roku. Jestliže byl stěžovateli uložen trest mírně pod polovinou trestní sazby, jednalo se o úhrnný trest za souběh tří trestných činů a odvolací soud nedovodil v jeho případě pouze polehčující okolnosti, ale i okolnosti přitěžující, jež ohodnotil jako poměrně závažné a vylučující výchovný trest, je již jen z této konkrétní uložené výměry zřejmé, že podruhé k přičtení smrtelného následku v neprospěch stěžovatele při ukládání trestu nedošlo.
IX. Závěr
61. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.