50. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Jak Ústavní soud mnohokrát zopakoval, soudy se proto musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717); nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); z poslední doby viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. 7. 2017 (N 134/86 SbNU 273), bod 29].
51. Tato povinnost tak samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový [viz nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), bod 60; shodně nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), bod 31]. Platí tedy, že soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
52. Z totožných principů vychází i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře k právu na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz již rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku č. 16034/90 ze dne 19. 4. 1994, § 59 a 61; z poslední doby viz např. rozsudek ve věci Ramda proti Francii č. 78477/11 ze dne 19. 12. 2017, § 59, nebo rozsudek ve věci Jokšas proti Litvě č. 25330/07 ze dne 12. 12. 2013, § 58).
53. Jak již bylo zmíněno, stěžovatelka ve svém odvolání k městskému soudu namítla i to, že důvodem, proč neposkytla součinnost vedlejšímu účastníkovi, bylo jeho profesní pochybení. Vedlejší účastník jí totiž nevysvětlil, jaký význam má zpětné postoupení pohledávky pro probíhající řízení a že jí hrozí neúspěch ve sporu.
54. Městský soud se s touto námitkou stěžovatelky vůbec nevypořádal. Napadený rozsudek městského soudu pouze opakuje, že stěžovatelka neposkytla vedlejšímu účastníkovi dostatečnou součinnost, a nijak se nevyjadřuje k tomu, jaké byly příčiny jejího jednání. Žádné z učiněných skutkových zjištění přitom nenasvědčuje tomu, že by vedlejší účastník stěžovatelce jakékoliv vysvětlení či poučení poskytl.
55. Městský soud uvádí, že stěžovatelka mohla podepsat smlouvu o zpětném postoupení pohledávky předloženou vedlejším účastníkem i s uvedením pravdivého data. Uplatňováním této argumentace však městský soud stěžovatelce vytýká, že nenapravila pochybení vedlejšího účastníka při předložení antedatované smlouvy stěžovatelce. Byl to přitom vedlejší účastník, kdo si měl jako advokát počínat s řádnou péčí a poskytovat právní pomoc stěžovatelce. Ústavní soud souhlasí s tím, že obnovení aktivní legitimace stěžovatelky v původním řízení bylo možné dosáhnout uzavřením smlouvy o zpětném postoupení pohledávky s pravdivým datem. Nebylo ovšem úkolem stěžovatelky, aby toto řešení nalezla sama, neboť tuto právní radu a pomoc jí měl poskytnout její advokát - vedlejší účastník. Skutková zjištění obecných soudů nenasvědčují tomu, že by tak učinil. Ústavní soud zdůrazňuje, že jednotlivec si sjednává zastoupení advokátem právě proto, aby mu advokát nabídl a vysvětlil možná právní řešení jeho případu; nelze proto po jednotlivci požadovat, aby taková řešení či jejich detaily domýšlel za advokáta, ani mu nelze klást k tíži, pokud to neučiní. Stěžovatelce tedy nelze klást k tíži, že sama nepřišla na to, že pro svůj úspěch v původním řízení může smlouvy předložené vedlejším účastníkem podepsat i s uvedením pravdivého data. Obecné soudy se naopak měly vypořádat s její námitkou, že neposkytovala součinnost vedlejšímu účastníkovi z toho důvodu, že jí dostatečně nevysvětlil význam postoupení a zpětného postoupení pohledávky.
56. Městský soud se tedy nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že příčinou jejího jednání bylo nedostatečné poučení ze strany vedlejšího účastníka o významu postoupení a zpětného postoupení pohledávky. Tato námitka stěžovatelky přitom byla klíčová pro výsledek sporu. Tím, že se s touto námitkou městský soud nevypořádal, porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
c) K rozhodnutí Nejvyššího soudu
57. Ústavní soud se dále zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné dle § 237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu rozhodnutí soudu městského spočívalo na závěru, že její neúspěch v původním řízení si způsobila sama stěžovatelka svou nedostatečnou součinností s vedlejším účastníkem. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka tento závěr ve svém dovolání nenapadla a nezpochybnila, že vedlejšímu účastníkovi neposkytovala součinnost.
58. Toto odůvodnění je, jak správně namítá stěžovatelka, v přímém rozporu s obsahem dovolání. Stěžovatelka totiž ve svém dovolání uvedla, že nedostatek její součinnosti způsobil vedlejší účastník svým profesním pochybením, neboť jí nevysvětlil, jaký význam má podepsání jím předkládaných smluv pro výsledek původního civilního řízení. Stěžovatelka v dovolání označila toto nedostatečné poučení za prvotní příčinu vzniku škody. Z obsahu dovolání je tedy zcela zřejmé, že stěžovatelka brojila proti závěru městského soudu ohledně toho, co bylo prvotní příčinou vzniku škody, zpochybnila tedy závěr, na němž spočívalo rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší soud byl tudíž povinen se s její argumentací vypořádat a svým napadeným usnesením tuto svou povinnost porušil. Stěžovatelka navíc ve svém dovolání namítala i to, že vedlejší účastník jako advokát v původním řízení uváděl před soudem vědomě nepravdivé informace, a ani na tuto argumentaci Nejvyšší soud nijak nereagoval.
59. Ústavní soud tak konstatuje, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatelky způsobem, který odpovídá jejich závažnosti, a tím porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože Nejvyšší soud nepřezkoumal rozsudek městského soudu z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou, nedostál své povinnosti dle čl. 4 Ústavy a neposkytl ochranu právu stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny; i toto její právo tak bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno. Ústavní soud shrnuje, že z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.
60. V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu vedlejší účastník namítá, že otázka příčinné souvislosti je zpravidla otázkou skutkovou, nikoliv právní. Stěžovatelka tudíž podle vedlejšího účastníka pouze polemizovala se skutkovými zjištěními, což nemůže být důvodem dovolání, a Nejvyšší soud jej tak musel odmítnout. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka není důvodná. Nejvyšší soud neodmítl dovolání kvůli tomu, že šlo jen o polemiku se skutkovými zjištěními, která nemůže být důvodem dovolání. Nejvyšší soud naopak výslovně uvedl, že nesprávnost skutkových zjištění nebyla v dovolání namítána. Dále Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury "rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 60/81 SbNU 57), bod 25; nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 26; obdobný závěr byl aprobován i ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v bodech 54-58]. Námitce vedlejšího účastníka tak Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť právní názor uplatňovaný touto námitkou je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
d) Závěr
61. V dalším řízení jsou obecné soudy vázány právním hodnocením obsaženým v tomto nálezu. Nesmí tedy přičítat stěžovatelce k tíži, že nevyhověla pokynům vedlejšího účastníka, které by měly za následek předkládání vědomě nepravdivých důkazů soudům. Pokud přesto dovodí - na základě jiných skutečností - že stěžovatelka v původním řízení neposkytla vedlejšímu účastníkovi dostatečnou součinnost, budou se muset vypořádat s námitkou stěžovatelky, že nedostatečná součinnost byla způsobena pochybením vedlejšího účastníka, který jí jako advokát neposkytl vysvětlení a poučení ohledně významu zpětného postoupení pohledávky a obnovení aktivní legitimace pro výsledek původního řízení. Zrušením napadených rozhodnutí se vytváří stěžovatelce, ale i vedlejšímu účastníkovi dostatečný prostor k uplatnění případných dalších námitek a argumentů před obecnými soudy.
62. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem městského soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.