44. Ústavní stížnost dále obsahuje námitku, že umístěním nezletilého stěžovatele do dětského domova byl porušen zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení [čl. 7 odst. 2 Litiny, čl. 3 Úmluvy, čl. 37 písm. a) Úmluvy o právech dítěte] a že bylo porušeno právo na zachování jeho důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Stěžovatelé dále namítli, že umístěním nezletilého stěžovatele do dětského domova stát porušil svou povinnost v nejvyšší možné míře zachovávat rozvoj dítěte (čl. 6 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte) a činit opatření k ochraně dětí před zanedbáváním, nedbalým zacházením či trýzněním (čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V konečném důsledku namítli, že umístění nezletilého stěžovatele do dětského domova nebylo v souladu s nejlepším zájmem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Stěžovatelé porušení právě zmíněných ustanovení Listiny a mezinárodních úmluv spojují s obecně pojatým náhledem, že zejména dlouhodobý pobyt dítěte v ústavní péči má nevratný negativní vliv na další psychický vývoj dítěte a že u dětí do 3 let věku se tento negativní vliv projevuje výrazněji, i když nejde ani o dlouhodobý pobyt.
45. Ústavní soud konstatuje, že z čl. 20 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte vyplývá, že u dětí, které není možno ponechat v rodinném prostředí, přichází v úvahu možnost umístění do vhodného zařízení péče o děti jako možnost vyhrazená pro nutné případy. V posuzované věci se umístění nezletilého stěžovatele do jiného výchovného prostředí v době rozhodování okresního soudu reálně nenabízelo [s prarodiči ze strany matky byly zpřetrhány vazby, prarodiče ze strany otce nebyli schopni péči v plné míře převzít, orgán sociálně-právní ochrany dětí v návrhu ze dne 8. 1. 2016 (č. l. 283) uvedl, že nejsou volní ani pěstouni na přechodnou dobu].
46. Závažnost důsledků umístění dítěte do ústavní výchovy nelze brát na lehkou váhu, a to i v případě, že se tak děje na základě předběžného opatření dle § 452 a násl. z. ř. s., které je ze své podstaty časově omezené. Na místě je vždy citlivé vážení okolností každého případu. Stav nezletilého stěžovatele byl v dětském domově pravidelně sledován. Poukázat lze zejména na zprávy z jeho psychologických vyšetření, k nimž došlo v červenci 2015 (č. l. 167) a v prosinci 2015 (č. l. 323). První zpráva z července 2015 byla pořízena nedlouho po přijetí nezletilého stěžovatele do dětského domova a informace o jeho dosaženém vývoji se tudíž v podstatě vztahují k předchozí rodinné péči. Dle této zprávy odpovídal psychomotorický vývoj chlapce v chronologickém věku 21 měsíců 13. až 21. měsíci mentálního věku s výraznějšími nerovnoměrnostmi v rozvoji adaptability. V ostatních oblastech bylo registrováno pomalejší vývojové tempo. Dle první zprávy byly rovněž zaznamenány netypické reakce na podněty úměrné věku dítěte s podezřením na určitou podnětovou nedostačivost primárního prostředí. Dle druhé zprávy z prosince 2015, která pochází z období, kdy nezletilý stěžovatel byl v dětském domově přibližně 6 měsíců, byl psychomotorický vývoj na úrovni 21. až 24. měsíce mentálního věku při chronologickém stáří chlapce 26 měsíců. Bylo pozorováno pozvolnější vývojové tempo v porovnání s předchozím sledováním. K výraznému posunu došlo v rozvoji sociálního chování, naopak k minimálnímu v ostatních oblastech psychomotoriky. Dle klinického pozorování zaznamenaného v druhé zprávě je chlapec převážně pozitivně emočně laděný, zapojuje se do aktivit s ostatními dětmi, ke známému personálu je vstřícný a vyhledává aktivity s dětmi i dospělými. Ústavní soud konstatuje, že spis obsahuje konkrétní a individualizované informace k tomu, jaký vliv na nezletilého stěžovatele měl pobyt v dětském domově. Šlo přitom o aktuální informace předcházející nařízení předběžného opatření, k němuž došlo v lednu 2016.
47. Za popsané situace Ústavní soud neshledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů ani tím, že rozhodnutím, proti nimž ústavní stížnost směřuje, byl nezletilý stěžovatel předán do péče dětského domova. Vývoj nezletilého stěžovatele byl sledován a soudy neshledaly v jeho případě překážky pro další pobyt v dětském domově. Vše za situace, kdy rodiče měli možnost nezletilého stěžovatele pravidelně navštěvovat, k čemuž také docházelo zpravidla dvakrát až třikrát do týdne a o čemž jsou ve spise podrobné záznamy. Stěžovatelé svou argumentaci v ústavní stížnosti založili na obecném náhledu na negativní vliv ústavní péče (byť podpořeném řadou odkazů na literaturu a další zdroje). V posuzované věci byly ovšem k dopadu péče dětského domova na nezletilého stěžovatele konkrétní informace, které se týkaly přímo jej a které umožnily soudům vydat ústavní stížností napadená rozhodnutí. Vyšetření chlapce a ani další zprávy o jeho pobytu v dětském domově, které jsou obsahem spisu, totiž nenasvědčovaly tomu, že by v jeho případě docházelo k závažnějším negativním vlivům pobytu v dětském domově.
48. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud odmítl i návrh na zrušení § 43 a § 44 zákona o zdravotních službách. Šlo o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti.
49. Ústavní soud nevyhověl návrhu, aby dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil okresnímu soudu a krajskému soudu nahradit stěžovatelům náklady řízení o ústavní stížnosti. Náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti lze dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit podle výsledků řízení. Stěžovatelé se svou ústavní stížností úspěšní nebyli, výsledek řízení proto neodůvodňuje uložení náhrady nákladů řízení. Návrh na uložení nákladů řízení tudíž Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu