35. V posuzované věci stěžovatelka uplatnila nejprve nárok na plnění ze smlouvy o dílo, v průběhu řízení však dospěl městský soud k tomu, že smlouva o dílo je neplatná a že je třeba věc kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka v podání doručeném městskému soudu dne 6. 12. 2011 "změnila svá skutková tvrzení a v důsledku toho i výši žalované částky". Konkrétně pak - s poukazem na § 268 obchodního zákoníku - uvedla, že vedlejší účastník porušil svou právní povinnost, neboť nevypsal výběrová řízení, přičemž za škodu označila to, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a stavební dodávky, které podle ujednání realizovala, a nedošlo k uhrazení ani tzv. pozastávek, které byly vázány na dokončení a předání díla bez vad, přičemž rozsah náhrady škody vymezila tak, že výše skutečné škody je dána součtem fakturovaných částek a "ušlý zisk" součtem neuvolněných a neproplacených pozastávek. Oproti původně žalované částce 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím začala požadovat částku 35 631 783,95 Kč s příslušenstvím, z toho ušlý zisk měl představovat částku 16 471 965,96 Kč.
36. Obecné soudy přitom akceptují zachování tzv. totožnosti skutku, jsou-li skutková tvrzení postavena na tom, že jde o peněžitý nárok z titulu plnění ze smlouvy, ač - s ohledem na soudem seznanou neplatnost smlouvy - má jít o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a to i přesto, že skutečnosti (prvky) relevantní z hlediska příslušných skutkových podstat jsou poměrně odlišné, což odůvodňují tím, že posouzení platnosti smlouvy je otázkou právní [viz také rozsudek vrchního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. 11 Cmo 30/1996 (Právní rozhledy roč. 1996, č. 11, str. 527)]. Jinak řečeno, obecné soudy žalobce nečiní odpovědného za to, když neplatnost smlouvy nerozpozná, a za podstatné považují to, aby se skutková tvrzení vázala ke stejné události (v obecném smyslu).
37. V posuzované věci stěžovatelka změnila svá skutková tvrzení mj. tak, aby reflektovala jí uplatněný nárok z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud však uzavřel, že tyto nároky mají od nároků na plnění odvozených od smluvních ujednání svůj vlastní odlišný skutkový základ. Zpravidla tomu tak jistě bude, a je tomu tak zřejmě zčásti i v souzené věci (viz níže), takto však paušalizovat nelze. V této souvislosti je třeba připomenout "zdánlivou benevolenci", s níž přistupuje judikatura obecných soudů k otázce tzv. totožnosti skutku v případě bezdůvodného obohacení, je-li uplatněn nárok na plnění ze smlouvy, která se ukáže být neplatnou. Nejvyšší soud sice argumentuje tím, že relevantními "prvky" skutkového děje z hlediska náhrady škody jsou porušení právní povinnosti, vznik a výše škody a příčinná souvislost, nicméně také v případě bezdůvodného obohacení se tyto prvky značně liší od plnění ze smlouvy, neboť jimi jsou neplatnost smlouvy, vznik a výše obohacení na straně obohaceného (a to právě na úkor ochuzeného - žalobce) a také příčinná souvislost. Z jeho rozsudku přitom není zřejmé, v čem se obě situace zásadně liší, když stejně jako bezdůvodné obohacení bude mít i náhrada škody s ohledem na to, že jednotlivé skutkové podstaty nepovažují za relevantní zcela stejné skutečnosti, poněkud rozdílný skutkový základ.
38. Přitom v souzené věci v úvahu připadající nároky (tj. na plnění ze smlouvy, na bezdůvodné obohacení a na náhradu škody) vycházejí se stejné události (v obecném smyslu), jejíž podstata tkví v tom, že stěžovatelka provedla konkrétní práce, aniž by však obdržela protiplnění. A nelze-li stěžovatelku činit "odpovědnou" za to, že nezjistila, že smlouva je neplatná, a že proto neuplatnila skutková tvrzení relevantní z hlediska bezdůvodného obohacení, lze jí sotva vytknout, že naopak měla vědět, že neplatnost této smlouvy způsobila vedlejší účastnice (u které bylo možno očekávat znalost pravidel pro uzavření předmětné smlouvy), a včas předestřít tomu odpovídající skutková tvrzení. Z výše uvedeného přitom plyne, že stěžovatelka k dosavadním skutkovým tvrzením "přidala" zejména tvrzení o protiprávním jednání vedlejšího účastníka, nicméně zůstalo zde jak tvrzení vztahující se k jednání vedlejšího účastníka o tom, že jí ničeho neuhradil, ač ona v jeho prospěch plnila, tak i tvrzení o následku, a to v podobě újmy, která v důsledku toho v konkrétní peněžité výši vznikla. Z toho je patrno, že ve vztahu k následku zůstala skutková tvrzení zachována a ve vztahu k jednání vedlejšího účastníka zůstala stejná alespoň zčásti, a jde-li o absenci tvrzení, že vedlejší účastník způsobil neplatnost smlouvy, nelze ji klást stěžovatelce k tíži, neboť ji mohla uplatnit až poté, co městský soud konstatoval neplatnost smlouvy o dílo. Stěžovatelčin požadavek na zaplacení konkrétní částky se v zásadě (srov. ale níže) odvíjí od stejné události, kdy jí uváděné skutečnosti spolu časově, místně a věcně souvisejí a kdy i vlastní podstata původního skutkového tvrzení zůstala nezměněna. Za této situace si lze obtížně představit, že by se soudy souběžně zabývaly žalobami, v nichž by se stěžovatelka domáhala zaplacení stejné částky v jednom případě z titulu plnění ze smlouvy (či bezdůvodného obohacení) a ve druhém z titulu náhrady škody, s možným výsledkem, že jí bude žalovaná částka přiznána dvakrát. Je zřejmé, že jde o nároky vzájemně si konkurující, z nichž obstát může jen jeden, a to v závislosti na právní kvalifikaci daného skutku.
39. Ovšem jiná situace nastala, když stěžovatelka v podání doručeném městskému soudu dne 6. 12. 2011 navrhla změnu žaloby co do výše žalované částky, a to z částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím na částku 35 631 793,95 Kč, z čehož měla skutečná škoda představující neuhrazené faktury činit 25 109 818,09 Kč a "ušlý zisk" rovnající se výši zadržovaných pozastávek (viz body 6.4 a 6.5 smlouvy o dílo) 16 471 965,86 Kč (od součtu posledně uvedených částek stěžovatelka odečetla pohledávky vedlejšího účastníka z titulu nezúčtovaných záloh ve výši 5 950 000 Kč). Jak přitom plyne z původní žaloby, dosavadní skutková tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že stěžovatelka neobdržela protiplnění za provedené dílo, které vyčíslila (jen) jako fakturovanou částku, míněno jako cenu díla sníženou o tzv. pozastávky. Z toho lze usuzovat, a to ve shodě s názorem vrchního soudu, že byť dané "nové" skutkové tvrzení se váže ke stejné životní události jako tvrzení původní, jde o samostatný nárok, jenž "nekonkuruje" nároku původnímu a který má svůj vlastní právní režim.
40. Ústavní soud plně respektuje, že posouzení otázky tzv. totožnosti skutku je záležitostí obecných soudů, nevybočuje-li dané rozhodování z ústavněprávních mezí. Ty jsou v tomto případě dány principy řádného procesu, mezi něž patří povinnost obecných soudů své závěry řádně odůvodnit a v rámci toho se vypořádat s námitkami účastníků řízení, zvláště v těch případech, kdy je třeba v jejich rámci řešit případný střet základních práv a svobod těchto účastníků řízení (či ústavně chráněných hodnot). Nejvyšší soud vyšel z toho, že nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody a že vylíčení rozhodných skutečností nemohlo v daném případě připouštět závěr o odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není patrno, zda, resp. jakým způsobem Nejvyšší soud při svém rozhodování vzal v úvahu ústavněprávní aspekty věci, jak bylo výše předestřeno. V dalším řízení je tak nezbytné, aby Nejvyšší soud znovu otázku tzv. totožnosti skutku posoudil a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
41. Uvedla-li stěžovatelka, že vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, takto v dovolacím řízení neargumentovala a na řešení této otázky napadený rozsudek nebyl postaven. Z tohoto důvodu se Ústavní soud touto otázkou nezabýval.
42. S ohledem na výše popsané porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 2 Ústavy Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).