36. Důstojnost člověka je v čl. 1 Listiny (spolu se svobodou a rovností) zakotvena v obecné rovině jako objektivní hodnota, na které je Listina, vymezující základy právního postavení jedince, založena. Proto musí být vždy východiskem pro uplatňování veřejné moci bez ohledu na to, zda se proti tomu její nositel (fyzická osoba) nějak vymezí, brání či klade odpor. Povinnost státu respektovat tuto hodnotu při vymezení a naplňování kompetencí jeho orgánů je přímo vyjádřena v čl. 1 odst. 1 Ústavy (stát je založený na úctě k právům a svobodám) a současně jsou tím objektivně vymezeny hranice jednání orgánů veřejné moci i tam, kde to není výslovně uvedeno (např. oproti čl. 7 odst. 2 Listiny, kde je naopak obsažen výslovný zákaz jejího porušování). Stejně tak čl. 1 Listiny, zdůrazňující objektivní nezadatelnost a nezcizitelnost základních práv a svobod, lze chápat i jako omezení samotného nositele základních práv a svobod, a právní řád mu proto může stanovit hranice, které by neměl jako svobodná rozumem a důstojností nadaná lidská bytost překračovat (srov. např. § 16, 19, 2898 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). V čl. 10 odst. 1 Listiny je naopak lidská důstojnost (spolu se souvisejícími hodnotami osobní cti, dobré pověsti a jména) zakotvena i jako subjektivní právo domáhat se jejího respektování vůči orgánům veřejné moci "stanoveným postupem" podle čl. 36 odst. 1 Listiny i tím, že toto právo uplatní formou svého sebeurčení. V tomto druhém aspektu, kdy se právo na respektování lidské důstojnosti váže v nyní posuzované věci na intimní soukromí stěžovatele, je pak věcí sebeurčení jedince, aby se před zásahy do svého soukromí (ve vazbě na důstojnost) vůči orgánům veřejné moci mohl bránit. Aniž by Ústavní soud vstupoval na pole různých teorií o možnosti či nemožnosti (obecně nebo ad hoc podle povahy základního práva a svobody) zřeknutí se uvedených základních práv a svobod testovanou osobou, konstatuje, že jde o takový druh možného narušení soukromí a důstojnosti, jehož intenzitu pociťuje každá konkrétní osoba v rámci svého sebeurčení rozhodovat sám o sobě (kam spadá rozhodování o identitě, individualitě, integritě, společenské roli, autonomii atd.) zcela subjektivně, resp. vůbec (dokonce může při obnažení údu pociťovat vzrušení v případě nějaké sexuální úchylky). Je tedy především věcí jejího rozhodnutí, aby se proti jí nelibému postupu, zasahujícímu tu nejintimnější sféru jejího života, sama ohradila. Rovněž tak není důvod, aby se tato skutečnost nepromítla např. v oblasti hodnocení zákonnosti opatřených důkazů. Uznaly-li soudy stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu na základě postupu nerespektujícího výše uvedené závěry, porušily tím i zákonem zaručený (srov. § 2 odst. 1 trestního řádu) způsob stíhání podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
V.b) Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti z hlediska skutkových závěrů obecných soudů
37. Z hlediska principů řádně vedeného trestního řízení neobstojí ani skutkové závěry obecných soudů. Okresní soud podle protokolu z hlavního líčení (č. l. 58 až 63) jako důkaz provedl pouze výslech stěžovatele a listinné důkazy, které jsou součástí spisu. Jde zejména o protokol o provedení orientačního toxikologického vyšetření (č. l. 7), obsahující pouhou poznámku "odmítl dát moč" a podepsaný zdravotní sestrou, stěžovatelem a svědkem (příslušník vězeňské služby - muž), dále úřední záznam o kontrole požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky (č. l. 8), vypracovaný pracovníkem vězeňské služby, dále několik listinných důkazů (rozhodnutí, rozsudek, vyšetřovací dokumenty) o stěžovatelových předešlých drogových deliktech a protokoly o stěžovatelových výpovědích (č. l. 23 až 28). Toto dokazování krajský soud nijak nedoplnil (č. l. 74 a 75) a na stěžovatelovu argumentaci z hlediska ústavně zaručených práv a svobod nijak nereagoval. Na základě provedených důkazů pak okresní soud i krajský soud vyhodnotily stěžovatelovu obhajobu jako účelovou. Jediným, a to nepřímým důkazem tohoto závěru je stěžovatelův podpis na protokolu o vyšetření, v němž není uvedený důvod nespolupráce tak, jak jej nyní stěžovatel uplatňuje, což zřejmě dle soudu svědčí o nevěrohodnosti této obhajoby. Dle krajského soudu by stěžovatelův stud před zdravotní sestrou byl zaznamenán v uvedeném protokolu. Stěžovateli pak dle téhož soudu nic nebránilo se k sestře otočit bokem či zády a její výzvě k poskytnutí vzorku tak vyhovět (str. 3 usnesení odvolacího soudu).
38. Takové hodnocení důkazů a závěry z něj učiněné však z hlediska ústavní konformity (viz sub 36) neobstojí. Uvedený protokol lze sice dle Ústavního soudu použít jako důkaz při hodnocení věrohodnosti stěžovatelova současného stanoviska. Tento důkaz je však svou povahou toliko nepřímý, a tudíž nemůže sám tvořit celou konstrukci usvědčujících důkazů. Nepřímých důkazů musí být vždy více, aby vytvářely tzv. ucelený řetězec známých skutečností [srov. např. body 42 a násl. nálezu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (N 47/80 SbNU 573)]. Závěry, které soudy z obsahu tohoto protokolu dovozují, pak považuje Ústavní soud za svévolné. Především existují pochybnosti, nakolik se konkrétní námitky, které odsouzení proti průběhu vyšetřování mají, skutečně do tohoto druhu protokolu zaznamenávají. Tiskopis obsahuje pouze kolonku "komentář", kterou pravděpodobně vyplňuje zdravotní pracovník. Neobsahuje žádné poučení a není ani zřejmé, jaký význam má podpis vyšetřovaného (navíc celý dokument neobsahuje žádný konkrétní časový údaj ohledně dne vyhotovení či podepsání). Při konzistentnosti stěžovatelovy obhajoby po celou dobu trestního řízení (srov. č. l. 25) měla obžaloba (a následně soudy) tyto sporné skutečnosti objasnit, např. provedením důkazu výslechem přítomného svědka a zdravotní sestry, která protokol vyhotovila. O věrohodnosti stěžovatelovy obhajoby by mnohé napověděl i způsob provádění všech předchozích vyšetření. Nic pak nebránilo provedení alespoň tak nenáročných úkonů, jako je vyžádání písemných stanovisek (věznice, konkrétních dozorců či zdravotního personálu) ohledně objasnění běžné praxe vypracovávání uvedeného druhu protokolů a průběhů odevzdávání vzorků moči. Dokonce i v správním řízení o stěžovatelově předchozím kázeňském přestupku podle zákona o výkonu trestu si rozhodující orgán opatřil písemný záznam (byť velice stručný) o výpovědi zdravotní sestry provádějící tehdy vyšetření (č. l. 20). Soudy v projednávané věci pak ani nepoukázaly na jakékoliv rozpory ve stěžovatelových výpovědích či rysy nevěrohodnosti ve stěžovatelově slovním projevu před soudem. Spokojily se pouze s existencí podepsaného protokolu, z něhož dovozovaly, že stěžovatel žádné námitky proti průběhu vyšetření nevznesl. Jak je patrné z výše uvedeného, zůstal však tento závěr zcela důkazně nepodložen. Soudy rovněž nijak nepřihlédly ke skutečnosti, že v minulosti se stěžovatel k drogovým deliktům, které jsou ve spise zmíněny, vždy doznal (srov. č. l. 11, 15 a 17).
39. Zde Ústavní soud zdůrazňuje (i přes zdánlivě banální pozadí případu), že trestním řádem stanovená povinnost orgánů činných v trestním řízení zjistit správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav věci je jednou ze základních podmínek zákonného rozhodnutí, zejména pak v případě rozhodování o osobní svobodě stěžovatele, a je jedním z měřítek "stanoveného postupu" řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem je nutno rovněž konstatovat, že soudy popsaným hodnocením důkazů porušily ústavní zásadu in dubio pro reo. Nadto lze poukázat na nepřípustnost závěru okresního soudu, který z odmítnutí spolupráce při vyšetření dovozuje navíc stěžovatelovo užívání návykových látek i v uvedený den. Takový závěr, vytýkající stěžovateli fakticky spáchání dalšího trestného činu nad rámec obžaloby, je bez důkazní opory nejen nepřípustnou svévolí při hodnocení důkazů, nýbrž rovněž porušením principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
VI. Závěr
40. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ve výroku uvedených stěžovatelových ústavních práv a svobod, a to jak v nich uplatněnými právními závěry, tak postupem při dokazování. Ústavní soud nijak nepředjímá výsledek celého znovuotevřeného trestního řízení. S ohledem na jím trvale zastávanou zásadu minimalizace zásahů do budoucího rozhodování jiných orgánů veřejné moci též Ústavní soud nezaujímá stanovisko ani k účelnosti takto ukládaných trestních sankcí a jejich přínosu k nápravě osob závislých na požívání omamných látek, popř. opatřením proti jejich pronikání do míst výkonu trestu odnětí svobody.
41. Současně ve věci rozhodující senát Ústavního soudu zdůrazňuje, že si je vědom podmínek, ve kterých se takové kontroly provádějí, a zejména pak významu a nutnosti preventivních opatření a zásahů pracovníků vězeňské služby vzhledem k tomu, jaké nebezpečí je s požíváním omamných a psychotropních látek ve vězeňském prostředí spojeno.
42. Nicméně ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozhodnutí vyjmenovaná ve výroku tohoto nálezu.
43. Ústavní soud tak rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).