52. Ústavní soud proto shrnuje, že argumentace Nejvyššího správního soudu, jehož právním názorem byl vázán krajský soud při vydání napadeného rozsudku, neposkytuje oporu pro závěr, že stěžovatelka zvládá základní životní potřebu komunikace. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není zřejmé, jak v otázce používání běžných komunikačních prostředků zhodnotil skutková zjištění ani jakým způsobem vyložil a aplikoval dotčená ustanovení zákona o sociálních službách. V takovém rozhodnutí lze přitom spatřovat prvky svévole, které představují zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu.
VI. Závěry
53. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. 22 A 49/2013-121 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Co se týče možného porušení základních práv stěžovatelky odvozených z čl. 30 ve spojení s čl. 32 odst. 1 a 4 a zejména odst. 5 Listiny, nechal tuto otázku Ústavní soud otevřenou nejen proto, že na ní stěžovatelka svou argumentaci nebuduje, ale zejména proto, že bude znovu řešena v nově otevřeném soudním, popř. i správním řízení v její věci, ve kterém orgány veřejné moci budou mít možnost své pochybení napravit. Vzhledem k tomu, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016 č. j. 22 A 49/2013-121 byl založen na právním názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeném v jeho rozsudku ze dne 23. 4. 2015 č. j. 3 Ads 69/2014-50 a krajský soud měl povinnost závazný právní názor Nejvyššího správního soudu respektovat (srov. § 110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů), má tato okolnost nezbytný důsledek v tom, že bude povinností krajského soudu znovu ve věci rozhodnout, tentokrát však s pominutím právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 23. 4. 2015 č. j. 3 Ads 69/2014-50. Současně bude krajský soud vázán při hodnocení kritéria komunikace právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu, jak mu to ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97 (N 42/10 SbNU 285)]. To by platilo i pro Nejvyšší správní soud pro případ, že by vedlejší účastník případně znovu napadl nové rozhodnutí krajského soudu kasační stížností v tomto bodu. Je pak věcí správních orgánů, aby po případném zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení zvážily, zda nově vzniklá situace ještě umožňuje napravit jejich pochybení při hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky v roce 2012, popř. v roce 2013.
54. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu nahradit stěžovatelčiny náklady řízení. Tento návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že je osobou nemajetnou a těžce zdravotně postiženou. Tomuto návrhu ovšem nemohl Ústavní soud vyhovět. Náklady řízení před Ústavním soudem nese zásadně každý účastník ze svého. Pravidlo obsažené v § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je třeba vnímat jako výjimku z takového pravidla, kterou je třeba aplikovat restriktivně. Tomu ostatně nasvědčuje i vlastní text tohoto ustanovení, podle něhož lze uložit náhradu nákladů řízení jiného účastníka pouze v odůvodněných případech. Ústavní soud v minulosti vyložil, že takové rozhodnutí je třeba vnímat jako určitou "sankci" pro účastníka, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. Vzhledem k okolnostem případu by měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. To by bylo namístě např. tehdy, kdyby obecný soud nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu [nález ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195)]. V posuzovaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by krajský soud zavinil porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky podobně závažným jednáním jako je nerespektování závazného nálezu Ústavního soudu. Naopak postupoval v souladu s § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelčin návrh proto Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný s tím, že použít shora uvedených ustanovení by bylo možné teprve v situaci, kdyby obecné soudy nález Ústavního soudu nerespektovaly.
55. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).