38. Je zřejmé, že jednání stěžovatele lze i při pozměněném znění podřadit pod skutkovou podstatu správního deliktu (nyní přestupku) podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Nadále přitom může být sankcionováno pokutou v dosavadním rozmezí. Ze strany správních soudů tudíž nebyl důvod, aby jednání stěžovatele posuzovaly podle nové zákonné úpravy.
39. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 192/05 tyto závěry nijak nezpochybňuje. Tento nález se týkal situace, kdy se stěžovatel dopustil správního deliktu zneužití dominantního postavení podle někdejšího zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, Nejvyšší správní soud se však nedostatečně vypořádal s otázkou, zda nové vymezení dominantního postavení podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, není z hlediska posouzení jednání stěžovatele příznivější zákonnou úpravou. Nebylo totiž vyloučeno, že prizmatem nové zákonné úpravy bude jednání stěžovatele možné hodnotit jako zákonné.
40. V nyní posuzované věci ale k žádné takovéto změně vymezení správního deliktu nedošlo. I kdyby nová zákonná úprava do budoucna zúžila rozsah požadovaných základních kvalifikačních předpokladů, tato změna by neměnila nic na tom, že stěžovatel byl podle § 60 zákona o veřejných zakázkách povinen vyloučit ze zadávacího řízení vybraného uchazeče, jenž nesplnil požadované kvalifikační předpoklady, přičemž právě nesplněním této povinnosti, a nikoli nesplněním povinnosti prokázat určitý kvalifikační předpoklad (což nebyla povinnost zadavatele, ale dodavatele), byl spáchán správní delikt. Ani v tomto případě by ale nešlo o příznivější zákonnou úpravu. Tuto povahu by měl pouze takový nový zákon, který by stanovil, že nevyloučení dodavatele při nesplnění kvalifikačního předpokladu spočívajícího v prokázání bezúhonnosti výpisem z evidence Rejstříku trestů, není správním deliktem (nyní přestupkem), což § 268 odst. 1 písm. a) zákona o zadávání veřejných zakázek nečiní.
41. Ústavní soud se proto i v této části ztotožnil s právními závěry správních soudů, jež jsou obsaženy v napadených rozhodnutích. Těmito rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 Úmluvy.
42. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu