31. Prokázala-li tedy hodnověrně vedlejší účastnice (přičemž tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z předloženého soudního spisu), že na 123. plenárním zasedání Ústřední rady (tj. příslušném orgánu vedlejší účastnice) konaném ve dnech 17. a 18. 9. 1993 vyjádřila svou jednoznačnou vůli ukončit služební poměr stěžovatelů (což bylo potvrzeno usnesením Ústřední rady ze dne 22. 2. 2012 č. 4.6.128), tak obecné soudy správně dovodily, že námitky a argumentace stěžovatelů proti jejímu důkazu, že na tomto zasedání bylo rozhodnuto o ukončení služby stěžovatelů a zároveň o rozvázání jejich pracovního poměru k církvi, nejsou důvodné. Své závěry obecné soud přesvědčivě zdůvodnily, přičemž jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Požadované vyjasnění otázky existence rozhodnutí (na škále paakt, nulitní akt či neplatný akt) bylo v mezích ústavního pořádku vyjasněno a doloženo, takže v zamítnutí žaloby stěžovatelů, jak je shrnuta sub 2 tohoto nálezu, neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů (viz sub 1), a to jak těch, které lze dovodit z Listiny (soudní ochrana podle čl. 36 odst. 1), tak těch, které v ní oporu nemají (právo zůstat duchovním proti vůli orgánů konkrétní církve - čl. 16 odst. 2 ve spojení čl. 26 odst. 1 Listiny).
32. Postup obecných soudů pak Ústavní soud shledává též jako souladný s § 6 odst. 4 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), který stanoví, že diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované ve věcech práva na zaměstnání, přístupu k zaměstnání nebo povolání, v případě závislé práce vykonávané v církvích nebo náboženských společnostech, jestliže z důvodu povahy těchto činností nebo souvislostí, v nichž jsou vykonávány, představuje náboženské vyznání, víra či světový názor osoby podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice dané církve či náboženské společnosti. Totéž pak platí pro eurokonformní výklad tohoto ustanovení implementujícího čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78/ES. Stejně tak je postup obecných soudů (rozlišení náboženských nebo věroučných otázek a majetkových sporů subjektů práva) v linii se závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 4. 2018 ve věci C-414/16 (srov. sub 23 a 24 odůvodnění tohoto nálezu), jelikož obecné soudy, jak je zřejmé z výše uvedeného, zajistily v rámci svých pravomocí stěžovatelům přístup k soudní ochraně, když věrohodně ověřily existenci rozhodnutí příslušného orgánu církve, že služební poměr jejich duchovních k církvi zanikl, a zcela dostatečně se - v rámci svých pravomocí, avšak tak, aby ctily autonomii církevních orgánů - zabývaly žalobou stěžovatelů na vedlejší účastnici, přičemž v jejich postupu nelze shledat namítané ústavní deficity a nelze konstatovat, že by stěžovatelům byl odepřen přístup k obecným soudům.
33. Tvrdí-li pak stěžovatelé, že jim byla dlouhodobě upřena možnost získat jakýkoli stálý příjem a nemohli být vedeni ani na úřadu práce, neboť ten nebyl s to závazně určit, zda služební poměr trvá či nikoliv, k čemuž je třeba přičíst příslušné dopady do veřejného zdravotního pojištění, sociálního zabezpečení a vyměření invalidního či starobního důchodu, Ústavní soud musí konstatovat, že předmětem přezkoumávaného soudního řízení byla náhrada škody vůči vedlejší účastnici (srov. sub 2 tohoto nálezu), nikoli vůči státu. Domnívají-li se tedy stěžovatelé, že úřady práce (či jiné orgány veřejné moci) nerespektovaly autonomní církevní rozhodnutí a chybně neposuzovaly stěžovatele jako nezaměstnané, tak tato skutečnost by mohla být - za splnění zákonných kritérií - jen předmětem jiného řízení, ovšem vedeného proti zásahu státní moci, nikoli vedlejší účastnice. Konečně tento postup stěžovatelů (vedení jiného sporu) naznačuje bod II jejich repliky k vyjádření účastníků řízení. Tato otázka však není předmětem nynějšího rozhodování Ústavního soudu.
34. Ústavnímu soudu pak nezbývá nad rámec uvedeného než zopakovat své závěry z nálezu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10 (N 181/63 SbNU 101) a konstatovat, že ačkoli se tato pozice stěžovatelů může jevit vůči vedlejší účastnici jako nerovná, vyplývá z Listinou zaručeného práva na církevní samosprávu podle čl. 16 odst. 2 Listiny, který je součástí ústavně vymezeného rámce jednání veřejné moci podle čl. 2 odst. 1 Listiny. Bylo na stěžovatelích, aby při vstupu do služebního poměru s vedlejší účastnicí i tento aspekt vzali do úvahy a případně do služebního poměru s vedlejší účastnicí nevstoupili. V této souvislosti lze odkázat také např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, v němž Nejvyšší soud uvádí, že právem zaručená dobrovolnost, svoboda a existence svobodné vůle při vstupu do církevního (služebního) poměru vytváří rozumný (a přijatelný) předpoklad pro úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními principy), pakliže je jednání určité osoby zde spojeno se (svobodně) přijímanými a předem danými (právními) omezeními pro případ, že má takový poměr zaniknout. Ani podle Nejvyššího soudu tedy obecně nelze mít nic proti tomu, jestliže se tato osoba (svobodně) vzdá (určité míry) soudní ochrany služebního poměru, do něhož vstoupila, totiž ochrany prostřednictvím těch právních institutů, jež jsou jinak upraveny jako základní. Shodně považuje Nejvyšší soud za akceptovatelné - k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní autonomie církve - že subjekt církevněprávního vztahu (duchovní) přijímá i to, že o zániku jeho poměru k církvi, byť by byl v nikoli nevýznamných znacích připodobnitelný obecnému vztahu pracovnímu, nebudou (vždy) rozhodovat obecné soudy, nýbrž (zásadně) orgány církevní. V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud též konstatuje, že není důvod nepřijmout ani takové pojetí "nezávislosti na státních orgánech" (jež konečně opakovaně vyložil Ústavní soud v dřívějších věcech účastníků - viz sub 18), které zahrnuje stav, kdy jsou soudy vyloučeny z přezkumu aktů, jimiž příslušný církevní orgán podle vnitřních předpisů církve rozhodl, že služební poměr duchovního k církvi skončil.
35. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovateli tvrzeno, Ústavní soud jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu.