39. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že krajský soud důkazy, které v daném řízení provedl, zhodnotil natolik vadně, že nastal případ tzv. extrémního nesouladu mezi nimi a skutkovými závěry tohoto soudu, a v této souvislosti argumentoval i údajnými pochybeními, kterých se měl okresní soud z hlediska VKŘ dopustit. Ovšem takováto pochybení z hlediska ústavnosti nejsou (minimálně bez dalšího) významná, je nutno se zaměřit na to, co bylo v daném soudním řízení samotnou podstatou sporu, tj. otázka, zda zásilka, kterou stěžovatel převzal dne 2. 8. 2016, vedle stejnopisu žaloby obsahovala i stejnopis výzvy podle § 114b o. s. ř., a nikoliv usnesení ze dne 7. 7. 2016, jak stěžovatel (posléze) v soudním řízení tvrdil, přičemž úkolem Ústavního soudu je přezkoumat, zda hodnocení provedených důkazů obstojí i z hlediska ústavnosti.
40. V tomto bodě Ústavní soud vyšel z toho, že příčinou tzv. extrémního rozporu zpravidla bývá zřejmý věcný omyl anebo očividná logická chyba v procesu hodnocení důkazů, v důsledku kterých se skutkové závěry obecného soudu prima facie jeví jako "neudržitelné". Současně však je třeba přihlédnout k tomu, že aplikované ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. zakotvuje fikci uznání nároku, přičemž právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným, který může být využit jen za striktního dodržení zákonných podmínek. Z tohoto důvodu Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu posuzoval, zda s ohledem na provedené důkazy je skutková verze ustálená krajským soudem nejen "udržitelná", ale také zda v konfrontaci se skutkovou verzí stěžovatele obstojí bez důvodných pochybností.
41. Zde však žádné pochybení na straně krajského soudu nezjistil. Klíčovým důkazem v dané věci byla nepochybně svědecká výpověď pracovnice soudu, která příslušnou zásilku vypravovala, nicméně nejde o důkaz osamocený, naopak je podporován obsahem spisu, předně příslušnou doručenkou, na níž je uvedeno číslo jednací a údaj "vz. 77 + stn.". Poukazuje-li stěžovatel na to, že pod stejným číslem jednacím bylo vydáno usnesení ze dne 7. 7. 2016, jednak se k tomuto usnesení váže další doručenka, jednak obsahy obou zásilek dostatečně rozlišuje posledně uvedené označení "vz. 77 + stn.", přičemž skutečnost, zda tomuto údaji rozumí účastník řízení, nijak významná není. To, že obsah výzvy podle § 114b o. s. ř. odpovídal pokynu na č. l. 42 soudního spisu, svědčí stejnopis na č. l. 91 soudního spisu. Krajský soud vzal v úvahu i eventualitu, že se pracovnice soudu zmýlila a omylem do předmětné zásilky vložila usnesení ze dne 7. 7. 2016, nicméně tuto vyloučil a tento svůj závěr opřel o výpis úkonů soudů ze systému ISAS.
42. Oproti tomu stěžovatelovo tvrzení, že v zásilce bylo usnesení ze dne 7. 7. 2016, se opíralo o jeho vlastní výpověď a o svědeckou výpověď jeho manželky a o to, že existují dvě usnesení se stejným číslem jednacím (a že tak mohlo dojít k záměně). Tato skutečnost však, jak již bylo výše zmíněno, stěžovatelovo tvrzení za daných okolností nepodporuje. Jestliže je jako neprokázané krajský soud neakceptoval, jde o věc jeho volného uvážení, které nenese žádné známky libovůle.
43. Stěžovatel v oponentuře postupu okresního a potažmo krajského soudu namítl, že s ohledem na okolnosti případu nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř., a tudíž ani rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel takto v odvolacím řízení neargumentoval, nicméně Ústavní soud přezkoumal, zda postup okresního soudu nebyl v tomto ohledu stižen zjevnou vadou, kterou měl krajský soud reflektovat z moci úřední. Vyšel přitom z toho, že použití fikce uznání je významným zásahem do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu věci. Proto je obecný soud povinen postupovat uvážlivě a citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a "kontumačním rozsudkem pro uznání", zejména musí pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i právem na spravedlivý proces [nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 (N 134/82 SbNU 179), bod 8].
44. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (exceptiones non sunt extendendae, exceptiones sunt strictissimae interpretationis). Naopak rozšiřující výklad je namístě tam, kde jde právě o uplatnění ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu a na soudní ochranu formou řádně vedeného soudního řízení. Nepřípadná aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na soudní ochranu obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nálezy ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229), bod 26; ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1252/16 (N 167/82 SbNU 623), bod 12; ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 (N 168/82 SbNU 629), bod 23].
45. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tak, že požadavek vedlejší účastnice výslovně odmítl s tím, že výše zmíněná půjčka jím byla poskytnuta z prostředků nespadajících do společného jmění manželů, přičemž tato skutečnost vyplynula přímo z žaloby podané vedlejší účastnicí, resp. jejích příloh. Okresní soud ve svém vyjádření poukázal na to, že tento svůj nesouhlas stěžovatel vyjádřil jen před zahájením řízení. I Ústavní soud je názoru, že z odmítnutí nároku před zahájením řízení nelze - bez dalšího - vyvodit, že žalovaný uplatněný nárok neuznává, ostatně jinak by institut rozsudku pro uznání prakticky ztratil smysl, neboť podání žaloby je zpravidla reakcí na to, že dlužník výslovně či jinak odmítne splnit svou povinnost. Současně je ale nutno připomenout, že sama vedlejší účastnice ve své žalobě upozornila, že nepovažuje za účelné rozhodnutí formou platebního rozkazu, neboť proti němu pravděpodobně stěžovatel podá odpor. Ústavní soud se dále ztotožnil s názorem stěžovatele, že není bez významu, že pohledávka z půjčky měla být podle vedlejší účastnice součástí společného jmění manželů, jehož vypořádání bylo předmětem dalšího řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 257/2013. V tomto a dalších řízeních vedených u tohoto soudu měl přitom stěžovatel, navíc zastoupen advokátem, aktivně hájit svá práva. Nadto lze usuzovat, že s ohledem na stěžovatelovy poměry nešlo o zanedbatelnou částku, u níž by bylo možné předpokládat, že ji stěžovatel raději oželí, než by kvůli ní podstupoval soudní spor.
46. Právě uvedené skutečnosti vedou Ústavní soud k závěru, že podmínky pro postup podle § 114b o. s. ř. nebyly v řízení před okresním soudem řádně a pečlivě zváženy, jak to vyžaduje výkladová judikatura Ústavního soudu (viz výše). Z § 114b odst. 1 o. s. ř. plyne, že výzvu podle uvedeného ustanovení může soud vydat, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem muselo být okresnímu soudu zřejmé, že stěžovatel by sotva mohl pohledávku vedlejší účastnice uznat, přesto k tomuto výjimečnému procesnímu postupu sáhl, aniž nejprve zvážil účelnost postupu podle § 114a o. s. ř., nýbrž i prvotní zájem státu na ochraně základních práv a svobod účastníků soudního řízení (čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy). Krajský soud v odvolacím řízení k tomuto pochybení nepřihlédl, když se zaměřil jen na otázku doručení výzvy samotné, nikoli však na splnění základního předpokladu, aby vůbec mohla být taková výzva vydána, tedy zda skutečně by postup podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se vůbec za daných okolností (předmět sporu, vztahy mezi účastníky řízení, jejich procesní postup v souvisejících řízeních) mohl jevit jako neúčelný. To je v rozporu s podmínkami, pod kterými Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.) připustil možnost ústavně konformního výkladu ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kdy zdůraznil, že primárním účelem této výzvy je v rámci přípravy jednání zajistit od žalovaného stanovisko k žalobě, a to pod hrozbou fikce uznání nároku, což je jistě opatřením vedoucím k větší efektivitě soudního řízení. Současně je třeba vzít v úvahu, že jde o opatření poměrně "drakonické", dotýkající se samotné hranice ústavnosti, a proto je nutno zacházet s ním s nutnou dávkou opatrnosti, resp. střídmosti (viz také výše), zvláště v těch případech, kdy všechny okolnosti nasvědčuji tomu, že žalovaný nebude v příslušném soudním řízení pasivní. Zákonodárce zavedl tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření k žalobě podle § 114b odst. 1 o. s. ř. s tím, že soud bude před každým jejím vydáním pečlivě zkoumat, zda jsou pro to splněny předpoklady a zda nevystačí vydání výzvy "prosté" podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V žádném případě nesměřoval úmysl zákonodárce k tomu, aby obecné soudy kvalifikovanou výzvu vydávaly automaticky, "bezmyšlenkovitě", spolu s každým zasláním žaloby žalovanému, ale vždy zvažovaly závažné (spíše fatální) důsledky, které jsou s touto výzvou (s "nereakcí" na ni) spojeny. "Povaha věci" a "okolnosti případu" nejsou v každé souzené věci takové, aby mohl soud mechanicky kvalifikovanou výzvu vydat. Soud by proto neměl kvalifikovanou výzvu vydávat v situacích, kdy je z obsahu spisu zřejmé, že je žalovaný jinak aktivní, evidentně nárok uplatněný žalobou nemá v úmyslu uznat a hodlá se plnohodnotně zúčastnit sporu v řízení před soudem - což je právě přesně případ stěžovatele v posuzované věci. Protože úloha odvolacího soudu je při posuzování odvolání v takovém případě omezena na posouzení, zda byly splněny procesní podmínky, ke kterým patří výklad § 114b v kontextu s kautelami § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je pominutí takového posouzení porušením základního práva stěžovatele na soudní ochranu v podobě řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, což bylo v posuzované věci dovršeno vydáním rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., aniž pro to byly splněny přísné požadavky, ústavně konformně vykládaným občanským soudním řádem na to kladené.
47. Nepostupoval-li takto okresní soud, a krajský soud dané pochybení nechal bez povšimnutí, porušily tyto soudy stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené rozsudky podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil a z důvodu právní jistoty zrušil i napadené usnesení Nejvyššího soudu.
48. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).