53. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle odstavce 3 téhož ustanovení Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Právo na ochranu soukromí je přitom chápáno ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Ustanovení čl. 17 odst. 1 Listiny zaručuje právo na informace, následující odstavec pak zaručuje každému právo na vyjadřování svých názorů včetně rozšiřování informací, přičemž toto právo lze podle odstavce 4 téhož ustanovení omezit zákonem, a to mimo jiné za účelem ochrany práv a svobod druhých. I v tomto ohledu Listina navazuje na Úmluvu, jmenovitě na její čl. 10 odst. 1. Vzhledem k účelu použití záznamu se uplatní též právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy.
54. Stěžovatel provedl tříprvkový test proporcionality, zatímco realizace jeho čtyřprvkové podoby [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), bod 51] by poskytla přesnější podklad pro posouzení věci.
55. V prvním kroku tohoto testu je nutno posoudit, zda omezení práva na soukromí sleduje legitimní cíl. Krajský soud ve shodě s vrchním soudem přinejmenším implicitně dovozují, že tomu tak není. Podle názoru Ústavního soudu zde legitimní cíl je přítomen, a to zajištění práva na soudní ochranu. Nešlo kupříkladu o snahu dehonestovat předsedkyni senátu.
56. V druhém kroku se zkoumá, zda je zvolený prostředek k dosažení cíle vhodný. Ústavní soud považuje záznam za způsobilý prostředek k posouzení otázky nepodjatosti předsedkyně senátu, byť lze konstatovat, že bez bližšího posouzení postupů předsedkyně senátu v řízení může být vypovídací schopnost tohoto důkazního pramene předmětem polemiky.
57. Třetím kritériem je posouzení potřebnosti zvoleného prostředku a hledání šetrnějších alternativ. Stěžovateli lze přisvědčit, že v konkrétních souvislostech není znám jiný důkazní prostředek, který by byl způsobilý objasnit skutkový stav, přitom by tolik nezasahoval do soukromé sféry předsedkyně senátu.
58. Konečně čtvrtým kritériem je proporcionalita v užším smyslu, tedy hodnocení míry relevance dotčených hodnot a zájmů.
59. Příklady rozhodnutí, kde se Ústavní soud zabýval kolizí výše konkretizovaných práv, představují usnesení ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 10/09, kde posuzoval rovněž návrh na zrušení části § 8c tr. řádu, dále nálezy ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.), ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605) či ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (N 188/87 SbNU 77).
60. Při střetu základních práv je nutno vycházet z principu, že všechna základní práva jsou rovnocenná. Orgány aplikující relevantní právní úpravu musí v každém jednotlivém případě porovnat dotčená základní práva a posoudit, zda mezi nimi byla dodržena spravedlivá rovnováha.
61. Všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z toho, že vždy je třeba vážit konkrétní skutkové okolnosti, závažnost informací pro veřejný život (kam lze v nyní posuzované věci zařadit též oblast trestního řízení), osoby, jichž se informace týkají a míru dopadu do jejich práv. Přitom princip proporcionality zajišťuje, aby v každém konkrétním případě byl připuštěn jen takový zásah do soukromí, který je vyvážen účelem, k němuž omezení tohoto práva slouží. Proporcionalitu je třeba vážit vůči každému subjektu, který se stal předmětem zveřejněných informací ze skrytě pořízeného zvukového záznamu.
62. Pro vyhodnocení správnosti úvah stěžovatele, krajského soudu a soudu vrchního je nutno hodnotit informace, které byly předmětem stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti. Z výše podaného shrnutí je patrné, že předsedkyně senátu označila stěžovatelova obhájce i obžalované pejorativním a dehonestujícím způsobem a "jednostranným" způsobem akcentovala požadavek na urychlené projednání a rozhodnutí dané trestní věci.
63. Není pochyb, že skryté pořízení zvukového záznamu představuje závažný zásah do soukromí jednotlivce. Totéž platí i pro jeho použití, byť se tak stalo v trestním řízení. Je tudíž nutno zkoumat, zda je dán zájem na zpřístupnění informací v této nahrávce obsažených, který převyšuje zájem na ochraně soukromí dotčených osob, zejména předsedkyně senátu.
64. Test proporcionality je třeba provést vůči všem dotčeným osobám a ke všem zveřejněným informacím. Celkově lze shrnout, že nelze upřít převahu veřejného zájmu na uplatnění informací v trestním řízení před ochranou soukromí předsedkyně senátu, jde-li o její tvrzení způsobilá vyvolat pochybnosti o nepodjatosti.
65. Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4175/16, bod 31, konstatoval, že ačkoliv se nelze ztotožnit se stěžovatelem, že obhajoba není v žádném směru vázána povinností předkládat pouze důkazy získané zákonným způsobem, není ani připuštění nezákonně získaného důkazu obhajoby (důkazu fotokopií facebookové komunikace poškozené a její příbuzné) samo o sobě nepřípustné, jak naznačuje nalézací soud, nýbrž vždy je třeba poměřovat střetávající se oprávněné zájmy zainteresovaných osob [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. 2 As 45/2010 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 8 Afs 40/2012]. V trestním řízení přitom zpravidla zájem obviněného na prokázání své neviny či zeslabení obvinění proti němu vznesených bude ještě výraznější než v případech občanského řízení sporného či správního řízení, jichž se odkazovaná judikatura týká. V citovaném usnesení Ústavní soud dále konstatoval, že odmítl-li nalézací soud zcela se zabývat facebookovou komunikací mezi poškozenou a její příbuznou s pouhým odkazem na to, že si nemůže být jist, že nebyla získána nezákonně, pochybil. Nejde však o pochybení, které by kromě zákonnosti zakládalo i protiústavnost, neboť nalézací soud zjistil skutkový stav postupem, v němž Ústavní soud neshledal podstatnějších nedostatků, a řádně jej i zdůvodnil, a tedy provedení či neprovedení tohoto důkazu nemohlo z hlediska garancí práv stěžovatele mít žádný význam.
66. V této souvislosti není bez významu, že Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3115/12 (N 17/68 SbNU 229) dal najevo, že "postup, kdy odvolací soud před ústním jednáním vytvořil koncept svého rozsudku a založil jej do spisu, není porušením hlavy páté Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Návrh rozsudku připravený předem a poté případně neformálně projednaný členy senátu soud nijak nezavazuje ani mu nezabraňuje po slyšení stran přijmout názor jiný (srov. rozsudek ESLP z 21. 9. 1993 Kremzow proti Rakousku, stížnost č. 212350/86)". Z názoru Ústavního soudu vychází rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, který dochází k obdobnému závěru za situace, kdy soudce ústně odůvodní rozsudek po vyhlášení podle předem připraveného konceptu, jakož i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2016 č. j. Nao 323/2015-136. Ústavní soud tudíž neshledal ve zpřístupnění písemného konceptu rozhodnutí porušení práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Z toho vyplývá, že ani "únik" obsahu rozhovoru soudců o konkrétní věci - byť zahrnující určitý dosavadní názor na výsledek řízení - neznamená bez dalšího důvod pro jejich vyloučení dle § 30 odst. 1 tr. řádu. Současně však Ústavní soud nedospěl k závěru, že ze samotného "nezáměrného" zpřístupnění této písemné informace účastníkům řízení vyplývá, že jde o důkazní prostředek procesně nepoužitelný.
67. Tyto závěry jsou přiměřeně aplikovatelné i v nyní posuzované věci, kdy nejde sice o dokazování související přímo s vinou či nevinou stěžovatele, avšak je zde úzká souvislost s uplatňováním jeho práva na soudní ochranu. Neprosadí se přitom úsudek, že neprovedení tohoto důkazu nemohlo mít z hlediska práv stěžovatele žádný význam. Jiné důkazní prostředky k otázce nepodjatosti předsedkyně senátu totiž k dispozici v nyní posuzované věci nejsou.
68. Nelze tedy uvažovat o tom, že provedení tohoto důkazního prostředku by zasahovalo v nepřiměřené míře do soukromí jakékoliv osoby či by bylo zneužito k jiným účelům. Z pohledu Ústavního soudu nepřekračuje provedení důkazu předmětným záznamem nepřijatelnou míru kontextuálního zásahu do základního práva na ochranu soukromí. To je podle názoru Ústavního soudu dostačující pro jeho použitelnost v soudním řízení k hodnocení otázky nepodjatosti předsedkyně senátu. Z uvedeného nicméně nevyplývá, že je tento záznam uplatnitelný kupř. v souvislosti s případným řízením disciplinárním.
V. c) K obsahu záznamu a podjatosti předsedkyně senátu
69. Dále je třeba se zabývat samotným obsahem záznamu z hlediska jeho relevance k doložení, zda předsedkyně senátu je, či není v předmětné věci nepodjatá.
70. Právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že nestrannost soudce "je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát" [nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 551/03 (N 101/41 SbNU 297) nebo nález ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 449/04 (N 193/35 SbNU 541)].
71. Toto právo je chráněno i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rovněž ESLP pokládá nestrannost soudců za jednu z nezbytných podmínek toho, aby soudy požívaly důvěry veřejnosti, což je v demokratické společnosti nezbytné (rozsudek ESLP ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack proti Belgii, stížnost č. 8692/79, § 30). Tuto důvěru by měly soudy a soudci vzbuzovat i u obviněných (rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 1984 ve věci De Cubber proti Belgii, stížnost č. 9186/80, § 26).
72. Nestranností je třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, § 73). Podle judikatury Ústavního soudu i ESLP se nestrannost soudce posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti.
73. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, § 118). V tomto pojetí je nestrannost "především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)" [nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)]. V rámci subjektivního testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, § 58; rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt proti Dánsku, stížnost č. 10486/83, § 47; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě, stížnost č. 17056/56, § 94).
74. Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, § 76). Jinými slovy, domněnku subjektivní nestrannosti je možno vyvrátit jen objektivním způsobem [k nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska viz nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)].
75. Získat důkaz, který by byl schopen vyvrátit domněnku nestrannosti, bude zpravidla obtížné. Naprostá většina případů řešených ESLP se tudíž soustředí na objektivní test, který tak představuje další důležitou záruku nestrannosti soudců (rozsudek ESLP ze dne 10. 6. 1996 ve věci Pullar proti Spojenému království, stížnost č. 22399/93, § 32).
76. V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, § 76). Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), "nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti". Jinými slovy, "nejde ... pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo [o] hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být" [nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)]. V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat [rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, stížnost č. 19874/92, § 58, obdobně nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)].
77. Navzdory uvedenému vymezení není mezi subjektivním a objektivním testem nestrannosti nepřekonatelná propast, a proto jejich vzájemné rozdíly nemusí být vždy zřetelné. Jednání soudce totiž může vzbuzovat oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti z hlediska objektivního testu, avšak zároveň toto jednání může vypovídat o osobním přesvědčení soudce natolik, že to povede k vyvrácení domněnky jeho nestrannosti v rámci subjektivního testu (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, § 119 a 123-133).
78. Podle názoru Ústavního soudu pejorativní vyjádření na adresu obhájce stěžovatele opodstatňuje závěr, že přinejmenším z hlediska objektivního testu nelze předsedkyni senátu považovat za nestrannou, což ke zrušení napadeného usnesení vrchního soudu postačuje.
79. Ústavní soud připomíná, že pejorativní až vulgární výrazy, které účastník řízení adresuje soudcům, jsou podle judikatury ESLP chráněny pouze výjimečně, a to například tehdy, jsou-li vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce [tzv. odvetná (counterattaack, Gegenschlag) funkce svobody projevu; srov. rozsudek ze dne 2. 11. 2006 ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku, stížnost č. 60899/00, § 30-31, rozsudek ze dne 6. 10. 2009 ve věci Kuliś a Różycki proti Polsku, stížnost č. 27209/03, § 37-39]. Není tedy věcně udržitelné srovnatelné výroky tolerovat ani tehdy, jsou-li proneseny soudci vůči obviněným a jejich obhájcům, byť měly být takto negativně "hodnoceným" osobám zůstat skryté.
80. Jde-li o další výroky předsedkyně senátu, k nimž stěžovatel v ústavní stížnosti obrací pozornost (a konfrontuje je s jejími postupy v trestním řízení), Ústavní soud nepovažuje za patřičné se k nim v dané fázi trestního řízení blíže vyjadřovat. Jednak by šlo o závěry nadbytečné (nedostatek nepodjatosti předsedkyně senátu vyplývá již z výroků výše uvedených), jednak procesně předčasné (Ústavní soud by nepřiměřeně zasáhl do rozhodovací činnosti soudů v trestním řízení, které dosud není pravomocně skončeno).
VI. Závěr
81. Na ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu je nutno hledět jako na rozporné se zárukami uvedenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
82. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
83. Jde-li o usnesení krajského soudu ze dne 24. 7. 2017 č. j. 53 T 11/2015-3760, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Z těchto důvodů Ústavní soud usnesení krajského soudu nezrušil, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ničeho konkrétního nedomáhal.
84. Dlužno konstatovat, že Ústavní soud nepřehlédl, že krajský soud v dané trestní věci již rozhodl rozsudkem, a to poté, co tento soud obdržel výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti. Bude proto na stěžovateli (zastoupeném obhájcem), aby uvážil další možnosti uplatnění svých práv v trestním řízení.