32. Ústavní soud přisvědčil názoru Nejvyššího soudu v tom ohledu, že volba oceňovací metody je (v zásadě) záležitostí odbornou, stejně jako to, jakým způsobem bude zvolená oceňovací metoda aplikována (srov. bod 66 nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 - je věcí praxe, jaká kritéria hodnocení si vyvine, kdy jde i v zahraničí o věc state of art, z novější odborné literatury souhlasně např. Šuk, P. in Štenglová, I. a kol. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 640-641). Soud tedy není povinen rozhodnout, jaká metoda má být pro stanovení hodnoty podniku použita, stejně jako posuzovat správnost jednotlivých metodologických rozhodnutí učiněných v rámci této metody. Akceptovatelný je takový způsob ocenění, který je založen na běžně používaných oceňovacích metodách a praktikách, i když třeba tyto nejsou jednoznačně přijímány ve vědecké diskusi. Samotná volba oceňovací metody ale musí být založena na vývoji teorií podnikového hospodářství, jinak řečeno, musí jít o postup de lege artis. Právní otázkou pak je právně zakotvený cíl [nyní § 376 a 390 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) - přiměřenost protiplnění], skutkovou otázkou jsou skutečnosti hodnocené znalcem při oceňování podniku za použití některé z uznávaných oceňovacích metod, odbornou otázku pak bude představovat jejich zhodnocení. Neznamená to však, že v posledním případě jde o otázku výlučně skutkovou, jež by byla vyloučena z kognice soudu v rámci dovolacího řízení. Je totiž třeba vzít v úvahu, že oceňování podniků je problematikou značně specifickou, a to vzhledem k její komplexnosti, kdy se neřeší toliko otázky ekonomické, ale (v souvislosti s nimi) je nutno řešit i některé otázky, jež mají spíše právní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 29 Cdo 4435/2016), přičemž v tomto ohledu má soud nepochybně větší způsobilost než jím ustanovený soudní znalec (takovéto otázky vyvstaly např. v souvislosti s ohodnocením tzv. nevýrobní části podniku - viz níže sub 38). Možno dodat, že ne vždy jsou řešené, zpravidla ekonomické otázky natolik odborné povahy, aby soudce, jenž se danou obchodněprávní problematikou profesně zabývá, nebyl s to identifikovat některá možná pochybení ve znaleckém posouzení a ta pak procesně předpokládaným způsobem verifikovat a následně odstranit. Z hlediska ústavnosti pak není akceptovatelné, aby soud ponechal bez povšimnutí zjevné věcné vady znaleckého posudku s odůvodněním, že jde o odborné posouzení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16 (N 40/88 SbNU 553)].
33. Ústavní soud v této souvislosti musí zdůraznit, že použití diskontu za omezenou obchodovatelnost (stejně jako diskontu za minoritu) skutkovou otázkou není, neboť její řešení závisí na výkladu (právního) pojmu "přiměřené protiplnění". Je totiž především na obecném soudu (podle maximy iudex peritus peritorum), aby s ohledem na účel ocenění (zde squeeze-out) a subjekty, z hlediska kterých je určována (zde majoritní akcionář na straně jedné a minoritní akcionáři na straně druhé), stanovil, jaká "hodnota podniku" má být zjišťována (viz sub 28). V posuzované věci se Nejvyšší soud jednoznačně postavil proti tomu, aby se výše přiměřeného protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku proto, že by vytěsňovaní vlastníci nemohli takové ceny dosáhnout na trhu (mj.) z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů. Současně však uvedl, že při stanovení výše nákladů vlastního kapitálu (v rámci zjišťování ceny podniku při použití tzv. výnosové metody) lze nižší likviditu zohlednit a že to, zda je takový postup správný, je odbornou skutkovou otázkou, která v jeho kognici není.
34. Předně je třeba uvést, že přiměřené protiplnění by mělo korespondovat se zjištěnou hodnotou podniku, nejsou-li zde výjimečně okolnosti, které by odůvodňovaly případnou korekci. Mezi ně však nepatří, že přiměřené protiplnění se týká minoritního a málo obchodovaného podílu. Použití diskontů na úrovni akcionáře připadá v úvahu tehdy, kdy je stanovena (základní) hodnota podniku zvolenou oceňovací metodou a kdy je ještě třeba zohlednit specifika určitého akcionáře či skupiny akcionářů. Z napadeného usnesení není přitom patrno, z jakého důvodu předchozí závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti použití (mj.) přirážky za nízkou likviditu (viz s. 57-58, kde ve vzorci výpočtu jsou různé hodnoty přirážek za malou společnost, společnost s nejasnou budoucností, nižší likviditu vlastnických podílů započtené jako jedna přirážka za "neobchodovatelnost" akcií na likvidním trhu) nenajde uplatnění tam, kde se hodnota účastnického cenného papírů stanovuje za použití tzv. výnosové metody. Použití daného diskontu, stejně jako v případě jeho aplikace u jiných metod ocenění, výrazně negativně ovlivňuje výslednou hodnotu účastnického cenného papíru (viz str. 58 I. dílu znaleckého posudku na č. l. 110 soudního spisu, viz i argumentaci stěžovatele sub 24), a ve svém důsledku nevede k určení tzv. spravedlivé hodnoty vytěsňovaného podílu, nýbrž jeho hodnoty tržní.
35. S ohledem na to nemohl Ústavní soud než uzavřít, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je buď vnitřně rozporné (neboť se v něm vylučuje a současně připouští uplatnění diskontu za obchodovatelnost), anebo nedostatečně odůvodněné (neboť se v něm nevysvětluje, z jakého důvodu lze v případě použití metody DCF v daném případě tento diskont uplatnit), nadto uvedený soud vadně identifikoval otázku uplatnění dané přirážky (při použití jedné z tzv. výnosových metod) jako otázku skutkovou, ač šlo o otázku právní, a odmítl se jí blíže věcně zabývat. Dále lze usuzovat, že jeho závěry jsou vadné i po věcné stránce, neboť nerespektují princip, jím samotným uplatňovaný, dle něhož v těchto případech zásadně nelze diskont za obchodovatelnost uplatnit. V této souvislosti bude třeba se znovu zaměřit na otázku, zda uplatnění této přirážky není v rozporu s principem rovnosti akcionářů, má-li být menšinovému akcionáři na újmu, že se předmětné akcie neobchodují na veřejném trhu, zvláště když jde o skutečnost, která zde závisela pouze na rozhodnutí většinového akcionáře (srov. k tomu též z praxe jiných států Burger, A. Keine angemessene Abfindung durch Börsenkurse bei Squeeze-out. Neue Zeitschrift für Gesellschaftsrecht, roč. 2012, č. 8, zejm. s. 286 a násl.).
36. Z výše uvedeného plyne, že Nejvyšší soud chybně považoval stěžovatelem položenou otázku za otázku skutkovou, kterážto nenaplňuje zákonem stanovený dovolací důvod, tj. takový, který byl s to založit přípustnost dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ač ve skutečnosti šlo o otázku právní, a dovoláním napadené rozhodnutí bylo dle všeho po právní stránce zásadního významu, neboť si lze za daných okolností sotva představit, že by daná otázka nezakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
VII. Nepřípustnost ústavní stížnosti v části směřují proti usnesení vrchního soudu
37. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu, zde stěžovatel vytkl vrchnímu soudu, že na jednání odmítl od jeho právního zástupce převzít znalecké posudky APELEN, zpochybňující závěry soudem ustanoveného znalce, a založit je do spisu (převzal a do spisu založil pouze doplnění odvolání ze dne 21. 5. 2012, které na ně odkazovalo), což dokládá prohlášením svého tehdejšího právního zástupce. Namítané pochybení vrchního soudu eventuálně může představovat závažnou vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu se nyní znovu otevře dovolací řízení, proto v případě, že podané dovolání bude shledáno přípustným, bude povinností dovolacího soudu se (ex officio) touto možnou procesní vadou zabývat, jak mu to ukládá § 242 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na tuto procesní situaci považuje Ústavní soud za "předčasné", resp. za rozporné s principem subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti soudů obecných, se k této otázce v tomto stadiu řízení vyjadřovat. Pouze připomíná význam okamžiku veřejného vyhlášení rozsudku [srov. nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (N 56/88 SbNU 793), bod 24 odůvodnění - potřeba prokázat, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva]. Vzhledem k pokračujícímu soudnímu řízení, v němž stěžovatel bude moci (eventuálně) hájit svá práva, Ústavní soud shledal v této části ústavní stížnost nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
38. Ústavní soud ještě pokládá za potřebné dodat, že shledá-li Nejvyšší soud, že se vrchní soud dopustil procesního pochybení, které stěžovatel namítá (sub 5 a násl., 14 a násl. a 37), může se tím - s ohledem na znalecké posudky APELEN - otevřít procesní prostor pro řešení věcné správnosti odborných závěrů soudem ustanoveného znalce [nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)], přičemž případné pozornosti soudů nižších stupňů by nemělo uniknout zvláště ocenění tzv. nevýrobní části podniku, konkrétně pak skutečnost, na niž stěžovatel upozornil ve své replice, tedy že standardní byt v Moravskoslezském kraji byl (v konečném důsledku) oceněn soudem ustanoveným znalcem na hodnotu 35 000 Kč. V této souvislosti má Ústavní soud, připomínaje závěry uvedené v bodě 32, za to, že by se obecné soudy měly (v rozsahu, který proto z procesního hlediska vytvoří rozhodnutí Nejvyššího soudu) podrobněji zabývat i právními aspekty věci, zejména otázkou dopadů tehdejší regulace nájemného a právního významu rozhodnutí vlády České republiky č. 904 ze dne 15. 9. 2004 (viz k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 4/10, které vrchní soud na s. 23 odůvodnění svého usnesení nebere z hlediska jeho závěrů o vytvořeném prostoru pro rozhodování soudní moci v úvahu) s tím, že jejich závěry (v podobě cenotvorné informace) je ustanovený soudní znalec povinen promítnout ve svých úvahách při oceňování podniku. Jestliže vrchní soud na tyto skutečnosti pouze poukázal, aniž by bylo patrno, co z nich (po právní stránce) plyne, činí to jeho rozhodnutí prakticky nepřezkoumatelným.
39. Současně však nelze pominout, že i když se z dnešního pohledu může jevit dané ocenění jako chybné, význam mohou mít jen ty skutečnosti, které byly známy k datu, k němuž byla hodnota akcií OKD, a. s., zjišťována (tj. k 18. 9. 2005). To platí i pro námitky stěžovatele uplatněné v řízení před obecnými soudy (v odvolání k vrchnímu soudu), kdy podle jeho tvrzení po uplynutí jednoho roku po vytěsnění menšinových akcionářů vyplatila nová společnost OKD, a. s., svému jedinému akcionáři dividendu 22 950 000 000 Kč, přičemž jím zpochybňovaný znalecký posudek původní společnosti ocenil na 23 232 238 000 Kč (tedy takřka veškerou hodnotu přiřazenou znaleckým posudkem celé původní společnosti OKD, a. s.). Tato nová společnost OKD, a. s., byla poté za tři roky (již bez této vyplacené dividendy a po vyvedení cca 44 000 bytů a množství dalšího majetku) po provedení squeeze-outu uvedena na Burzu cenných papírů Praha a veřejným trhem objektivně oceněna na tržní cenu 117 420 171 276 Kč. Zde je třeba zdůraznit, že uznávaná zásada komplexnosti znaleckého posudku vyžaduje hodnocení jen toho, co je známo (i s výhledem do budoucnosti) k datu, které bylo pro znalecký posudek rozhodné, tj. 18. 9. 2005 (srov. k tomu Křístek, L. Znalectví. Wolters Kluwer, Praha 2013, s. 71 - "Porušením zásady komplexnosti je i postup znalce, kdy využil informaci, která k danému datu nebyla k dispozici"). Ústavní soud si je vědom toho, že v případě použití jedné z variant výnosové metody DCF (viz sub 27, 30) má požadavek respektování rozhodného dne pro hodnocení jen částečný význam (v tomto duchu zejména viz Doležil, T., Lasák, J. Komentář k § 390. In: Lasák, J. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Wolters Kluwer, II. díl, Praha 2014, 1731 s.), nicméně tento fakt na tomto pravidlu nic nemění.
40. Stejně tak je třeba v nově otevřeném řízení vzít v úvahu tu skutečnost, že zákonodárce stanovil požadavek soudního rozhodnutí o přiměřenosti protiplnění (jako o právní otázce v kognici soudů) rovněž proto, aby při posouzení výše odškodnění minoritních akcionářů za tak závažný zásah do jejich vlastnických práv zůstalo poslední slovo v rukou nezávislé a nestranné soudní moci (iudex peritus peritorum). Znalecký posudek oceňující hodnotu podniku vyjádřenou v hodnotě akcie (se všemi jeho přednostmi a nedostatky) proto může být jen vodítkem pro soud, aby se tento zásah do ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 věty první a druhé Listiny nestal pouze jejich soudně posvěceným porušením. Proto důkaz znaleckým posudkem, včetně případného slyšení znalce, je soud oprávněn hodnotit podle § 132 o. s. ř., čili především podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti (skutková otázka), soud však může a musí hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01 (N 60/30 SbNU 107)]. S ohledem na specifičnost problematiky oceňování podniků tak musí postupovat s maximálním uplatněním procesních práv účastníků řízení.
VIII. Závěr
41. S ohledem na výše uvedené, stejně jako na vymezený předmět přezkumu, dospěl Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k závěru, že Nejvyšší soud se podáním stěžovatele řádně, v souladu se stanoveným postupem, nezabýval, a porušil tak jeho základní právo na přístup k soudu a v jeho důsledku právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny. Z tohoto důvodu ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
42. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).