35. Ústavní soud nemohl přisvědčit závěru Nejvyššího soudu o neplatnosti předmětné manažerské smlouvy z důvodu absence dvou odlišných smluvních stran rovněž z důvodu, že tato argumentace vychází z jiných skutečností, než jaké byly v řízení před obecnými soudy v nyní souzené věci zjištěny. Nejvyšší soud v této otázce zakončil svou argumentaci tvrzením, že "[l]ze ... uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem ‚současně' hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele". Jak se podává z předmětné manažerské smlouvy, jakož i z tvrzení stěžovatele a vedlejší účastnice, tato smlouva nebyla za stranu zaměstnavatele uzavřena stěžovatelem (coby předsedou představenstva), ale jeho místopředsedou a všemi čtyřmi zbývajícími členy představenstva a stěžovatel tuto smlouvu uzavřel pouze jako zaměstnanec. Shora citovaný právní závěr Nejvyššího soudu proto v nyní posuzované věci nemůže obstát.
36. Nejvyšší soud odůvodnil závěr o neplatnosti manažerské smlouvy konečně také tvrzením, že manažerská smlouva je neplatná z důvodu, že jde o simulované právní jednání. Dovolací soud uzavřel, že "[z] tohoto hlediska tak nemůže obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem, když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu). ... Ochrana svobodného, autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva". Rovněž s tímto závěrem se Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť tento závěr vychází z přesvědčení Nejvyššího soudu o nemožnosti volby režimu zákoníku práce i pro smluvní vztahy vznikající mezi obchodní korporací a jejím statutárním orgánem (či členem tohoto orgánu) v souvislosti s výkonem jeho činností, která však není v právních předpisech výslovně zakotvena, přičemž obecné soudy nepředložily pro tento svůj výklad příslušných právních předpisů žádné přesvědčivé argumenty, které by byly způsobilé zvrátit závěr Ústavního soudu o jeho protiústavnosti, jak je uvedeno shora.
37. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než uzavřít, že obecné soudy vyložily v rozhodné době účinné právní předpisy (zejména příslušná ustanovení zákoníku práce) ústavně nekonformním způsobem (srov. body 25-36 tohoto nálezu), čímž porušily subjektivní právo stěžovatele na svobodné jednání v zákonných mezích zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny, zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy a právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. Obecné soudy zároveň porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem neodůvodnily, což nenapravil ani dovolací soud, byť se pokusil na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 reagovat.
38. Na právě uvedeném není způsobilý nic změnit ani odkaz vedlejší účastnice na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 282/16, v němž Ústavní soud označil prezentovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92 a na něj navazující judikaturu Nejvyššího soudu za ustálenou a žádným způsobem ji nezpochybnil. To proto, že tato rozhodovací praxe nebyla ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 282/16 předmětem ústavněprávního přezkumu. Byť Ústavní soud v tomto usnesení předmětná rozhodnutí zmínil, učinil tak pouze proto, aby k námitce vedlejší účastnice vysvětlil, že tato judikatura na tehdy souzený případ nedopadá, neboť v tehdejší věci nebylo obecnými soudy dovozeno, že by šlo o nepřípustný souběh funkcí; soudy naopak uzavřely, že místopředseda představenstva vedlejší účastnice na základě manažerské smlouvy vykovával pro vedlejší účastnici jako její obchodní ředitel jinou činnost než činnost spadající do působnosti statutárního orgánu.
39. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů přisvědčil argumentaci stěžovatele o protiústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, s výjimkou námitky, že dovolací soud nepřípustně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces tím, že ve svém kasačním rozhodnutí, tj. v rozsudku ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, přezkoumával skutkové závěry soudů nižších stupňů, kdy revidoval závěry soudů nižších stupňů (dle nichž náplň práce generálního ředitele byla zcela odlišná oproti výkonu funkce člena představenstva), ač k přezkumu skutkových závěrů není povolán. S tímto názorem však Ústavní soud nemohl souhlasit, neboť přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představujícím autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým [shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003 (U 31/31 SbNU 383)].
40. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že se v tomto svém nálezu nezabýval závěry plynoucími z (v mezidobí po podání ústavní stížnosti) přijatého rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, v němž se dovolací soud odklonil od své dosavadní judikatury týkající se nepřípustnosti tzv. souběhu funkcí a s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 190/15 uzavřel, že skutečnost, že výkon činnosti člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, nebrání tomu, aby si člen statutárního orgánu a obchodní korporace ujednali, že se jejich vztah bude - v mezích nastavených kogentními normami - řídit zákoníkem práce, neboť toto rozhodnutí nebylo předmětem ústavněprávního přezkumu v nyní rozhodované věci. Skutečnost, že v této otázce došlo ke změně judikatury dovolacího soudu, však Ústavní soud souhlasně kvituje.
VII. Závěr
41. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 3613/2015-430, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2015 č. j. 16 Co 47/2015-370 a rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 11. září 2014 č. j. 106 C 57/2010-292 byla porušena ve výroku tohoto rozhodnutí specifikovaná základní práva stěžovatele, neboť obecné soudy svá rozhodnutí opřely o výklad příslušných ustanovení zákoníku práce, který Ústavní soud neshledal jako ústavně konformní, a své závěry rovněž řádným a přesvědčivým způsobem neodůvodnily.
42. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
43. Závěrem Ústavní soud dodává, že v dalším řízení bude na obecných soudech, aby se znovu zabývaly nejen (ne)platností manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007, ale s přihlédnutím k závěrům vysloveným v bodech 49-51 rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 zvážily rovněž věcnou příslušnost k projednání nyní souzené věci.