34. Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelovi nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
35. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
36. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení (proti nimž stěžovatel také v podané ústavní stížnosti brojí), a to s odůvodněním, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Okresní soud a krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení státu zabývaly v míře a "rozumnosti", a na jejich výkladu jednoduchého práva (srov. str. 16 napadeného rozsudku krajského soudu) neshledal Ústavní soud žádný extrémní exces [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
37. Jak již uvedl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 415/16, tak stěžovateli lze dát sice za pravdu v tom, že pokud se jedná o náklady účastníků řízení, v řízeních beznávrhových (nesporných) tak zásadně platí, že náklady v těchto řízeních (o statusových věcech manželských a partnerských, jak uvádí zákon) nese každý z účastníků sám a nemá právo na jejich náhradu od jiného účastníka nebo od státu (srov. § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Jiná situace je ovšem u náhrady nákladů vzniklých státu. I v řízeních, v nichž účastníci právo na náhradu nákladů nemají, státu toto právo přísluší. Tyto náklady vznikají totiž často v souvislosti s uplatněním či bráněním práva účastníků (ve věcech péče o nezletilé jsou to typicky náklady na vypracování znaleckých posudků), tedy v jejich zájmu, a je proto logické, že jsou povinni je nahradit, přestože např. provedení takového důkazu ani nenavrhovali (srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, str. 423 a násl.). Stát nese náklady pouze tehdy, jsou-li u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (viz § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je výsledek řízení. V řízeních nesporných tímto kritériem skutečně není jen úspěch ve věci, ale o nákladech řízení státu se rozhoduje v návaznosti na procesní návrhy účastníků s tím, že podpůrně se použije § 148 o. s. ř.
38. V posuzované věci byl výsledek řízení takový, že nezletilé děti byly svěřeny do péče a výchovy matky, i když se stěžovatel domáhal svěření do střídavé péče a stěžovateli bylo uloženo hradit na ně výživné. Znalecký posudek byl bezesporu proveden i v zájmu stěžovatele a s ohledem na výsledek řízení je potom závěr obecných soudů o uložení povinnosti nahradit státu náklady řízení vzniklé v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku v souladu s výše uvedeným. Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení státu, třebaže jsou jejich odůvodnění v této otázce poměrně stručná, nespatřuje pochybení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces.
39. Tytéž závěry Ústavního soudu o nedůvodnosti tvrzeného protiústavního postupu při rozhodování obecných soudů platí i ve vztahu ke stanovení výživného oběma rodičům, kdy krajský soud na str. 17 napadeného rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, proč rozhodl tak, jak uvedl ve výroku svého rozhodnutí. Napadená rozhodnutí obecných soudů v této otázce jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů a nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
40. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu. Ústavní soud pro úplnost dodává, že zamítnutím této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další případné rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.