49. Za dané situace bylo dále namístě, aby se dovolací soud zabýval stěžovatelem vznesenou otázkou procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, totiž zda může zdravotnické zařízení procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace. Jak totiž stěžovatel opakovaně připomenul, takový závěr odporuje základní zásadě soukromého práva, dle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (nemo turpitudinem suam allegare potest), vyjádřené v ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, která je imanentní součástí českého právního řádu a jako taková jí byla i před 1. lednem 2014 [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. února 1995 sp. zn. II. ÚS 42/94 (N 13/3 SbNU 67), ze dne 14. května 1997 sp. zn. II. ÚS 28/96 (N 53/8 SbNU 45), ze dne 22. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2849/07 (N 20/60 SbNU 203) či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2011 sp. zn. I. ÚS 2788/10 (v SbNU nepublikováno) anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 29 Cdo 2261/2015]. Stěžovatel zároveň ve svém dovolání odkazoval i na relevantní rozhodnutí dovolacího soudu, jmenovitě rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3631/2011 (na nějž navazovalo shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014). Jinými slovy, dovolací soud měl vytvořen prostor pro věcné posouzení dovolání stěžovatele, avšak neučinil tak. Takový jeho postup v projednávané věci shledává Ústavní soud jako svévolný a vedoucí k odepření práva stěžovatele na soudní ochranu.
B. Ke kasačnímu rozsudku dovolacího soudu a k potvrzujícímu rozsudku soudu odvolacího
50. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžejní výhradou stěžovatele, že nepřenesení důkazního břemene na nemocnici Boskovice v situaci, kdy tato porušila svoji právní povinnost vést zdravotnickou dokumentaci pacienta [§ 67b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění do 31. března 2012, a § 53 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů] - neuchovala pořízený KTG záznam a další zdravotnickou dokumentaci vůbec nevedla (neboť jiná vyšetření v rozporu se svými povinnostmi neprovedla), vedlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a principu rovnosti zbraní, které jsou imanentní součástí šířeji pojímaného práva na spravedlivý proces.
51. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, pravidla rozložení důkazního břemene předně vycházejí ze zákonné úpravy. Právní teorie však připouští, že pravidla pro dělení důkazního břemene mohou být i výsledkem soudcovského dotváření práva, které je však omezeno právě tím, že tato pravidla mají zásadně charakter právních norem, k jejichž tvorbě je zásadně povolán zákonodárce, nikoliv soudce. Možnosti soudcovského dotváření pravidel pro dělení důkazního břemene jsou tak omezeny na typově dané okruhy případů, u nichž panuje naléhavá nutnost odchýlení se od obecných pravidel dělení důkazního břemene. "Typová nutnost může být představována situací, kdy prosazení určitého hmotněprávního nároku s ohledem na typicky se v těchto případech vyskytující důkazní nouzi zpravidla selhává." (viz Lavický, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 226.). Jinými slovy, v takových případech se důkazní břemeno obrací a oproti standardním situacím leží na té procesní straně, která jím standardně zatížena není.
52. Specifickou kategorii v tomto směru představuje obrácení důkazního břemene kvůli zmaření důkazu, k němuž přistupuje soud z důvodu, že strana, kterou důkazní břemeno ohledně určité skutečnosti běžně netíží, disponovala potřebným důkazem, avšak jeho provedení protistranou sama zmařila. Předpokladem tohoto zvláštního soudcovského pravidla pro dělení důkazního břemene je tak "protiprávní jednání odpůrce, jež mělo za následek nemožnost rozhodnou skutečnost prokázat" (viz Lavický, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 229.).
53. Jednou z typově daných kategorií, u nichž obrácení důkazního břemene Ústavní soud již dříve aproboval, je kategorie medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb (lékař či zdravotnické zařízení) jako škůdce. Ačkoliv standardně leží důkazní břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za újmu na poškozeném, je zřejmé, že ten nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Tak je tomu zvláště v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce.
54. V takových situacích nastupuje obecná povinnost účastníka řízení vydat důkaz dle § 129 odst. 2 o. s. ř., jejímž prostřednictvím může předseda senátu uložit účastníku řízení, aby potřebnou zdravotnickou dokumentaci předložil k důkazu. V případě, kdy tak účastník řízení neučiní, může soud takovou skutečnost vzít v potaz v rámci hodnocení důkazů v tom směru, že zatajil-li účastník řízení skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně, jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení (srov. Jirsa, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha I. § 79-180 občanského soudního řádu. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 338; viz také obecně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
55. Teprve v situaci, kdy postup dle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) tento neuchoval či "ztratil", je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny. Toliko v těchto typově určených případech totiž lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty účastníka řízení - žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce - poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy. Lze doplnit, že povinnost poskytovatele zdravotních služeb vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci je zakotvena v ustanoveních § 53 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.
56. Opačný přístup - který v dané věci aplikoval dovolací soud ve svém kasačním rozsudku a jímž se byl poté odvolací soud povinen řídit - porušuje právo na rovnost účastníků řízení a zásadu rovnosti zbraní, čímž předmětné soudní řízení staví mimo hranice řádně vedeného procesu. Zároveň dochází fakticky k popření základní zásady soukromého práva, dle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání (viz též § 6 odst. 2 občanského zákoníku).
57. V projednávané věci přitom nebylo pochyb jak o existenci protiprávního jednání (non lege artis) nemocnice Boskovice, tak o újmě na zdraví stěžovatele. Úspěch stěžovatele ve sporu závisel na prokázání jeho tvrzení o existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodlivým následkem, přičemž esenciálním důkazem o zdravotním stavu stěžovatele v době přijetí jeho matky v nemocnici Boskovice byla příslušná zdravotnická dokumentace. Ta však nebyla k dispozici, a to jednak proto, že zdravotnický personál nebyl na avizovaný příjezd matky stěžovatele zcela připraven, a především pak proto, že žádná vyšetření - krom KTG - v rozporu se svými povinnostmi neprovedl. Nadto jediný důkaz o stavu stěžovatele v době, kdy se jeho matka nacházela v nemocnici v Boskovicích (záznam o provedeném KTG), se ztratil. K tomu je třeba dodat, že tvrzení nemocnice Boskovice, že záznam předala osádce vozidla rychlé lékařské pomoci, která transportovala matku stěžovatele z Boskovic do Brna, na závěru o protiprávnosti jejího postupu ničeho nemění, neboť v takovém případě měla alespoň pořídit kopii zdravotnické dokumentace (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3312/16, bod 10). Je proto zřejmé, že na základě skutkových zjištění obecných soudů byl závěr o nutnosti obrácení důkazního břemene ze stěžovatele, který vinou nemocnice Boskovice nemohl předložit důkaz o zdravotním stavu sebe a své matky v době, kdy se nacházeli v dané nemocnici, zcela namístě. Tím, že rozsudek dovolacího soudu takový postup odmítl, aproboval porušení základní zásady soukromého práva, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního nebo nepoctivého jednání.
58. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že k možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech ze žalobce (pacienta) na žalovaného (lékaře, zdravotnické zařízení) ve specifických případech, kdy žalovaný poruší svoji povinnost vést řádnou zdravotnickou dokumentaci pacienta v souladu s příslušnou právní úpravou, se opakovaně vyslovuje i část odborné literatury (srov. Holčapek, Tomáš. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwers ČR, 2011, s. 104-105, Holčapek, Tomáš. Občanskoprávní odpovědnost v medicíně a její uplatňování u českých soudů. Právní rozhledy, 2016, č. 9, s. 307-308, Šustek, Petr, Holčapek, Tomáš a kolektiv. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 192 a násl.). K tomu je třeba připomenout, že zmíněný požadavek má svůj původ v čl. IV.C-8:109 odst. 3 návrhu společného referenčního rámce (DCFR), dle něhož se v případě, že poskytovatel zdravotní péče nezpřístupní pacientovi zdravotnickou dokumentaci, má presumovat jak to, že řádná péče nebyla poskytnuta, tak i příčinná souvislost mezi tímto porušením povinnosti a vzniklou újmou na zdraví pacienta. K tomu viz Draft Common Frame of Reference, dostupný na https://www.law.kuleuven.be/personal/mstorme/DCFR.html.
59. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že závěr dovolacího soudu, z něhož vyplynula nemožnost obrácení důkazního břemene ze stěžovatele na nemocnici Boskovice, popřípadě na zdravotní záchrannou službu, je z hlediska ústavněprávního neudržitelný a porušující právo na rovnost účastníků řízení a zásadu rovnosti zbraní, a tedy i právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto musel zrušit rozsudky odvolacího soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 44 Co 242/2013-528 a dovolacího soudu ze dne 2. června 2015 č. j. 25 Cdo 765/2015-483.
IX. Závěr
60. Ústavní soud shrnuje, že Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně tím, že v rozporu se základní zásadou soukromého práva, dle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nepřipustily v poměrech projednávané věci obrácení důkazního břemene, zasáhly do základního práva stěžovatele na rovnost účastníků řízení, jež garantuje čl. 37 odst. 3 Listiny, a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zároveň Nejvyšší soud tím, že odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné s odůvodněním, že na posouzení jím předložené otázky napadené rozhodnutí nezáleží, a tím, že dezinterpretoval závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
61. Ratio decidenti tohoto nálezu spočívá v tom, že v případech medicínských sporů, kdy na straně jedné stojí pacient tvrdící, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma, a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci pacienta, může soud rozhodnout o obrácení důkazního břemene ohledně prokazování (ne)splnění některého z předpokladů odpovědnosti za újmu. Takový postup soudu představuje prostředek ultima ratio a je namístě jen tehdy, když tvrzení pacienta nelze prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně dle § 129 odst. 2 o. s. ř. Jestliže soud v případech medicínských sporů opomene zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene, porušuje tím právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
62. Ústavní soud z tohoto důvodu podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2016 č. j. 25 Cdo 2731/2016-568, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2015 č. j. 44 Co 242/2013-528 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2015 č. j. 25 Cdo 765/2015-483 zrušil.
63. Protože Ústavní soud shledal porušení dotčených základních práv a návrh stěžovatele jako důvodný, nezabýval se hmotněprávní stránkou věci a námitkami stěžovatele stran porušení jeho práva na ochranu tělesné a duševní integrity dle čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem ve smyslu čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375), ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65) či ze dne 31. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17 (N 134/86 SbNU 273)].