41. Soudní exekutor ve svém ústavní stížností napadeném usnesení poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu, z nichž plyne, že soudnímu exekutorovi nelze uložit povinnost nést náklady exekuce, která byla zastavena proto, že exekuční titul nebylo možné vykonat. Ústavní soud pouze pro pořádek dodává, že v řadě svých aktuálních usnesení (sp. zn. II. ÚS 1312/17 ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1721/17 ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017 či sp. zn. I. ÚS 1374/18 ze dne 19. 6. 2018) konstatoval, že v případech kdy došlo k zastavení exekuce z důvodu, že exekvovaný rozhodčí nález nebylo možné vykonat pro neplatnost v něm obsažené rozhodčí doložky, připadají v úvahu - co do rozložení břemene nesení nákladů exekuce - dvě řešení: buď tyto ponese oprávněný, nebo soudní exekutor. Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17 pak Ústavní soud dovodil, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny nároky soudního exekutora, není protiústavní, neboť ten z povahy svého povolání nese takové riziko sám, přičemž toto riziko je do značné míry kompenzováno jeho - v podstatě monopolním - postavením při provádění exekucí (srov. judikaturu v označeném rozhodnutí citovanou).
42. V projednávané věci soudní exekutor a posléze i krajský soud dospěli shodně k závěru, že náklady exekuce, jakož i náklady řízení má nésti povinná - stěžovatelka. Ústavní soud, vycházeje ze závěrů plynoucích z jeho shora rozvedené rozhodovací praxe k této problematice, konstatuje, že takové řešení nelze v poměrech projednávané věci akceptovat.
43. Důvodem je především skutečnost, že stěžovatelka po celou dobu řízení o návrhu na zastavení exekuce upozorňovala na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, s nimiž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně ztotožnil a jimž soudní exekutor ani krajský soud nevěnovali dostatečnou pozornost, resp. v případě odklonu od těchto závěrů předkládali nepřiléhavou argumentaci.
44. Soudní exekutor stejně jako posléze i krajský soud svá rozhodnutí vybudovali - mimo jiné - na závěrech nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449), sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017 (N 5/84 SbNU 87), jakož i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1219/15 ze dne 22. 12. 2015 a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014.
45. Vzhledem k poměrům projednávané věci je však zjevné, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 nelze na tuto aplikovat, neboť v označené věci byla exekučním titulem pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí, tedy byl zde dán materiálně i formálně vykonatelný exekuční titul, který až následně tyto vlastnosti pozbyl v důsledku pozdějšího zrušení daných rozhodnutí (stejně tomu bylo i v případě usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2511/16 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4287/2014). Situace stěžovatelky však byla odlišná v tom směru, že vydaný rozhodčí nález představoval nezpůsobilý exekuční titul ex tunc.
46. S tím souvisí i určení okamžiku rozhodného pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek. Soudní exekutor, jakož i krajský soud vycházeli ze závěru, že vedlejší účastnici (oprávněné) nelze v dané věci uložit náhradu nákladů exekuce, jakož i náhradu nákladů řízení, neboť tato zastavení exekuce nezavinila (§ 89 ex. ř.). Uvedený závěr dovozovali z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1219/15 a sp. zn. IV. ÚS 2860/15, dle nichž ke sjednocení přístupu rozhodovací praxe ohledně neplatnosti rozhodčích doložek došlo vydáním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2010. Jestliže tedy vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce dne 15. července 2011, tedy téměř dva roky před tímto rozhodnutím, nemohla prý tušit, že v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul.
47. Uvedený závěr však dle Ústavního soudu nelze přijmout, neboť dle pozdější nálezové judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1274/16 a sp. zn. I. ÚS 1707/17) je třeba za rozhodný okamžik z hlediska sjednocení rozhodovací praxe považovat již 11. květen 2011. Pokud tedy oprávněná podala návrh na nařízení exekuce až dne 17. července 2011 a exekuční soud exekuci na majetek stěžovatelky nařídil až dne 18. srpna 2011, nelze než konstatovat, že oprávněná nezachovala potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce (stejně jako při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců), jakož ani při provádění exekuce, jestliže návrh na její zastavení podala stěžovatelka (povinná) a oprávněná s tímto vyslovila souhlas, z čehož lze vyvozovat (předpokládat) její obeznámenost s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců (tu lze ostatně in concreto dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014). Blíže postačuje poukázat na závěry stěžovatelkou od počátku citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, ale také na důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že v případech, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek (pozn. zastavení exekuce) předvídat, mu lze přičítat takovou účast na zastavení exekuce (§ 89 ex. ř., § 271 o. s. ř.). Za takové situace uložení povinnosti oprávněnému nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora nic nebrání.
48. Lze proto shrnout, že Ústavní soud nemohl přijmout závěry soudního exekutora ani krajského soudu opřené o úvahu, že prý na jednu stranu z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že náklady exekuce v obdobných případech nese oprávněný, avšak zároveň Ústavní soud údajně chválil soudy nižších stupňů za rozhodnutí, jimiž uložily náhradu nákladů exekuce povinnému. Konkrétní okolnosti ve věcech, na které poukazuje krajský soud, totiž byly zcela odlišné (zavinění oprávněného zde, dle tehdejší rozhodovací praxe Ústavního soudu, nebylo namístě dovodit). Důvody krajského soudu, na kterých vybudoval svoji argumentaci, odklánějící se od závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelka od počátku řízení o jejím návrhu na zastavení exekuce poukazovala, proto v rámci přezkumu před Ústavním soudem nemohly obstát.
49. Konečně zbývá vypořádat i otázku nepřiznání náhrady nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce a nákladů odvolacího řízení stěžovatelky, kterou jak soudní exekutor, tak krajský soud opřeli o aplikaci § 150 o. s. ř. Hlavním argumentem, objevujícím se v obou rozhodnutích, přitom byla pasivita stěžovatelky po celou dobu rozhodčího a následného exekučního řízení (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 82/16). Ústavní soud konstatuje, že to nebyla pouze stěžovatelka, kdo měl možnost průběh řízení zvrátit. Jednak je třeba připomenout, že již exekuční soud měl v tomto případě ex officio přistoupit k zastavení exekuce (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1380/15). Především však to byla vedlejší účastnice, která si byla, resp. přinejmenším měla být, vědoma toho, že v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul (panovaly-li snad o tomto na straně vedlejší účastnice pochybnosti, pak tyto s jistotou rozptýlil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014), a exekuce je tak od počátku vedena neoprávněně. I vedlejší účastnici (oprávněné) tedy lze důvodně vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav, v důsledku něhož následně musela stěžovatelka (povinná) vynaložit prostředky na zastavení exekuce a na odvolací řízení. Nadto lze dodat, že na straně jedné zde stála stěžovatelka (spotřebitel) a na straně druhé oprávněná (podnikatel - profesionál), u níž poskytování úvěrů tvořilo součást její podnikatelské činnosti.
50. Ústavní soud má proto za to, že závěry jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 82/16 nelze aplikovat bez dalšího; chce-li soudní exekutor či obecný soud užít moderačního práva, které mu poskytuje § 150 o. s. ř., a to s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností dané věci. K těm patří i fakt, že oprávněná si měla být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů) vědoma toho, že od počátku v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul.
51. Za této situace proto Ústavní soud považuje závěr soudního exekutora a krajského soudu o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. přinejmenším za předčasný, resp. nedostatečně podložený.
52. Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že ve světle skutečností, které se zřetelně podávají ze spisu soudního exekutora, nepovažuje za přiléhavou aplikaci § 150 o. s. ř. ani z dalšího důvodu uváděného krajským soudem. Ten tvrdil, že stěžovatelka si prý půjčila peněžní prostředky a svůj dluh následně nesplácela. Již ze smlouvy o úvěru je však zřejmé, že tím, komu byla částka 41 000 Kč vyplacena, byl pan Dušan Růžička (označený ve smlouvě o úvěru jako klient), nikoliv stěžovatelka, která ve smlouvě figuruje jako spoludlužník a následně se také octila v pozici avala z blankosměnky vystavené panem Dušanem Růžičkou ve prospěch vedlejší účastnice. Byl to rovněž pan Dušan Růžička, který poskytnutý úvěr splácel (srov. kartu klienta doloženou k rozhodčímu nálezu). Tím se daná věc zároveň odlišuje od případu, kterým se Ústavní soud zabýval ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2606/17 ze dne 31. srpna 2018. I tento závěr krajského soudu o amorálnosti jednání stěžovatelky (půjčila si a nesplácela), který by odůvodňoval aplikaci § 150 o. s. ř., je tak dle Ústavního soudu třeba označit přinejmenším za předčasný, resp. nedostatečně podložený.
VIII. Závěr
53. Ústavní soud proto shrnuje, že krajský soud a soudní exekutor svým postupem zasáhli do práv stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo, neboť svůj odklon od stěžovatelkou výslovně uváděné judikatury Nejvyššího soudu řádně a přesvědčivě nevysvětlili [k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. 8. 2018 (N 138/90 SbNU 259), ale také důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17]. Související pochybení, zasahující do týchž práv stěžovatelky, spatřuje Ústavní soud i při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť soudní exekutor i krajský soud posuzovali toliko důvody na straně povinné, byť neméně závažné skutečnosti bylo možno shledat i na straně oprávněné. Stěžovatelka byla zároveň v důsledku tohoto pochybení dotčena i na svém dalším ústavně garantovaném základním právu, totiž právu vlastnit a pokojně užívat majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
54. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že pro nápravu zjištěného porušení základních práv stěžovatelky je namístě zrušení obou napadených rozhodnutí.
55. Ústavní soud z tohoto důvodu podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2017 č. j. 20 Co 139/2017-71, jakož i usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 21. dubna 2017 č. j. 094 EX 02842/11-059, ve výrocích II a III, zrušil.
56. Věc stěžovatelky se tak vrací do stadia řízení, které bezprostředně přecházelo vydání zrušených rozhodnutí, jímž je řízení před soudním exekutorem. Při svém rozhodování bude soudní exekutor, popřípadě i krajský soud, v souladu s článkem 89 odst. 2 Ústavy vázán důvody tohoto nálezu.