Ústavní soud dále konstatuje, že ani výhrada stěžovatele týkající se porušení jeho práva na zákonného soudce není důvodná. Jak se totiž ze shora citované judikatury Ústavního soudu podává, v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení (ale ani v době rozhodování nalézacího soudu) nebyl znám nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a jeho závěry se proto v poměrech projednávané věci neprosadí. Jestliže tedy státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podal návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu případně návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce a na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, byl jeho postup zcela v souladu s dosavadní praxí orgánů činných v trestním řízení, kterou Ústavní soud dříve opakovaně aproboval. Místní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích byla tímto - v souladu s tehdy akceptovaným výkladem § 26 odst. 1 tr. řádu - založena pro celé přípravné řízení. Protože ke shodnému závěru dospěl jak odvolací soud (strana 12 až 13 jeho rozsudku) i soud dovolací (strana 8 jeho usnesení), nemá Ústavní soud, co by odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto ohledu vytknul.
Místní příslušnost nalézacího soudu pak byla založena v souladu s § 18 odst. 1 tr. řádu dle místa spáchání trestného činu (forum delicti comissi), jímž byla Zotavovna VS ČR Pracov. K otázce místní příslušnosti policejního orgánu (GIBS, Expozitury České Budějovice) pak zcela postačí odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2016 sp. zn. I. ÚS 1720/16.
Poslední námitka stěžovatele směřuje proti výroku odvolacího soudu o uloženém peněžitém trestu, který stěžovatel shledává nepřiměřeným. K tomu Ústavní soud poznamenává, že v projednávané věci nejsou dány takové specifické okolnosti, jako tomu bylo v případě jeho nálezu ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17, pro které by bylo na místě této námitce vyhovět. V projednávané věci se odvolací soud výši peněžitého trestu podrobně zabýval na stranách 17 a 18 svého rozsudku, přičemž při stanovení jeho výše vycházel jednak z vysoké míry společenské škodlivosti trestné činnosti stěžovatele, zvláště pak s ohledem na jeho pracovní zařazení, jakož i z posledních zjištění o jeho majetkové situaci. S ohledem na kritéria zakotvená v ustanoveních § 38 odst. 1 a 2 a § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku dospěl odvolací soud k závěru, že peněžitý trest uložený nalézacím soudem je třeba hodnotit jako příliš nízký a nenaplňující tak požadavek soudní individualizace trestu. Ústavní soud argumentaci odvolacího soudu považuje za zcela logickou a nikterak excesivní z hlediska zásad ukládání trestu.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že tvrzení stěžovatele o politickém pozadí jeho trestní věci mají apodiktickou povahu a nejsou ničím doložena.
Ústavní soud tak uzavírá, že v postupu obecných soudů a orgánů činných v trestním řízení neshledal žádná ústavněprávně relevantní pochybení a jednotlivé námitky stěžovatele posoudil jako nedůvodné. Napadená rozhodnutí obecných soudů optikou ústavněprávního přezkumu obstála.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, řídil se při projednáváním ústavní stížnosti pořadím věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu