Pokud jde o výslech státního zástupce, obhájci stěžovatelů požadovali zbavit jej mlčenlivosti v širším rozsahu, avšak jejich návrhu městský soud nevyhověl, což následně promítl i do odůvodnění svého rozsudku (viz stranu 51 daného rozsudku). Po seznámení se s obsahem protokolu Ústavní soud konstatuje, že zamítnutí daného důkazního návrhu nelze považovat za vadné, neboť výpověď státního zástupce byla ve vztahu k otázce případné policejní provokace dostatečně podrobná. Co se týče svědkyň W. a J., tak tyto shodně uvedly, že se na danou trestní věc nepamatují (viz č. l. 977 a 1154). K tomu lze toliko dodat, že městský soud skutkový závěr o předání úplatku na výpovědích těchto svědkyň ani nezaložil.
Ústavní soud nezjistil, že by snad městský soud svá skutková zjištění vystavěl na důkazech, které v řízení nebyly provedeny, resp. které nejsou součástí spisu, jak naznačují stěžovatelé. Naopak o vydání věci - obálky, v níž bylo následně nalezeno 750 000 Kč -, kterou orgánům činným v trestním řízení vydal svědek D., byl pořízen protokol, jenž se nachází na č. l. 251 a 252 spisu. Námitku stěžovatelů ohledně nepořízení úředních záznamů o nasazení svědkyň W. a J., Ústavní soud považuje za neopodstatněnou, neboť o takovýchto skutečnostech trestní řád neukládá pořídit úřední záznam (nemají-li jimi zjištěné skutečnosti následně sloužit jako důkaz). Ústavní soud proto uzavírá, že v tomto směru nezjistil řádné důvodné pochybnosti, které by byly s to zvrátit závěr městského soudu o zjištěném skutkovém stavu věci.
Konečně stran otázky věrohodnosti svědka D. Ústavní soud konstatuje, že i touto otázkou se obecné soudy pečlivě zabývaly. Související námitky stěžovatelů tedy představují jen pokračující polemiku s důvody napadených rozhodnutí a Ústavní soud, namísto opětovné rekapitulace jejich odůvodnění, toliko odkazuje na příslušné pasáže napadených rozhodnutí (srov. strany 42, 43 a 46-49 rozsudku městského soudu, stranu 13 usnesení krajského soudu a dílem pak stranu 13 usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud tedy nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že obecné soudy se, po kasaci rozsudku krajského soudu, danou otázkou zabývaly ryze formalisticky.
Poslední námitka vznesená v ústavní stížnosti se týká prokázání viny stěžovatelů K. a J., kteří jsou přesvědčeni, že obecné soudy neprovedly žádný důkaz, z něhož by vyplynulo, že věděli či měli vědět o nabídce úplatku. Ústavní soud konstatuje, že dané námitce stěžovatelů nepřitakal již dovolací soud v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia (srov. stranu 22 daného usnesení).
Jde-li o konkrétní důkazy, pak je třeba poukázat na obsah pořízených odposlechů (č. l. 168-176, včetně přiložených CD), protokoly o sledování osob a věcí (č. l. 191-200, včetně přiložených CD), jakož i na listinné důkazy - dohodu o poskytnutí právní služby (převodu částky 6 005 240 Kč z účtu společnosti XX na účet dlužnice) za odměnu ve výši 1 200 000 Kč (č. l. 341-343), smlouvy o půjčce, směnky a příjmové a výdajové pokladní doklady (č. l. 321, 324, 335-338 a 345-352), které městský soud zasadil do celkového a logického kontextu (srov. stranu 20 a násl. rozsudku městského soud).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že okresní soud splnil stran hodnocení daných důkazů, které byly opatřeny zákonným způsobem, veškeré požadavky, které na něj klade § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i § 125 tr. řádu a je přesvědčen, že městský soud nabyl vnitřní přesvědčení, v kvalitě praktické jistoty, o tom, že stěžovatelé nejenže věděli o nabídce úplatku svědku D., ale stěžovateli D. i opatřili nezbytné finanční prostředky.
Ústavní soud dodává, že rozhodnutí insolvenčního soudu, na nějž stěžovatelé odkazovali závěrem své ústavní stížnosti, nemá na posouzení projednávané věci žádný vliv. Jak je totiž z odůvodnění napadených rozhodnutí (a zvláště z pořízených odposlechů) zřejmé, účelem protiprávního jednání stěžovatelů bylo celou záležitost s pohledávkou dlužnice za společností XX co nejvíce urychlit a s konečnou platností vyřešit (srov. stranu 50 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovatelům zaručených základních práv. Byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu