30. Co se týče absence či nemožnosti komunikace mezi rodiči v nyní posuzovaném případě z obsahu napadených rozhodnutí i z obsahu celého soudního spisu, a ostatně i z písemných podání otce i matky v průběhu řízení o této ústavní stížnosti, jednoznačně vyplývá (jak mj. uvedl i kolizní opatrovník nezletilé v řízení před krajským soudem), že od počátku rozpadu vztahu rodičů nezletilé vládnou mezi rodiči nepřátelské vztahy, kvůli kterým rodiče nejsou schopni konstruktivně komunikovat a spolupracovat v záležitostech týkajících se nezletilé [např. úprava styku, osob přítomných při předání nezletilé, předání průkazu pojištěnce nezletilé, volby školského zařízení (k tomu ostatně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1760/18), návštěvy jednoho psychologa nezletilé oběma rodiči apod.]. Ke kvalitě komunikace mezi rodiči nenapomohla ani stabilita života obou rodičů, kteří mají oba již nové funkční vztahy a nové rodiny. Ze závěru znalce PhDr. Forsta vyplývá, že "není kvalitní komunikace mezi rodiči nezletilé v zásadě možná pro zcela zásadní nedostatek vzájemné důvěry a respektu k druhému". Důkazem těchto uvedených skutečností je fakt, že od května 2015 do července 2017, tedy od doby zahájení řízení návrhem otce, rozhodoval soud ve věcech úpravy styku nezletilé s otcem v sedmi případech formou předběžného opatření.
31. Z obsahu soudního spisu pak nelze dle Ústavního soudu dovodit, že by neschopnost komunikace byla toliko jen na straně matky, jak se snaží tvrdit stěžovatel, nýbrž z obsahu soudního spisu jednoznačně vyplývá, že problematický vztah mezi rodiči je oboustranný, tito se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti, rodiče na sebe vzájemně útočí (a pokračují v tom ostatně i v řízení o ústavní stížnosti) a k narovnání poměru určitě nepřispívá ani nahrávání nezletilé otcem v průběhu styku nezletilé u otce, k čemuž má matka (podle Ústavního soudu pochopitelné) zásadní výhrady, a to navíc za situace, kdy otec dceři nepravdivě tvrdí, že ji nenahrává. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilé za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů po rozhodnutí krajského soudu je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilého dítěte.
32. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé G. do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce s nezletilou dcerou probíhá po napadeném rozhodnutí krajského soudu, který rozhodl o rozšíření styku, v širokém rozsahu, a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Oba soudy (a zejména pak krajský soud) svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadené rozhodnutí krajského soudu není v kolizi se zájmy nezletilé, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí zejména důkladné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, ale také celý obsah vyžádaného soudního spisu.
33. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
34. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem své dcery (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jemuž nyní podle přesvědčení Ústavního soudu odpovídá napadené rozhodnutí krajského soudu, a snažili se situaci zklidnit a urovnat.
35. Na základě shora uvedeného je tak možno konstatovat, že sice v posuzované věci došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny, tento zásah však nepřekročil meze určené v čl. 4 odst. 2 Listiny, takže nejde o porušení tohoto práva. Tvrzení stěžovatele o splnění kritérií pro nařízení střídavé péče tak Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť nejde o obecné pravidlo, nýbrž jen vodítko pro rozhodování obecných soudů, takže splnění judikaturních předpokladů nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti. Těmi musí být i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Ústavní soud nepopírá, že v některých případech může nařízení střídavé péče vést ke stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, jak argumentuje stěžovatel. Z hlediska ústavní konformity je však podstatný jiný aspekt věci, tedy to, že z tohoto důvodu nelze požadovat, aby byla střídavá péče nařízena. Jestliže tedy obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
36. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu. Současně pro úplnost dodává, že zamítnutím této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další případné rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.