Co se týče formulace obsažené na straně 15 usnesení sp. zn. 7 Tdo 1297/2013, kde dovolací soud své právní posouzení uzavírá slovy: "[p]rotože jak obviněný (...), tak spoluobvinění (...) od června 2007 věděli, a žádný z nich to nepopírá, že obraz byl odcizen, je zřejmé, že jsou všichni trestně odpovědní ze spáchání žalovaného skutku.", Ústavní soud konstatuje, že tato formulace není zcela korektní a může vzbuzovat pochybnosti o její souladnosti s principem presumpce neviny, zakotveným v článku 40 odst. 2 Listiny. Na druhou stranu je však třeba říci, že i s ohledem na celkový kontext kasačního usnesení dovolacího soudu jde o spíše nevhodnou než nesprávnou formulaci dovolacího soudu, neboť po celou dobu je v usnesení řešena otázka hmotněprávního posouzení skutku, již následně dovolací soud vyřešil v neprospěch spoluobviněných. Přitom naplnění všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu v případě trestně odpovědného pachatele vede právě k založení jeho trestní odpovědnosti. Uvedené proto dle Ústavního soudu nelze ztotožňovat s případy, kdy orgán veřejné moci konstatuje přesvědčení o vině určité osoby trestným činem ještě dříve, než je tato pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena.
Co se týče skutečnosti, že dovolací soud ve svém rozhodnutí o námitce podjatosti shora předestřenou argumentaci stěžovatele zcela přešel, je Ústavní soud nucen konstatovat toto pochybení. Současně je však třeba doplnit, že toto pochybení dovolacího soudu bylo v průběhu řízení napraveno v rámci přezkumné činnosti Ústavního soudu, a proto - z hlediska ochrany práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu - nemá na posouzení férovosti řízení jako celku vliv.
Jako důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku stěžovatele, dle níž se měl dovolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, pročež měl danou věc předložit k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia. Dovolací soud ve svém rozhodnutí stran výkladu znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona totiž nic nového, ve smyslu nové argumentace, odchylující se od dosavadní zmiňovaných soudů judikatury, neuvádí.
Stran stěžovatelovy námitky týkající se překročení kompetencí Ústavním soudem v případech, kdy tento přistupuje k přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o námitce podjatosti uplatněné v dovolacím řízení v trestních věcech, Ústavní soud připomíná závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/16. Z nich se podává, že nápravu nežádoucího stavu v podobě absence nezávislého a nestranného orgánu, který by byl oprávněn rozhodovat o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu v trestních věcech, nemůže zjednat Nejvyšší soud, ani Ústavní soud, jakožto negativní zákonodárce. Ústavní soud proto opakovaně vyslovil apel adresovaný zákonodárci, aby na zmíněné nedostatky procesní úpravy pamatoval při budoucích legislativních úpravách trestního řádu. Tento nežádoucí stav dle Ústavního soudu nelze odstranit případným interpretativním výrokem, neboť napadené ustanovení neposkytuje žádný prostor pro jeho eventuální ústavně konformní výklad. Nastíněný postup Ústavního soudu by nepředstavoval (extenzivní) výklad právní normy, nýbrž její změnu, a Ústavní soud by si jeho akceptací přisvojoval zákonodárnou kompetenci, která mu nepřísluší. Obdobně daný nežádoucí stav nelze jakkoliv zhojit ani zrušením napadeného ustanovení, neboť předmětné ustanovení nedopadá pouze na řízení před Nejvyšším soudem, ale na rozhodování o námitce podjatosti v celém trestním řízení. Navíc v případě volby stěžovatelem předestřeného řešení by v případě námitky podjatosti v řízení o dovolání v trestních věcech před Nejvyšším soudem byl tento soud nucen vyčkávat přijetí nové právní úpravy a o podaném dovolání by nemohl rozhodovat, neboť by in eventum zatížil své rozhodnutí vadou v podobě porušení práva na nezávislý a nestranný soud. Obě tyto varianty jsou dle Ústavního soudu rovněž nepřijatelné, a proto jím přijaté řešení, v podobě vlastního přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti na základě ústavní stížnosti, považuje za jediné, jež je ústavně akceptovatelné. Pouze na doplnění Ústavní soud připomíná, že v obou svých shora naznačených rozhodnutích vycházel ze svého předchozího závěru formulovaného ve svém nálezu ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/09 (na nějž odkázal i ve svém nedávném nálezu sp. zn. III. ÚS 4071/17, kde opětovně zdůraznil nezbytnost nezávislého a nestranného soudního přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti v případech, kdy o námitce rozhoduje tentýž orgán, vůči kterému daná námitka směřuje). Jakkoliv totiž Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), jím zvolené řešení nastalé situace naplňuje požadavek formulovaný v uvedeném nálezu na propojení mechanismu obsaženého v § 31 tr. řádu s garancí nezávislého a nestranného soudního přezkumu (článek 36 odst. 1 Listiny a článek 81 Ústavy). S ohledem na možné dotčení práva na nezávislý a nestranný soud a jeho případné dopady na probíhající trestní řízení se daná situace odlišuje od případu, jímž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04, na nějž stěžovatel poukazuje.
Protože návrh stěžovatele na zrušení § 31 tr. řádu sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], kterou Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou, nebyl dán ex lege prostor pro to, aby se Ústavní soud mohl podrobněji zabývat související argumentací stěžovatele.
V situaci, kdy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, přičemž neshledal důvod jakkoliv se odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, která dle jeho přesvědčení nekoliduje se závěry vyslovenými v jeho předchozí judikatuře, na niž poukazoval stěžovatel, neshledal důvod pro postup dle § 23 zákona o Ústavním soudu. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3755/17 proto nelze považovat za přiléhavý.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatele dílem posoudil jako nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a z tohoto důvodu ji odmítl. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnost stěžovatele kvalifikoval jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji rovněž odmítl. Protože návrh stěžovatele na zrušení § 31 tr. řádu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit, sdílí (v případě odmítnutí ústavní stížnosti) její osud. Z tohoto důvodu Ústavní soud tento návrh stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu