Snaha o vyhovění postulátům ústavního přezkumu tu tedy nastoluje otázku, jak postupovat v případě, že má být přezkoumávána norma podzákonné povahy, jež se pro svůj technicistní ráz blíží spíše metodickému návodu nebo technické normě a vzdálila se běžným měřítkům obecnosti právního předpisu.
Text nálezu nachází již výchozí kladnou odpověď: je nutné obsah napadených norem podrobit obvyklým metodologickým požadavkům, ač tvůrce předpisu (vláda) ve vyjádření namítal, že problematika řešená napadenými normami nenáleží a priori do působnosti soudní moci. Ústavní soud se však přezkumu nezříká a tvrdí, že soudy "nemohou rezignovat" na posouzení odborných, resp. vědeckých otázek. Na podporu své teze cituje judikaturu vlastní, unijní, rakouskou (bod 48), jakož i světové odborné prameny.
Jakkoli působí odkazy na pozitivní přístup k problému ve smyslu "Science in the Courtroom" (S. Breyer) výmluvně, nemohu se ubránit názoru většině pléna oponujícímu, že věc je již v obecné poloze komplikovanější, posouditelná ad hoc a že i zde platí obecná pravda, že vše je otázkou míry.
I při respektu k zákazu odepření práva (denegatio iustitiae) se tu totiž k naléhavé úvaze vrací problém: umožňují stávající již "klasické" přezkumné metodologické mechanismy bez dalšího, aby zde byl výsledek ústavního přezkumu korektní, přesvědčivý, věrohodně podložený?
Vládní nařízení o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací je, jak již bylo konstatováno, podzákonným právním předpisem vysoce odborným, technicistním a jeho (byť jen dílčí) přezkum lze uchopit dvojím způsobem. První spočívá v akcentu na skutečně detailní zaměření se na jednotlivá napadená ustanovení; takový by jistě očekávali odborníci, kteří by dokázali i podrobnosti expertně posoudit a vysvětlit. Druhý pak, aniž by ignoroval jednotlivé normy, klade důraz na celkový kontext - na účel a smysl právní úpravy v jejím celku.
Právě tento druhý z přístupů zvolil soudce zpravodaj nálezu a plénum mu přisvědčilo. Při vytyčeném přístupu k přezkumu bylo přijato řešení, jež se nenechává "strhnout" detaily a vykládá celkovou koncepci české zákonné úpravy (body 52-56 nálezu). Odborným názorům na problematiku však bylo dáno slovo spíše jen formou odkazů na (ve stručnosti parafrázované) texty zejména mezinárodních pramenů.
Nezbytnost expertního posouzení ("expertní otázky") jistě nemůže v soudním řízení sama o sobě znamenat vyloučení problému či dokonce celého případu z projednání a rozhodnutí ve věci. Ostatně nepřípustnost takové rezignace na odpověď účastníkům řízení obvykle platí i pro tzv. politickou otázku, není-li předmět řízení založen výlučně na ní; srovnejme například s body 167 a 172 nálezusp. zn. Pl. ÚS 21/14ze dne 30. 6. 2015 (N 122/77 SbNU 759; 199/2015 Sb.; přezkum zákona o státní službě), kde Ústavní soud, s odkazem na politické důvody právní úpravy, deklaroval značnou zdrženlivost přezkumu.
Mimochodem, zůstává nedotaženo, jaký "pořad práva" senátní navrhovatelé od Ústavního soudu očekávali. Pokud mělo jít, vzhledem k předmětu řízení, o zaměření se na vysokou odbornost, pak v návrhu postrádám výslovně označené a zdůvodněné důkazní návrhy. Každopádně však nesouhlasím s plenárním zúžením přezkumu návrhu jen na posouzení legitimního cíle právní úpravy a k němu použitých prostředků (použita užší verze testu racionality, viz znění bodu 49 in fine nálezu). Navrhovatelé přitom ve svém textu dosti široce pojednávají o vlivu hluku na lidské zdraví (s. 4 a násl.), na životní prostředí (s. 5-9), o údajně netransparentním způsobu přijetí právního předpisu, o jeho evropské či unijní dimenzi, o právu na respektování soukromého a rodinného života (klidné užívání obydlí) - to vše v bezprostředním vztahu k ustanovením, jejichž zrušení žádají. Zde lze naopak pozitivně kvitovat, že se jim podařilo převést odbornou dimenzi do relativně přístupné narativní podoby.
Plénum Ústavního soudu mělo proto podrobit návrh, rozhodlo-li se jím meritorně zabývat, úplnému algoritmu testu racionality relevantnímu pro oblast socioekonomických práv. Namísto toho došlo jen k omezenému přezkumu, k němuž navíc využil Ústavní soud takřka výhradně jen zdroje v podobě výňatků ze zahraničních odborných textů k problematice obecně.
Vše řečené nemá vyjádřit můj názor, že návrh měl nutně uspět - ostatně, hlasoval jsem, za dané situace, spolu s ostatními členy pléna pro jeho zamítnutí. Můj nesouhlas s odůvodněním nálezu má (též) naznačit, že působení základních práv a svobod (i očekávání s ním spojená) není bezbřehé. Ústavní soud však měl právě proto při posouzení tohoto nařízení vlády, takřka technické normy, konstatovat a vysvětlit, že může zhodnotit pouze intence právní úpravy či též její předvídané dopady, a to ještě skrze vyjádření tvůrce napadené úpravy a jiných institucí či odborníků. Nestalo-li se tak, pak se plénum soudu vystavilo riziku možného nepochopení ze strany veřejnosti a zejména expertů, kteří neznají metodologii ústavního přezkumu a mohou se domnívat, že je Ústavní soud povinen "vypořádat se s každým napadeným výpočtem".
Vracím se tak ke klíčové otázce po přezkumu podzákonného předpisu s obsahem na hranici ústavního postulátu obecnosti, jak jsem ji položil úvodem svého konkurujícího vóta. V českém prostředí interpretace podmínek ústavního přezkumu pravděpodobně není reálné, i když by to mohlo působit navenek takřka férově, odmítnutí derogačního návrhu (pro zjevnou neopodstatněnost?), neboť by došlo k odepření spravedlnosti. Určitou argumentační cestu nedávno naznačil německý Spolkový ústavní soud - byť při rozhodování o ústavní stížnosti, nikoli o derogačním návrhu -, který za situace konstatovaného nedostatku přiléhavých kritérií přezkumu správního rozhodnutí, jímž nebyl povolen provoz některých větrných elektráren, uvedl, že soudy tu "naráží na hranice aktuálního stavu vědy a praxe v oboru" a že nejsou povinny provádět další šetření ve věci, ale "přijmout rozhodnutí na základě plauzibilního hodnocení příslušného odborného úřadu". Samotný Spolkový ústavní soud stížnost odmítl věcně projednávat, a naznačil tak zásadní směr: ponechat zde argumentaci především na uvážení (diskreci) správních úřadů a požadovat odpovědnost exekutivy za stanovení náležitých kritérií (blíže usnesení ze dne 23. 10. 2018, 1 BvR 2523/13, 1 BvR 595/14).
Rozhodl-li se při nynější kontrole napadených norem Ústavní soud projednat věc meritorně, měl respektovat, že přezkoumávaný právní předpis (jeho část) realizuje státní politiku v oblasti kontroly limitů hluku a vibrací včetně regulace činnosti orgánů, které ji provádějí (hygienická služba), a obecněji i politiku ve sféře ochrany zdraví i práva na příznivé životní prostředí. K vysvětlení intencí napadených norem mělo být rozsáhleji použito a případně i doplněno poskytnuté vyjádření vlády a též vyžádána vyjádření dalších orgánů a institucí, které při uskutečňování státní politiky v této oblasti spolupůsobí.
Dovolím si závěrečné shrnutí. Zjišťuje-li Ústavní soud legitimní cíl napadené právní úpravy nebo její části, pak zdrojem je text právního předpisu a jeho interpretace (například v důvodové zprávě) tvůrcem právní úpravy. Ústavnost prostředků k dosažení legitimního cíle posuzuje Ústavní soud sám. Vymyká-li se však podstata právní regulace, vycházející zhusta z vysoce odborných konstrukcí v textu, kognici Ústavního soudu, musí si ji i tento soud nechat v řízení skrze odbornou expertizu vysvětlit, aby mohl řádné posouzení daných prostředků provést.