54. Závěr učiněný výše v bodě 51 je východiskem rovněž pro námitky 3, 5 a 6. Tyto námitky totiž vycházejí z premisy, že stěžovatelka je právní nástupkyní vlastnice předmětných slitků, respektive že na ni přešly regresně i nároky vyplývající z vlastnického práva k předmětným slitkům. Pokud obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, tuto premisu vyvrátily a právní otázku přechodu nároků na stěžovatelku vyhodnotily tak, že na ni přešlo pouze právo domáhat se náhrady škody, nemohly být žádné její ústavně zaručené základní práva ani svobody porušeny tím, že se obecné soudy argumentací stěžovatelky navázané na uvedenou premisu nezaobíraly.
55. Zdůrazňovala-li stěžovatelka opakovaně absurditu skutečnosti, že vedlejší účastnice si může ponechat peníze, za něž předmětné slitky směnila (respektive dle svého tehdejšího přesvědčení koupila), za situace, kdy by měla povinnost předmětné slitky vydat jejich vlastnici, kdyby je stále měla u sebe, pak na tom Ústavní soud z právního hlediska nic absurdního neshledává. Zatímco povinnost vydat vlastníkovi jeho věc, k jejíž detenci nemá detentor žádný právní důvod, vyplývá z vlastnického práva, povinnost nahradit škodu vyplývá z práva obligačního. Že mají různé subsystémy občanského práva různé důsledky a ukládají různým subjektům různé povinnosti, na tom nic absurdního není. Ostatně, jak je uvedeno výše, argumentace právy vyplývajícími z ochrany práva vlastnického ve stěžovatelčině věci přiléhavá není, neboť, jak uzavřely obecné soudy ústavně souladným postupem, na stěžovatelku tato práva nepřešla.
56. Ostatně proti této stěžovatelčině námitce stojí hypoteticky stejně emfatická námitka, že kdyby byla vedlejší účastnice povinna stěžovatelce zaplatit to, zač předmětné slitky prodala dál, bylo by absurdní, že by přišla jak o předmětné slitky, za něž zaplatila, tak i o peníze, za něž je prodala. Jde jen o nastavení, kdo v případě takto specifického podvodného vylákání věci od oprávněného detentora má nést důsledky - zda tento detentor nebo osoba, která věc koupila od nevlastníka, a zde je účelnější, aby se pak náhrady škody domáhal detentor po osobách, které jej podvedly, nebo osoba, která věc koupila, po nevlastníkovi. Ani jedno z těchto řešení tak není z ústavněprávního hlediska preferovatelnější než to druhé, a je tak otázkou úpravy podústavního práva, jak ji vyřeší. To Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím učinil a Ústavní soud proti tomu žádné výhrady nemá.
57. Obdobně Ústavní soud nemůže vytknout Nejvyššímu soudu, pokud tvrzení stěžovatelky, že kdyby vedlejší účastnice předmětné slitky nekoupila, byly by tyto zajištěny policií a vráceny vlastnici, považoval za spekulativní a neprokázané. Nebylo jeho povinností stěžovatelku vyzývat dle § 118a občanského soudního řádu, neboť toto tvrzení se týkalo samotného předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu spočívajícího v příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Mělo tak být součástí již žaloby. Navíc toto tvrzení stěžovatelky se opíralo pouze o blíže neurčený obdobný případ, aniž by však stěžovatelka Ústavní soud přesvědčila, že kdyby jí Nejvyšší soud prostor pro doplnění svých skutkových tvrzení v tomto směru poskytl, byla by skutečně schopna je učinit a prokázat, že by k navrácení předmětných slitků jejich vlastnici došlo. Jako obiter dictum Ústavní soud ještě doplňuje, že i v takovém případě by pak bylo otázkou, zda tato okolnost, o niž by se opíral skutkový závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a škodou, byla pokryta zaviněním vedlejší účastnice (zda tato přinejmenším měla a mohla vědět, že pokud by si vlastnictví k předmětným slitkům neprověřila, znemožnila tak včasný policejní zásah, jejich zajištění a navrácení vlastnici).
58. Námitka 4 je rovněž nedůvodná. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že přetvořil skutkový stav tím, že za okamžik vzniku škody považoval okamžik, kdy byly předmětné slitky podvodně vylákány ze společnosti Silingen GmbH. Jednak nešlo o otázku skutkovou (v řízení nebylo sporu o tom, že předmětné slitky byly podvodně vylákány právě od této společnosti, a ostatně tuto skutečnost tvrdila sama stěžovatelka v celém průběhu řízení včetně ústavní stížnosti), ale o otázku právní (který okamžik je tím, kdy z hlediska právní úpravy došlo ke splnění všech podmínek vzniku odpovědnosti za škodu), jednak o žádné přesunutí místa vzniku škody nešlo.
59. Stěžovatelka zažalované nároky vůči vedlejší účastnici uplatnila s oporou o skutková tvrzení, že jejímu právnímu předchůdci vedlejší účastnice způsobila škodu tím, že koupila předmětné slitky bez ověření, zda prodávající je jejich skutečným vlastníkem. Že takto skutkový základ sporu vnímala i sama stěžovatelka, o tom ostatně svědčí to, že žalobu podala právě u českých soudů a právě na vedlejší účastnici, která jinak s podvodným vylákáním předmětných slitků neměla nic společného.
60. Tato tvrzení tak tvořila skutkový základ předmětu sporu. Úvahy obecných soudů o tom, zda a za jakých předpokladů vznikla odpovědnost společnosti Silingen GmbH za škodu společnosti RMM Metallhandel GmbH, tak prakticky nebyly relevantní mimo hlediska aktivní věcné legitimace stěžovatelky jakožto někoho, na koho regresem nárok na náhradu této škody přešel (což obecné soudy a v zásadě ani vedlejší účastnice nepopíraly). Z hlediska rozhodnutí podstaty sporu v řízení před obecnými soudy však byla rozhodující jiná otázka, a to, zda vedlejší účastnice právnímu předchůdci stěžovatelky způsobila škodu, již by po ní stěžovatelka mohla v rámci regresu vymáhat. Tato otázka nebyla triviální z toho hlediska, že ani sama stěžovatelka netvrdila, že by to byla přímo vedlejší účastnice, kdo od společnosti Silingen GmbH podvodně vylákal předmětné slitky.
61. Otázka, zda tedy vedlejší účastnice způsobila právnímu předchůdci stěžovatelky škodu, tak byla zcela samostatná. Neplatí totiž, na rozdíl od regresního nároku pojišťovny vůči škůdci, který způsobil jejímu klientovi škodu odcizením či podvodným vylákáním věci, za niž poskytla pojišťovna pojistné plnění, že by automaticky takto "regresně" rovněž přecházela odpovědnost za škodu a všechny další povinnosti vyplývající z odcizení věci či jejího podvodného vylákání na každou další osobu, která od škůdce tuto věc získá. Každé takové předání věci je třeba posuzovat samostatně.
62. Jinými slovy, obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem v nyní posuzované věci řešily jen to, zda byly dány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu vedlejší účastnice vůči právní předchůdkyni stěžovatelky skutkově kvůli tomu, že koupila od třetí osoby předmětné slitky ve vlastnictví společnosti RMM Metallhandel GmbH, které byly právnímu předchůdci stěžovatelky svěřeny k přepravě. Jen tyto předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu mohly české soudy řešit, neboť jen na nich byla skutkově položena žaloba. Pokud tak české soudy, respektive vposledku Nejvyšší soud, rozhodly, že tyto předpoklady dány nejsou, veškeré úvahy o tom, kdy, kde a čí odpovědnost za škodu způsobenou společnosti RMM Metallhandel GmbH či společnosti Silingen GmbH vlastně vznikla přímo podvodným vylákáním předmětných slitků, byly z hlediska skutkového základu sporu, a tedy i rozhodnutí ve věci samé, irelevantní.
63. Ústavní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že bez dalšího české soudy neměly vůbec úvahy o tom, jak by na podvodné vylákání předmětných slitků od společnosti Silingen GmbH hledělo české deliktní soukromé právo, do svých napadených rozhodnutí zařazovat. Jsou však nadbytečným, které neškodí (superfluum non nocet). Věcně na nich své napadené rozhodnutí založil toliko odvolací soud, nicméně jelikož jeho právní závěr o spoluzavinění společnosti Silingen GmbH posuzovaném podle českého práva revidoval Nejvyšší soud, tento se tedy v konečném důsledku neuplatnil. Ústavní soud jej tak v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat nemůže.
64. Ústavní soud nemohl považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ani za překvapivé. Je třeba zopakovat, že Nejvyšší soud nijak z hlediska skutkového stavu nevybočil z toho, co zjistily obecné soudy, přičemž skutkový stav mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí v podstatě vůbec nebyl sporný. Ostatně lze připomenout, že již nalézací soud na s. 7 svého napadeného rozhodnutí uvedl, že škoda vznikla společnosti RMM Metallhandel GmbH i stěžovatelce na území Spolkové republiky Německo, přičemž i z hlediska právních otázek bylo po celou dobu řízení před obecnými soudy zřejmé, že tyto rozlišují mezi vznikem dvou různých odpovědností za škodu tak, jak bylo naznačeno výše sub 59 až 61.
65. Jelikož v celém průběhu řízení byl stěžejní právní otázkou vznik odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou právnímu předchůdci stěžovatelky, přičemž na tuto otázku negativně odpověděl již nalézací soud a vedlejší účastnice horovala pro stejnou odpověď v rámci dovolání, k němuž se stěžovatelka vyjádřila, nelze příklon k této negativní odpovědi Nejvyšším soudem v jeho napadeném rozhodnutí vnímat jako překvapivý. V celém řízení šlo v podstatě právě o zodpovězení této otázky.
66. Konečně ani námitka 7 není způsobilá, byť potenciálně, odůvodnit závěr o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Napadený rozsudek nalézacího soudu nelze nazírat izolovaně, ale toliko v kontextu napadených rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka konkrétně neuvedla, s jakými vadami spočívajícími v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nalézacího soudu se další obecné soudy nevypořádaly v rámci odvolacího či dovolacího řízení, a proto i kdyby napadené rozhodnutí nalézacího soudu skutečně bylo nepřezkoumatelné, tato námitka sama o sobě bez tvrzení, proč tato vada ani v opravných řízeních před obecnými soudy nebyla napravena, v řízení před Ústavním soudem obstát nemohla.
67. Obdobně to platí i pro stěžovatelčin názor, že potvrzením napadeného rozsudku nalézacího soudu Nejvyšším soudem v rozsahu, v němž jej odvolací soud změnil, se stává napadený rozsudek nalézacího soudu opět nepřezkoumatelným. Všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů jsou argumentačně provázána. Stejně, jako se odvolací soud v určitém rozsahu neztotožnil s argumentací nalézacího soudu, což řádně odůvodnil, neztotožnil se zase v určitém rozsahu Nejvyšší soud s argumentací soudu odvolacího.
68. Změnou určitého výroku či určitých výroků předchozích rozhodnutí vydaných ve věci však automaticky tato rozhodnutí nepozbývají platnosti v rozsahu, v němž byly jejich výroky potvrzeny. To platí i pro nosné argumenty v odůvodnění těchto rozhodnutí. Pokud se soud v rámci opravného řízení s částí těchto argumentů neztotožní a vyvrátí je vlastním odůvodněním, pak ani skutečnost, že v důsledku toho částečně napadené rozhodnutí změní, neznamená, že by argumentace napadeného rozhodnutí, s níž se soud rozhodující o opravném prostředku ztotožnil a v rozsahu výroků odůvodněných právě touto argumentací napadené rozhodnutí potvrdil, přestala existovat.
VIII. Závěr
69. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.