38. V této věci souhrnně vedené pod sp. zn. 32 P 35/2015 i nadále probíhala celá řada řízení k návrhům matky i otce a také řízení zahájené bez návrhu. Když otec podal návrh na zvýšení výživného, obvodní soud jej nerozeslal, ale po více než měsíci spis odeslal na městský soud s odvoláním v jednom z probíhajících řízení. Až po více než pěti měsících od podání návrhu na zvýšení výživného byl tento rozeslán, a to na straně stěžovatelky pouze stěžovatelce do její datové schránky. Oproti tomu usnesení o jmenování kolizního opatrovníka v tomto stejném řízení o návrhu otce na zvýšení výživného bylo zasláno zástupci stěžovatelky. Jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obvodní soud, došlo k pochybení při vyhotovení pokynu pro soudní kancelář, na jehož základě byly písemnosti týkající se stejné věci rozeslány na straně stěžovatelky různým osobám. Jak vyplývá z tvrzení stěžovatelky a jejího advokáta, tímto zasláním usnesení o jmenování kolizního opatrovníka advokátovi vzniklo přesvědčení, že obvodní soud akceptoval plnou moc ze dne 25. 11. 2016 již založenou ve spise i pro toto řízení a stěžovatelka, která byla o řízení o návrhu na zvýšení výživného informována toliko advokátem, neboť do své datové schránky se nepřihlásila, dále spoléhala na trvající zastoupení advokátem Mgr. Strupkem. S ohledem na přesvědčení, že trvá zastoupení advokátem a obvodní soud bude nadále písemnosti zasílat jemu, došlo ke zmeškání lhůty pro vyjádření k návrhu otce, ke zmeškání jednání i ke zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku, v němž obvodní soud aplikoval zákonnou fikci výše příjmu podle § 916 občanského zákoníku určenou pro "nespolupracující" účastníky řízení o výživném.
39. Jako problematické se v souvislosti s rozhodováním o posléze podaném návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání jeví, že obvodní soud ani městský soud výše popsanou stěžejní okolnost spočívající v chybném zaslání usnesení o jmenování kolizního opatrovníka advokátovi nijak nehodnotily. Oba soudy v napadených usneseních tuto skutečnost toliko zmínily jako námitku stěžovatelky, avšak nezahrnuly ji do hodnotících úvah o tom, zda ta mohla mít vliv na důvěru stěžovatelky a jejího advokáta v procesní postup soudu spočívající v akceptování trvajícího zastoupení a jako taková představovat omluvitelný důvod dle § 58 občanského soudního řádu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti nadto obvodní soud toto pochybení soudu zrelativizoval konstatováním, že stěžovatelka věděla o konstantně probíhajících řízeních, a proto měla kontrolovat svoji datovou schránku. Takto zjednodušující tvrzení je však z pohledu spravedlivého procesu těžko akceptovatelné, pokud matka svěřila své zastoupení do rukou advokáta a právě jednáním (pochybením) obvodního soudu nabyla důvěry, že obvodní soud vychází z toho, že její zastoupení advokátem trvá.
40. Tvrzení stěžovatelky, že byla přesvědčena o trvajícím zastoupení, je přitom zcela logické a má oporu i v předchozím průběhu řízení. Ze spisu totiž plyne, že obvodní soud již v předchozích řízeních jakousi "kontinuitu zastupování" stěžovatelky advokátem přijal, a to v případě řízení zahájeného samotným obvodním soudem bez návrhu (viz bod 6 tohoto nálezu). Usnesení o zahájení tohoto řízení totiž obvodní soud zaslal jak do datové schránky stěžovatelky (které bylo doručeno fikcí), tak advokátovi, přestože šlo o nové řízení.
41. Dále je v nyní posuzované věci stěžejní, že obvodní soud postupoval stran trvání zastoupení procesně nejednotně, a to jak vůči stěžovatelce samotné, tak vůči stěžovatelce a otci. Nejednotné zacházení vůči stěžovatelce samotné se odehrálo opakovaně, a to jak před rozhodováním o návrhu otce na zvýšení výživného, přičemž toto rozdílné zacházení se týkalo zahájení řízení bez návrhu (viz bod 35 tohoto nálezu) a Ústavní soud jej považuje za důležitý faktor, který přispěl k vytvoření důvěry v soudem akceptované trvající zastoupení na straně stěžovatelky. A dále obvodní soud se stěžovatelkou zacházel nejednotně po skončení řízení v nyní posuzované věci, jak bylo zjištěno ze spisového materiálu, když na základě pokynu pro soudní kancelář ze dne 7. 12. 2018 zaslal usnesení o zamítnutí nyní posuzovaných návrhů stěžovatelky advokátu Mgr. Strupkovi a ten byl současně informován o tom, že otec podal další návrhy na zahájení řízení, a byl dotázán, zda bude stěžovatelku i v těchto řízeních zastupovat. Opět byl tedy vyrozumíván a dotazován přímo advokát, a nikoli stěžovatelka sama. Příkladem rozdílného procesního zacházení se stěžovatelkou a s otcem pak je, že návrh stěžovatelky na snížení výživného, který podala po vydání napadených usnesení, byl rozeslán advokátce otce, a nikoli otci samotnému (viz bod 14 tohoto nálezu).
42. Pochybení obvodního soudu spočívající jednak v nesprávném rozeslání usnesení o jmenování kolizního opatrovníka advokátovi, které u stěžovatelky a jejího advokáta vyvolalo oprávněnou důvěru v soudem akceptované trvající zastoupení, a dále spočívající v nejednotném procesním postupu obvodního soudu při zasílání nových návrhů na zahájení řízení (popř. usnesení o zahájení řízení bez návrhu) ve věci celkově vedené pod stejnou spisovou značkou v některých případech samotné stěžovatelce a v některých případech jejímu advokátovi, který vykazuje prvky arbitrárnosti a libovůle, jsou dostatečným omluvitelným důvodem, pro který stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Kumulaci těchto specifických pochybení obvodního soudu, jejich přehlédnutí a nezohlednění při rozhodování o návrhu stěžovatelky obvodním soudem i městským soudem je nutno považovat za exces při aplikaci podústavního práva a výraz libovůle a jako takové za zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tímto nijak nezbavuje stěžovatelku odpovědnosti za to, že sama nedbala řádně svých procesních povinností a nevybírala písemnosti jí doručované do datové schránky. Je to pouze právě působením výše popsaných procesních pochybení obvodního soudu, proč Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadených usnesení.
43. Pro doplnění Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelkou nelze souhlasit stran její argumentace komparací s jiným nesouvisejícím řízením, v němž bylo otci (respektive jeho obchodní společnosti) vyhověno k jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Obecné soudy zcela správně v napadených usneseních uvedly, že nejsou vázány postupem soudu v rozdílné a nesouvisející věci. Sama stěžovatelka argumentuje požadavkem předvídatelnosti soudního rozhodování projevujícím se rozhodováním obdobně v obdobných věcech. Není však jasné, jak z této zásady stěžovatelka dovozuje, že v rozdílných věcech má být taktéž rozhodováno obdobně, neboť ke zmeškání a následně prominutí lhůty v nesouvisejícím majetkovém sporu došlo za jiných okolností.
VI. Závěr
44. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že obecné soudy nedostatečně zohlednily veškeré okolnosti případu při rozhodování o návrzích stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku obvodního soudu, čímž dospěly k nesprávnému závěru o neexistenci tzv. omluvitelného důvodu. Nevyhověním návrhu stěžovatelky se soudy dopustily zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
45. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou v části, ve které směřovala proti usnesením obvodního soudu a městského soudu, a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí v této části vyhověl (výrok I) a usnesení zrušil (výrok II). Nyní bude úkolem obvodního soudu, aby znovu rozhodoval o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty a o jejím eventuálním návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. V části, kterou stěžovatelka brojila proti rozsudku obvodního soudu, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro nepřípustnost (výrok III), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Zrušením napadených usnesení spojeným s povinností obvodního soudu znovu rozhodnout o návrzích stěžovatelky za současné vázanosti právním názorem Ústavního soudu se stěžovatelce otvírá procesní cesta, jak dále proti tomuto rozsudku brojit před obecnými soudy, a ústavní stížnost je v této části předčasná (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).