35. Ústavní soud připomíná, že svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) zrušil ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté tr. ř. v tehdy platném znění. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků upravených v trestním řádu jen stížnost pro porušení zákona přísluší podat pouze jedné procesní straně - státu, což narušuje rovnost zbraní v trestním procesu. Pravomoc ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného byla do českého trestního práva zavedena v minulosti v době totalitního státu vlivem přejímání sovětských stalinských právních institutů. Kasační pravomoc Nejvyššího soudu na základě tohoto mimořádného opravného prostředku rušit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, pravomocná rozhodnutí vydaná v trestním řízení Ústavní soud shledal v rozporu s hodnotami materiálního právního státu, zejména pak s principem rovnosti zbraní. Ústavní soud byl toho názoru, že takzvaná "neprospěchová" stížnost pro porušení zákona může mít za dané situace pouze funkci sjednocování judikatury pro futuro cestou akademického výroku (§ 268 odst. 2 tr. ř.). Ústavní soud tak uvedeným nálezem zbavil Nejvyšší soud oprávnění zhoršit v řízení o stížnosti pro porušení zákona právní situaci obviněného, neboť akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit. Akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, totiž není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního trestního řízení) žádné právní následky.
36. Naproti tomu úprava dovolání zavedeného do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., které může podat obviněný i nejvyšší státní zástupce, a to ve prospěch i neprospěch obviněného, žádný ústavněprávní deficit z hlediska principu rovnosti zbraní nevykazuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001).
37. Úprava dvou mimořádných opravných prostředků, dovolání a stížnosti pro porušení zákona, se liší nejen v okruhu subjektů oprávněných tyto opravné prostředky podávat, ale zejména v definování důvodů pro jejich podání. Budeme-li porovnávat důvody procesního charakteru, tak zatímco stížnost pro porušení zákona lze podat z obecného důvodu vadného postupu řízení, důvodem pro dovolání jsou jen některá přesně specifikovaná procesní pochybení [srov. Fenyk, J. Úvaha o dovolání v českém trestním řízení a možnosti uplatnění zákazu dvojího, resp. opětovného ohrožení. In. Gřivna, T. (ed.) Pocta Pavlu Šámalovi k 65. narozeninám. Čtvrtstoletí hledání spravedlnosti na Nejvyšším soudě ČR. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 41]. Dovolací důvody nelze k neprospěchu obviněného rozšiřovat a posunovat dovolací řízení do oblasti vyhrazené ministru spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, tím by byl negován význam nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001, odmítajícího jiný než akademický výrok Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného.
38. Dovolání je výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních. Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou a Úmluvou. Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř. [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)], ty jsou specifikovány taxativním způsobem v odstavci 1 pod písmeny a) až l). Dovolací důvody jsou natolik konkretizovány, že o jejich obsahu není v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu pochyb. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§ 265i odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti je však nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněno naplnění uplatněného důvodu dovolání, musí i věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
39. V některých případech ovšem vznikají pochybnosti při aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého dovolání lze podat, jestliže "rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení". Výklad tohoto dovolacího důvodu byl krátce po jeho zavedení zmíněnou novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. prováděn Nejvyšším soudem velmi restriktivně a Ústavní soud se k tomuto přístupu při kontrole ústavnosti opakovaně vyjádřil. Znovu připomněl, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, a zaujal stanovisko, podle kterého příliš restriktivní výklad důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný [nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006, nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853), nález sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811)].
V. b) Aplikace obecných principů na projednávaný případ
40. Dovolání nejvyššího státního zástupce v posuzované věci podané s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pro dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahovalo celou řadu velmi závažných námitek, které se týkaly nesprávného právního posouzení skutku, ale i nedostatků spočívajících v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy.
41. Je nutné připomenout, že námitky dovolatele proti hodnocení důkazů soudu prvního stupně a z něj vycházejícím skutkovým zjištěním nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. V takovém případě má zásah dovolacího soudu podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Tato práva však chrání obviněného jakožto slabší procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 6 Tdo 450/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Na základě uvedeného by tedy Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu státním zástupcem v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. 7 Tdo 425/2018).
42. V posuzované věci však dovolání nejvyššího státního zástupce obsahovalo i celou řadu námitek, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nerozšířeném smyslu. Nejvyšší soud se však v odůvodnění kasačního rozhodnutí s dovolatelem uplatněnými námitkami dokládajícími nesprávné právní posouzení skutku opomněl vypořádat. V klíčových pasážích odůvodnění nazvaných "Odborné vyjádření a znalecký posudek" a "Závěry Nejvyššího soudu" se překvapivě zaměřil na posouzení procesních vad, které na svou obhajobu v předchozích stadiích trestního stíhání uplatňovali obvinění, konkrétně se jedná o námitky proti osobě znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D. Námitky podporující obhajobu by v dovolání podávaném v neprospěch stěžovatelů nejvyšším státním zástupcem, které dovolací přezkum otevřelo, zřejmě ani nemohly být a nebyly z podstaty věci vznášeny. Zohlednění takových námitek mimo vymezené dovolání navíc v konečném důsledku na úkor obviněných stěžovatelů, ochranou jejichž práva na spravedlivý proces se dovolací soud zaštiťuje, je postup, který zcela vybočil z limitů, které čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy pro dovolací soud vymezuje.
43. Jednou z výjimek z pravidla zákazu stíhání pro tentýž trestný čin, za který již byl obviněný osvobozen pravomocným rozsudkem podle výše citovaného odstavce 2 čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je případ, kdy je zprošťující rozsudek zrušen pro podstatnou vadu, která v předešlém řízení mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci. V konkrétním případě podstatnou vadou řízení mělo být zpracování znaleckého posudku znalcem, který byl negativně podjatý. Závěry znaleckého posudku však nebyly příčinou zprošťujícího rozsudku, neboť důvodem zprošťujícího rozsudku bylo právní posouzení věci soudem. Nejednalo se tedy o podstatnou vadu v řízení, která by ovlivnila rozhodnutí ve věci.
44. Nad rámec Ústavní soud dodává, že otázku podjatosti znalce přísluší posuzovat především nalézacímu soudu. Ten při svém rozhodování vychází ze znění § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle kterého je znalec vyloučen a nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Vysoká odbornost a specializace ani přesvědčení znalce o správnosti toho, že je určité jednání prohlášeno zákonem za trestné, není důvodem pro jeho vyloučení.
VI. Závěr
45. Uvedenou situaci není možné řešit jinak než zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který nově rozhodne o dovolání nejvyššího státního zástupce. Přitom se bude zabývat jeho výše zmíněnými dovolacími námitkami dokládajícími naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Při výkladu příslušných ustanovení trestního řádu bude respektovat práva na spravedlivý proces stěžovatelů zaručená čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, protože jsou podle čl. 4 a 95 Ústavy České republiky závazná i pro Nejvyšší soud. V novém rozhodnutí by měl Nejvyšší soud jasně vymezit, jaké námitky a kterých účastníků přijal za relevantní, respektive které a proč za takové přijmout nemohl. Jen takové rozhodnutí, pokud by dovolací soud opětovně vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, by se mohlo stát relevantním a využitelným vodítkem pro orgány činné v trestním řízení, pro které bude právní názor vyslovený Nejvyšším soudem závazný pro další postup.
46. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým byli stěžovatelé zkráceni v základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.