38. Námitka 4.6 (subjektivní stránka J. K. a V. Č.: nevěděli, že se bude měnit cena výkupu): Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 75) správně připomíná, že snaha o získání licence těsně ke konci roku 2010 nemohla mít jiný smysl. Vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že se jednalo „nepochybně o všeobecné povědomí tohoto stavu a již na tomto místě nelze přisvědčit námitkám obhajoby stran subjektivní stránky žalované trestné činnosti, že by snad někteří z obžalovaných nevěděli nebo neměli informaci o tom, co bylo cílem počínání jednotlivých obžalovaných“ (str. 76). Ústavní soud shledává přesvědčivým argument, že oba stěžovatelé působili na místech a vykonávali takové činnosti, že jim muselo být jasné, jaký je cíl předmětného jednání v druhé půli listopadu a prosinci roku 2010.
39. Námitka 5.1 (pro účely škody posouzení jen nedokončené části elektrárny): Obecné soudy k této otázce poznamenaly, že v projednávaném případě není řešena primárně otázka míra nedokončenosti fotovoltaických elektráren, ale zajištění maximální výkupní ceny solární energie v roce 2010 (napadený rozsudek vrchního soudu str. 103, napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 99). Otázkou tak není, do jaké míry stěžovatelé mohli požádat o licenci v roce 2010, ani do jaké míry byly fotovoltaické elektrárny dokončeny ke konci roku 2010; podobně nebyly garantované vyšší výkupní ceny elektrické energie pro části příslušných fotovoltaických elektráren dokončené ke konci roku 2010, které jako celek byly dokončené později. Klíčovou otázkou pro garanci vyšší výkupní ceny elektřiny naopak bylo připojení do přenosové nebo distribuční soustavy, popř. uvedení do provozu (zákon č. 330/2010, čl. II). Z tohoto hlediska je pro účely škody nepodstatné, do jaké míry byly předmětné fotovoltaické elektrárny nedokončené, ale že dokumenty předkládané Energetickému regulačnímu úřadu byly vyhotovené v rozporu se skutečným stavem. Obecné soudy dále vyložily, proč nedokončenost fotovoltaických elektráren nebyla způsobena drobnými krádežemi či proč se nejednalo o nedůležité jednotlivosti. Ani ve vztahu k této námitce stěžovatelů neshledal Ústavní soud pochybení ústavně právní relevance.
40. Námitka 5.2 (škoda se měla snížit o výši dodané elektřiny a o výši solární daně): Škoda vypočítaná obecnými soudy byla koncipovaná jako rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro rok 2010 a pro rok 2011 (napadený rozsudek krajského soudu, str. 149, podrobnější výpočet str. 128-129, napadený rozsudek vrchního soudu str. 117-118, napadené usnesení Nejvyššího soudu, str. 98-99). Nebylo proto ani možné odečíst škodu o výši dodané elektřiny, jelikož nebyla do škody ani prvotně zahrnuta; i pokud by tak bylo učiněno, na právním posouzení jednání stěžovatelů by se nic nezměnilo. I pokud by obecné soudy měly od škody odečíst výši solární daně, právní kvalifikace jednání stěžovatelů by zůstala obdobná. Jelikož stěžovatelé nebyli odsouzeni k náhradě způsobené škody a vzhledem k zanedbatelnému vlivu takových úvah na rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud touto otázkou detailně nezabýval.
41. Námitka 6 (společné jednání bratrů Z.): Nejvyšší soud k této námitce ve svém napadeném usnesení (str. 93) poznamenal, že „oba jednali naprosto shodně, ve shodné situaci, odlišnost byla pouze v tom, že každý zastupoval jinou společnost,“ přičemž tato skutečnost neměla z trestněprávního pohledu podstatný význam. Pokud bratři Z. postupovali společně se společným záměrem, je nutné přičítat oběma též celou škodu. Vzhledem k této argumentaci a vzhledem ke skutečnosti, že i pokud by jednání bratří Z. bylo posuzováno zvlášť pro každého z těchto dvou stěžovatelů, tak by právní kvalifikace zůstala stejná, a vzhledem k tomu, že stěžovatelé nebyli odsouzeni k náhradě způsobené škody, Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k této námitce porušení jejich ústavně zaručených práv.
42. Námitka 7.1 (nezohlednění délky řízení při ukládání trestu): Vzhledem ke složitosti případu, která spočívala mimo jiné v mimořádné rozsáhlosti spisu a v rozsahu dokazování, počtu obviněných, rozsáhlosti jejich vyjádření, kdy stěžovatelé na svoji obhajobu předkládali mnohá vyjádření, se kterými se obecné soudy musely detailně vypořádávat, přičemž všechny tři napadená rozhodnutí přesahují sto stran, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy výslovně musely zohlednit délku řízení při ukládání trestů.
43. Námitka 7.2 (porušení principu rovnosti): Krajský soud v napadeném rozsudku (str. 156-157) detailněji odůvodnil, proč V. Č. uložil trest při samé dolní hranici trestní sazby. Vrchní soud v napadeném rozsudku přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby z důvodu jeho okrajové role, přičemž byl aktivně činný pouze z popudu svého pracovně nadřízeného a ostatním poskytl tolik podklad pro další postup (str. 125-126). Z tohoto důvodu vrchní soud dospěl k závěru, že původní trest by byl nepřiměřeně přísný, přičemž jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Vrchní soud stěžovateli proto snížil trest o jeden a půl roku a uložil mu trest odnětí svobody v čtyřleté výměře. Je tak zjevné, že vrchní soud reagoval na odvolání stěžovatele a z významné části mu vyhověl. Zároveň však nesnížil trest odnětí svobody natolik (o jeden rok méně), aby jej bylo možné podmíněně odložit. Koncepce ukládání trestu odnětí svobody v České republice spočívá na rozhodování o trestech odnětí svobody ve dvou krocích – nejdříve je určena výměra a následně se určuje modalita výkonu trestu. Výměra je určována na základě mnoha kritérií, modalita výkonu trestu je určována výlučně na základě očekávání vedení řádného života obviněným (viz § 81 odst. 1 trestního zákoníku). Ústavní soud v této oblasti musí respektovat volbu zákonodárce, a pokud stěžovatel namítá, že mu byl uložen výrazně odlišný trest než ostatním revizním technikům v obdobných případech, které ve své ústavní stížnosti cituje, tak může poměřovat pouze uložení čtyřletého trestu odnětí svobody stěžovateli a tříletého trestu ostatním zmíněným revizním technikům. V takovém případě Ústavní soud musí uzavřít, že vzhledem k odůvodnění výroků o trestu krajským i vrchním soudem neshledal, že by byl porušen princip rovnosti v takové míře, která by opravňovala Ústavní soud stěžovateli vyhovět.
44. Námitka 8.1 (dvojinstančnost řízení): Stěžovatel A. Z. spatřuje ve změně kvalifikace jednání stěžovatele V. Č. i jeho jednání odvolacím soudem porušení svého práva na dvojinstančnost trestního řízení, které je garantované čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. I pokud by došlo v důsledku takového rozhodnutí ke zhoršení pozice stěžovatelů (dle odvolacího soudu došlo k zlepšení, což se odrazilo i ve snížení výměry trestu odnětí svobody), nedošlo by k porušení tohoto práva: „pokud nemá mít obviněný možnost odvolání v případě, že odvolací soud zcela zvrátí původní pro obviněného příznivý rozsudek, potom takovou možnost nemá mít ani v případě, že dojde ke zhoršení jeho postavení pouze částečně” [KMEC, J. Právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 Protokolu č. 7) In KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. a BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C.H.Beck, 2012, bod 8].
45. Námitka 8.2 (legitimní očekávání a právní jistota): Ústavní soud se k ústavní konformitě přijatých opatření v oblasti výkupu elektrické energie z obnovitelných zdrojů již v minulosti vyjádřil. Ve svém plenárním nálezu došel k závěru, že „vzhledem ke skutečnosti, že právní úprava veřejné podpory výroby energie z OZE je v České republice nastavena na principu přenesení velké části financování podpory na koncového zákazníka a státní rozpočet, existovala reálná hrozba, že náklady na financování této podpory v dosavadní míře by byly ve vztahu k zákonu č. 180/2005 Sb. deklarovaným cílům zjevně nepřiměřené. Napadenými ustanoveními sledované cíle, tedy jednak odvrácení negativních sociálně-ekonomických dopadů spočívající především v podstatném zvýšení ceny elektrické energie pro koncového spotřebitele, a jednak v regulaci státní podpory reagující na extrémnost poklesu investičních nákladů, považuje Ústavní soud z toho pohledu za zcela legitimní. Prostředky, které byly zvoleny k dosažení tohoto cíle, se jeví jako rozumné a přiměřené, neboť jak vyplynulo z předložených podkladů, odvod z elektřiny ze slunečního záření byl stanoven tak, aby byla nadále zaručena patnáctiletá návratnost vložených investic, která je garantována zákonem“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), bod 72]. Pokud by nebyla zaručená patnáctiletá návratnost vložených investic, Nejvyšší správní soud judikoval, že v takovém případě by bylo možné uvažovat o rdousícím efektu a žádat o prominutí daně [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb.]. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že byla porušena práva stěžovatelů na legitimní očekávání a jejich právní jistota v takové míře, která by měla mít rozhodující vliv na rozhodnutí o vině.
46. Námitka 8.3 (fotovoltaické elektrárny byly v provozu a stěžovatelé proto neměli důvod klamat Energetický regulační úřad): Ústavní soud se touto námitkou stěžovatelů detailně nezabýval ze dvou důvodů: Prvním je, že tento argument nebyl průběžně vznášen v průběhu řízení před obecnými soudy. Druhým je, že stěžovatelé svým jednáním uvedli Energetický regulační úřad v omyl a v důsledku toho se obohatili. Otázka, zda stejného výsledku stěžovatelé mohli dosáhnout i legální cestou je tedy v mnohém irelevantní, stěžovatelé se totiž rozhodli postupovat cestou porušení zákona. Pokud stěžovatele skutečně mohli zákonně dosáhnout nesnížené výkupní ceny elektrické energie, nelze se neptat, proč přistupovali k vyhotovování nepravdivých revizních zpráv, falšování dokumentů a proč bylo nutné jejich žádost projednat několik hodin před koncem roku způsobem, který vedl k odsouzení osoby, která o licenci rozhodovala. Pokud se pachatel dopustí podvodu, aby dosáhl určitého cíle, je v mnohém irelevantní, pokud si tento pachatel později uvědomí, že cíle mohl dosáhnout i bez spáchání podvodu.
47. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu