34. Ústavní soud se dále ztotožňuje se závěrem městského soudu, že existence této vady byla zjištěna až ve správním soudnictví, a to poprvé rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2008 (bod 5 výše). Do té doby totiž mohl být mezi stěžovatelem městem Blanskem a obcí Spešov nanejvýš spor o to, zda je rozhodnutí o rozdělení obce zatíženo touto vadou. Nebylo možné vyžadovat po městu Blansku, aby se proti rozhodnutí o rozdělení obce bránilo dříve než po vydání citovaného rozsudku. Navíc by využití opravných prostředků mohlo způsobit městu Blansku újmu, neboť nelze vyloučit, že by vedlo k oddálení okamžiku rozdělení obce (k zákazu požadovat po jednotlivcích využití opravných prostředků vedoucích ke zhoršení právního postavení viz bod 29 výše). V okamžiku vydání rozsudku krajského soudu pak již uplynula lhůta pro podání rozkladu proti rozhodnutí o rozdělení obce (dle § 61 odst. 1 správního řádu z roku 1967 činila lhůta 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí), pro přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení (dle § 68 odst. 1 správního řádu z roku 1967 správní orgán "nemůže mimo odvolací řízení rozhodnutí zrušit nebo změnit po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí") i pro provedení přezkumného řízení (podle § 96 odst. 1 správního řádu z roku 2004 lze usnesení o zahájení přezkumného řízení vydat nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci; k možnosti provést přezkumné řízení podle správního řádu z roku 2004 i u řízení skončených před účinností tohoto zákona viz § 179 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Stěžovatel město Blansko tak v okamžiku, kdy byla krajským soudem shledána vada spočívající v nedostatečné určitosti výroku rozhodnutí o rozdělení obce, která má za následek, že povinnost, o níž mělo být rozhodnuto, nelze vykonat, nemělo k dispozici žádný z výše uvedených prostředků nápravy.
35. I při využití uvedených opravných prostředků či žalob ve správním soudnictví by však mohla nastat situace, že rozhodnutí správního orgánu nebude ohledně příslušné povinnosti dostatečně určité a nebude možné dosáhnout výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí budou totiž zpravidla vydávána až v situaci, kdy již proti původnímu správnímu rozhodnutí (exekučnímu titulu) nebude dostupný žádný prostředek právní ochrany. Procesní prostředky, na něž bylo město Blansko odkázáno, tudíž v obecné rovině nelze považovat ve vztahu k vadám, které spočívají v nedostatečné určitosti výrokové části rozhodnutí a z toho plynoucí nevykonatelnosti, za efektivní (k možnosti požadovat uplatnění pouze účinných opravných prostředků srov. bod 29 výše). Ústavní soud podotýká, že v projednávaném případě není třeba podrobněji rozlišovat mezi obecnou účinností opravných prostředků a tím, zda by mohly vést k účinné nápravě v konkrétní věci - v projednávaném případě totiž dotčené opravné prostředky stěžovatel nebyl povinen využít, jak bylo vyloženo v předchozím bodě, a navíc nevyčerpal všechny procesní postupy, jak se domoci požadovaného práva, jak bude vyloženo dále.
36. V rámci správního řízení neexistuje výslovná úprava, která by umožňovala tuto situaci řešit, a to na rozdíl od civilního řízení - na právní úpravu civilního řízení ostatně odkazuje i Nejvyšší soud ve svém vyjádření. Podle § 261a odst. 1 občanského soudního řádu lze nařídit výkon rozhodnutí "jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti" (k možnostem zhojení některých nedostatků srov. § 261a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu; k zvláštní úpravě v případě usnesení o nařízení prodeje zástavy viz odstavec 4 tamtéž). Nesplňuje-li rozhodnutí tyto náležitosti a z toho důvodu byl odvolacím soudem "pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu [...] rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat", lze takové rozhodnutí napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, a to "ve lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo o zastavení výkonu rozhodnutí" (§ 234 odst. 6 občanského soudního řádu). Správní řád z roku 1967, správní řád z roku 2004 ani soudní řád správní však neobsahují srovnatelnou právní úpravu.
37. Ve specifickém kontextu projednávané věci, v němž se spor týká rozhodnutí o rozdělení obce podle § 11 zákona o obcích z roku 1990 a v němž již neexistuje žádný jiný prostředek nápravy, má však Ústavní soud za to, že lze uvažovat o využití institutu nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu z roku 2004 či řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu z roku 2004, a to přinejmenším na základě analogie. Ústavní soud připomíná, že analogie je výjimečně přípustná i ve veřejném právu, a to dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 90/37 SbNU 241; 240/2005 Sb.) "pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení". Toto stanovisko sdílí i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 47/2011-105 ze dne 14. 9. 2011, podle něhož "[p]oužití analogie iuris je ve veřejném právu značně nežádoucí, zatímco použití analogie legis lze za účelem vyplnění mezer v procesní úpravě za předpokladu, že je to ve prospěch ochrany práv účastníků řízení"; shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 69/2016-31 ze dne 28. 7. 2016, bod 28 a podrobněji body 26 a násl.). Zajištění toho, aby bylo rozhodnutí o rozdělení obce v části týkající se příslušné povinnosti vykonatelné, je pak v zájmu ochrany práv účastníků řízení, a to i toho účastníka, komu může být eventuálně příslušná povinnost dostatečně určitým a vykonatelným způsobem uložena, neboť tím dochází k odstranění stavu právní nejistoty.
38. Podle § 101 písm. b) správního řádu z roku 2004 lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí, jestliže bude novým rozhodnutím "vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta". Ústavní soud se tímto ustanovením zabýval v souvislosti s překážkou věci pravomocně rozhodnuté ve správním řízení. Upozornil na "jednoznačný a ustálený závěr, že překážka věci pravomocně rozhodnuté ve správním řízení nenastává po jakémkoli rozhodnutí ve věci, a zejména nenastává po negativních rozhodnutích zamítajících návrh či žádost účastníka řízení. Obecná procesní zásada ne bis in idem je tedy ve správním řízení spojena zásadně pouze s pozitivními rozhodnutími" [nález sp. zn. II. ÚS 752/18 ze dne 22. 1. 2019 (N 10/92 SbNU 119), bod 27, podrobněji viz tamtéž body 25-30]. V této souvislosti Ústavní soud poukázal na to, že dle § 101 písm. b) správního řádu z roku 2004 lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí, jestliže bude novým rozhodnutím "vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta".
39. Řízení o rozdělení obce bylo podle § 11 odst. 1 zákona o obcích z roku 1990 zahajováno na návrh, terminologií správního řádu z roku 2004 šlo tedy o řízení o žádosti (srov. § 44 odst. 1 správního řádu z roku 2004). V části, kterou bylo navrženo uložit obci Spešov povinnost zaplatit městu Blansku částku 804 316,50 Kč, však nebylo žádosti vyhověno způsobem, který by umožňoval domáhat se výkonu této povinnosti. Dovoluje-li správní řád vydat nové rozhodnutí o žádosti v situaci, kdy byla tato žádost pravomocně zamítnuta, tím spíše je namístě vydat toto rozhodnutí v případech, kdy kvůli formálním nedostatkům rozhodnutí není zřejmé, jak bylo rozhodnuto, a proto ani není možné toto rozhodnutí vykonat. Princip právní jistoty je v tomto případě zasažen v menší míře, neboť nedostatečně určité rozhodnutí žádnou právní jistotu mezi stranami nenastolilo.
40. Zbývá dodat, že dle § 179 odst. 2 správního řádu z roku 2004 platí, že "[b]ylo-li řízení pravomocně skončeno před účinností tohoto zákona, postupuje se při [...] vydávání nového rozhodnutí podle tohoto zákona"; i v projednávané věci pravomocně skončené před účinností správního řádu z roku 2004 je tudíž možné vydat podle tohoto zákona nové rozhodnutí.
41. Z těchto důvodů lze uvažovat o tom, aby bylo analogicky, a pokud jde o tu část návrhu, aby obci Spešov byla uložena povinnost zaplatit částku 804 316,50 Kč, vydáno nové rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu z roku 2004. Podle § 102 odst. 9 správního řádu z roku 2004 pak nové rozhodnutí "brání vykonatelnosti nebo jiným právním účinkům původního rozhodnutí", jinak řečeno, ohledně příslušné povinnosti by vydáním nového rozhodnutí byla mezi městem Blanskem a obcí Spešov nastolena právní jistota.
42. Podle § 142 odst. 1 správního řádu z roku 2004 správní orgán "v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo". V projednávané věci je pro uplatnění práv města Blanska nezbytné, aby bylo rozhodnuto o tom, zda má obec Spešov povinnost zaplatit mu částku 804 316,50 Kč a v jaké lhůtě. Podle § 142 odst. 2 správního řádu z roku 2004 správní orgán nepostupuje podle § 142 odst. 1, "jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení". S ohledem na spornost povinnosti zaplatit příslušnou částku nelze o této skutečnosti vydat osvědčení. Dále je třeba konstatovat, že v projednávaném případě již nemůže být znovu rozhodováno o rozdělení obce, která již byla rozdělena, a neexistuje žádné jiné řízení, v němž by otázka existence právního vztahu ohledně pohledávky ve výši 804 316,50 Kč mohla být řešena. Je na správních orgánech a případně správních soudech, aby se vypořádaly s otázkou, zda je tento postup v souladu s deklaratorní povahou rozhodnutí vydaných v řízení o určení právního vztahu a zda má být § 142 odst. 2 správního řádu z roku 2004 vykládán tak, že brání řízení o určení práva v situaci, kdy mělo být o existenci právního vztahu rozhodnuto konstitutivním rozhodnutím v jiném řízení, které již pravomocně skončilo, tedy v projednávané věci rozhodnutím o rozdělení obce.
43. Ústavní soud podotýká, že obec Spešov by měla příležitost hájit svá práva v obou případech v příslušném řízení již před správními orgány.
44. Je úkolem správních orgánů a posléze případně i správních soudů, aby se v případě eventuální žádosti města Blanska vypořádaly s tím, zda lze vůbec postupovat (analogicky) podle § 101 písm. b) správního řádu z roku 2004 či § 142 odst. 1 správního řádu z roku 2004, a případně kterou z těchto procesních cest je namístě použít. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší předjímat jejich závěr o interpretaci podústavního práva, pouze přezkoumat - bude-li posléze podána ústavní stížnost - zda jejich závěry z ústavněprávního hlediska obstojí.
45. Za současného stavu však není vyloučeno, že stěžovatel město Blansko dosáhne vydání rozhodnutí, podle něhož má obec Spešov povinnost zaplatit mu částku 804 316,50 Kč, a že obec Spešov tuto povinnost splní či že bude proveden výkon tohoto rozhodnutí. Stejně tak nelze vyloučit, že po věcném projednání žádosti města Blanska bude rozhodnuto, že toto právo město Blansko nemá. To ovšem znamená, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že stát způsobil městu Blansku škodu ve výši 804 316,50 Kč kvůli nevymahatelnosti pohledávky za obcí Spešov.
46. Od nálezů sp. zn. II. ÚS 1774/08 a sp. zn. III. ÚS 2201/10, podrobněji rozebíraných v bodě 28, které výjimečně umožňují domoci se náhrady škody vůči státu i tam, kde nebylo příslušné rozhodnutí zrušeno (a to buď ústavně konformním výkladem podmínky zrušení pravomocného rozhodnutí, nebo pojmu nesprávný úřední postup), se projednávaná věc liší právě tím, že stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, jimiž může vymoci částku 804 316,50 Kč na obci Spešov. Jinak řečeno, je možné, že se stěžovatel domůže této částky na obci Spešov, a proto nelze v této fázi sporu uzavřít, že stát stěžovateli způsobil škodu v této výši, ani dovodit, že stát má přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny vyplývající povinnost uhradit stěžovateli škodu v uvedené výši.
47. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, kterým nebylo městu Blansku přiznáno právo na náhradu škody v této výši spolu s příslušenstvím, tudíž nebylo porušeno jeho právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
48. Ústavní soud tak shrnuje, že vykazuje-li rozhodnutí o rozdělení obce vady, které obci po rozdělení brání domoci se výkonu povinnosti, jíž se mělo rozhodnutí o rozdělení obce týkat, může se dotčená obec domáhat náhrady škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny až tehdy, vyčerpá-li všechny možnosti, jak dosáhnout uložení příslušné povinnosti a jejího výkonu vůči druhé obci.
49. S ohledem na celkovou délku všech řízení vyvolaných právními spory o obsah rozhodnutí o rozdělení obce je třeba, bude-li podán návrh na vydání nového rozhodnutí nebo na určení právního vztahu, aby bylo následně rozhodováno co nejrychleji.
C. Ostatní námitky
50. Stěžovatel dále namítá, že přes jeho návrh nebyl proveden důkaz správním spisem Ministerstva vnitra, aby bylo možno učinit závěr, že rozhodnutí o rozdělení obce bylo vadné pro svoji nekonkrétnost. Ačkoliv v případě opomenutí důkazu může dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, současně platí, že "nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem ‚zdržovací' procesní taktiky" [nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739), bod 14; srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 21; nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 (N 38/84 SbNU 439), bod 24]. V projednávané věci se Ústavní soud nezabýval otázkou, zda bylo stěžovatelem skutečně navrženo provedení důkazu správním spisem a v jaké fázi řízení se případně provedení tohoto důkazu domáhal. Obvodní soud i městský soud učinily dostatečná skutková zjištění ohledně rozhodnutí o rozdělení obce i obsahu správního spisu a na jejich základě dospěly k závěru, že toto rozhodnutí je vadné. Provádění důkazu správním spisem by pro obvodní i městský soud bylo nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly prokázány. Nejvyšší soud pak vadnost rozhodnutí o rozdělení obce vůbec neposuzoval, a ani on by tedy provedením správního spisu jako důkazu nemohl zjistit žádnou relevantní skutečnost. S ohledem na to by případné nevypořádání návrhu stěžovatelky, aby byl jako důkaz proveden správní spis Ministerstva vnitra, nemělo ústavní rozměr. Ústavní soud podotýká, že k závěru o vadnosti rozhodnutí o rozdělení obce jej vedlo hodnocení tohoto rozhodnutí správními soudy (bod 32 výše) a dále zjištění obvodního a městského soudu; ani Ústavní soud tudíž nepotřeboval provádět dokazování uvedeným správním spisem.
51. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť po dovolání Ministerstva vnitra ze dne 12. 1. 2016 a vyjádření stěžovatele ze dne 19. 1. 2016 nečinil Nejvyšší soud žádné kroky a o dovolání rozhodl až dne 21. 2. 2018. Ústavní soud se nemůže otázkou přiměřenosti délky dovolacího řízení nyní zabývat. Má-li stěžovatel za to, že v pravomocně skončeném dovolacím řízení došlo k průtahům, je třeba, aby se nejprve domáhal náhrady újmy způsobené těmito průtahy prostředky podle zákona o odpovědnosti státu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), body 13-16; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2377/17 ze dne 29. 8. 2017, bod 8; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2368/18 ze dne 12. 3. 2019, body 11-12]. Stěžovatel v této souvislosti dále argumentuje, že po dobu více než dva roky "věřil ve správnost" rozsudku městského soudu a že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho legitimního očekávání chráněného čl. 11 Listiny. Ústavní soud konstatuje, že zrušení pravomocného rozhodnutí Nejvyšším soudem na základě dovolání, které je jako prostředek ochrany práv k dispozici oběma stranám sporu a jehož uplatnění je omezeno časovou lhůtou, obecně není způsobilé zasáhnout do legitimního očekávání ani právní jistoty účastníků řízení. V projednávaném případě se navíc stěžovatel k dovolání Ministerstva vnitra ze dne 13. 1. 2016 vyjádřil dne 27. 1. 2016, byl si tedy prakticky od začátku dovolacího řízení vědom skutečnosti, že toto řízení probíhá a že může vést ke změně rozhodnutí městského soudu. Žádné legitimní očekávání mu tedy vzniknout nemohlo a ani tato námitka není důvodná.
D. Závěr
52. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva ani svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.