34. Uvedené podmínky ústavnosti vydání platebního rozkazu - tedy že žalovaný má reálnou možnost se domoci projednání své věci v řádném řízení splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces a že případné vzdání se takového projednání věci v řádném řízení je činěno vědomým chováním žalovaného - ovšem nejsou splněny u žalovaného s duševním (zdravotním) postižením, které mu podstatně ztěžuje či vůbec znemožňuje účinnou účast na řízení a omezuje či vylučuje jeho faktickou schopnost jednat samostatně před soudem. Neboli u žalovaného se zdravotním postižením, pro které například vůbec není schopen pochopit průběh řízení, rozumět jednotlivým soudním písemnostem, či dokonce ani předmětu řízení, a chápat, jak se v řízení může bránit a uplatňovat svá práva. Proto pokud v řízení, v němž by soud vydával platební rozkaz, vyvstanou pochybnosti o tom, zda žalovaný nemá duševní postižení (či jiné zdravotní postižení) ovlivňující jeho možnost účinně účastnit se řízení a faktickou schopnost jednat před soudem, pak je soud povinen se předně zabývat touto otázkou, jejíž zkoumání a zodpovězení zpravidla nebude možné bez slyšení žalovaného. Platební rozkaz nelze vydat vůči žalovanému, u něhož jsou s ohledem na jeho zdravotní postižení pochybnosti o jeho schopnosti účinně se účastnit řízení či o jeho (faktické) schopnosti samostatně jednat před soudem; u takového žalovaného totiž není zaručena reálná možnost domoci se projednání věci v řádném nalézacím řízení a není zřejmé, zda by jeho případná pasivita po vydání platebního rozkazu byla vědomým, respektive uvědomělým projevem vzdání se práva na veřejné projednání věci ve své přítomnosti.
C. Případ stěžovatele
a) Řízení, v němž byl vydán platební rozkaz
35. Ústavní stížnost směřuje primárně proti platebnímu rozkazu, který okresní soud vydal na návrh vedlejší účastnice, jež v něm výslovně zmínila, že jí stěžovatel sdělil, že je dlouhodobě hospitalizován v psychiatrické nemocnici a není schopen řešit záležitosti ohledně žalované pohledávky. Ke svému návrhu vedlejší účastnice přiložila i kopii celého písemného vyjádření stěžovatele, v němž je dále uvedeno, že v současnosti je u Obvodního soudu pro Prahu 8 řešena úprava svéprávnosti stěžovatele, v rámci čehož mu bude jmenován opatrovník, který pak bude řešit jeho finanční situaci a vyřizování s úřady, což stěžovatel sám není schopen v současné době zvládnout. Stěžovatel proto vedlejší účastnici požádal o vyčkání do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8.
36. Uvedené informace - že stěžovatel dlouhodobě pobývá v psychiatrické nemocnici, je s ním vedeno řízení o omezení svéprávnosti a on sám podle svého vyjádření s ohledem na svůj zdravotní stav nezvládá řešit své finanční a majetkoprávní záležitosti, ale měl by mu k tomu být ustanoven opatrovník - ovšem vzbuzovaly jednoznačné pochybnosti o faktické schopnosti stěžovatele samostatně v řízení jednat a účinně se řízení účastnit. Tyto informace byly okresnímu soudu dostupné ještě před vydáním platebního rozkazu a nebyly v řízení nijak zpochybněny. Za této situace byl tudíž okresní soud povinen zpozornět a zabývat se otázkou, zda stěžovatel sám je fakticky schopen účinně se účastnit řízení a také samostatně jednat před soudem, a zda naopak není nezbytné přijmout nějakou odpovídající procedurální úpravu, aby mu toto bylo umožněno - zejména mu ustanovit opatrovníka podle § 29 o. s. ř. Případně také okresní soud mohl vyčkat výsledku řízení ve věci svéprávnosti stěžovatele a postupovat poté v závislosti na něm (jednat se jmenovaným opatrovníkem stěžovatele; ustanovit stěžovateli opatrovníka pro řízení, nebyl-li by mu v řízení ve věci svéprávnosti pravomocně jmenován, ač by k tomu byly důvody; či třeba jednat přímo se stěžovatelem, pokud by se ukázalo, že není důvod k omezení svéprávnosti stěžovatele ani k přijetí mírnějších, podpůrných opatření k ochraně stěžovatele při právním jednání). Rozhodně však nebylo přijatelné, aby okresní soud zcela ignoroval informace zpochybňující faktickou schopnost stěžovatele samostatně jednat před soudem a účinně se účastnit řízení, a tedy i jeho reálnou schopnost podat odpor, vyjádřit se ve věci a domoci se projednání věci ve své přítomnosti.
37. Vydáním platebního rozkazu, aniž bylo dříve zkoumáno, zda je stěžovatel fakticky schopen samostatně jednat před soudem a účinně se účastnit řízení, okresní soud porušil ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V důsledku, s ohledem na duševní postižení stěžovatele a jeho dopady, jak byly potvrzeny v rozhodnutí o omezení stěžovatele ve svéprávnosti, pak platebním rozkazem bylo stěžovateli upřeno i jeho ústavní právo být přítomen projednání své věci a být slyšen ve své věci (moci se vyjádřit ke všem prováděným důkazům) zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušeno jeho právo na účinný přístup ke spravedlnosti zaručené čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
b) Řízení o odporu proti platebnímu rozkazu
38. Ústavní stížnost dále směřuje proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, jimiž byl odpor stěžovatele proti platebnímu rozkazu podaný dne 13. 12. 2017 posouzen jako opožděný, a proto odmítnut.
39. V této části Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
40. Závěr obecných soudů o opožděnosti stěžovatelova odporu vychází z úvahy, že dotčený platební rozkaz byl stěžovateli řádně doručen do vlastních rukou (§ 173 odst. 1 o. s. ř.) a tento den byl určující pro počátek patnáctidenní lhůty pro podání odporu; stěžovatelův odpor, podaný téměř dva roky po tomto dni, tak nemohl být považován za včasný.
41. Ústavní soud tuto úvahu obecných soudů nepovažuje za protiústavní. Úkolem Ústavního soudu přitom není vykládat podústavní předpisy, nýbrž chránit dodržování ústavnosti. V nynějším případě Ústavní soud shledal primární porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu postupem okresního soudu, který se před vydáním platebního rozkazu vůbec nezabýval faktickou schopností stěžovatele účastnit se řízení a samostatně jednat před soudem, přestože měl k dispozici informace tuto schopnost stěžovatele jednoznačně zpochybňující. Za této situace pak stěžovatelova ústavní práva předně vyžadovala, aby měl k dispozici účinný prostředek nápravy, tedy aby se proti takovému postupu mohl bránit a mohl se domoci své účinné účasti na řízení i projednání věci ve své přítomnosti. Takovým prostředkem v rámci civilního soudnictví byla žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak bylo osvětleno výše (viz body 16 a 17 tohoto nálezu). Z pohledu práva na účinný prostředek nápravy porušení základních práv tudíž nebyla nezbytná také možnost podání odporu.
42. V posuzovaném případě pak není pochybnost o tom, že doručení platebního rozkazu bylo provedeno formálně tak, jak požaduje zákon, tedy rozhodnutí bylo předáno do vlastních rukou stěžovatele. Je pak třeba poukázat také na smysl běhu lhůt v soudním řízení, především princip právní jistoty. V souladu s tím Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi připouští ústavní stížnosti směřující přímo platebním rozkazům či i jiným rozhodnutím soudů prvního stupně a namítající porušení práva stěžovatele účastnit se řízení (pro nedostatek řádného zastoupení či naopak pro neopodstatněné zastoupení opatrovníkem), aniž před podáním ústavní stížnosti vyžaduje podání odporu či odvolání proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo původně, formálně podle zákona, doručeno zástupci či opatrovníkovi stěžovatele [např. nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 3269/07 ze dne 1. 12. 2008 (N 208/51 SbNU 593), nález sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 (N 29/84 SbNU 349) či nález sp. zn. IV. ÚS 1669/14 ze dne 7. 3. 2017 (N 40/84 SbNU 459)]. Zájem na právní jistotě samozřejmě nemůže bez dalšího převážit nad základním právem účastníka řízení, který tvrdí, že se nemohl předcházejícího řízení, z něhož mu vyplynula určitá povinnost, řádně účastnit a hájit se v něm; nelze tedy zcela vyloučit možnost takového účastníka bránit se proti zásahu, v jehož důsledku bylo zcela popřeno právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny (viz nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016, citovaný výše, bod 24). Tato možnost ovšem u stěžovatele vyloučena nebyla, neboť jeho ústavní stížnost proti platebnímu rozkazu byla věcně projednána; a pro další (budoucí) případy obdobné stěžovatelově pak platí možnost obrany žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; případně uplyne-li objektivní lhůta pro podání této žaloby dříve, než se dotčená osoba o takovém soudním rozhodnutí dozví, lze se bránit přímo ústavní stížností (viz nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016, citovaný výše, bod 24 a bod 25 in fine).
V. Závěr
43. Ústavní soud shrnuje, že platební rozkaz nelze vydat proti žalovanému, u něhož vyvstaly pochybnosti o jeho faktické schopnosti účinně se řízení účastnit či samostatně jednat před soudem, s ohledem na jeho možné duševní (zdravotní) postižení, a u něhož tudíž není zaručena reálná možnost domoci se následně veřejného projednání věci ve své přítomnosti podáním odporu. Ústavně zaručené právo tohoto žalovaného na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby při takových pochybnostech soud nejprve zkoumal a zodpověděl otázku, zda je žalovaný fakticky schopen se řízení účinně účastnit a také samostatně jednat před soudem. Jak již Ústavní soud konstatoval ve své dřívější judikatuře, je-li účastníkem soudního řízení zletilá osoba se zdravotním postižením (a zejména osoba s duševním postižením), které jí může ztěžovat či dokonce znemožňovat účast na řízení, a tato osoba není v řízení zastoupena zástupcem ani opatrovníkem, je třeba vždy zkoumat, zda je schopna sama se řízení účinně účastnit a uplatňovat v něm svá práva. Je-li narušena schopnost osoby se zdravotním postižením účinně se účastnit řízení, je soud povinen přijmout odpovídající procedurální úpravu (opatření) usnadňující dotčené osobě její efektivní účast a umožňující jí rovnoprávné uplatňování jejích práv v řízení; zejména u osob s duševním postižením, které pro své postižení nejsou schopny samy se účinně účastnit řízení a které zároveň nejsou zastoupeny, bude takovou odpovídající úpravou zpravidla ustanovení opatrovníka z řad advokátů (§ 29 o. s. ř.). Pokud soud nepřijme nezbytnou úpravu, aby zajistil osobě se zdravotním postižením možnost účinně se účastnit soudního řízení, poruší čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a případně také čl. 38 odst. 2 Listiny (ústavní právo být přítomen projednání své vlastní věci a být slyšen).
44. Právě uvedených pochybení se v projednávané věci dopustil okresní soud, který vydal platební rozkaz vůči stěžovateli, aniž se předtím zabýval jeho faktickou schopností účastnit se řízení a samostatně jednat před soudem, a to přestože v předcházejícím průběhu řízení vyplynuly zřejmé pochybnosti o této schopnosti stěžovatele. Tím okresní soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v dané době fakticky nebyl schopen samostatně jednat před soudem, jak bylo potvrzeno v souběžném řízení, v němž byl omezen ve svéprávnosti. V důsledku tak bylo vydáním platebního rozkazu porušeno také právo stěžovatele být přítomen projednání své věci a být slyšen dle čl. 38 odst. 2 Listiny a jeho právo na účinný přístup ke spravedlnosti dle čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v části směřující proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Praha-východ vyhověl a toto rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části, směřující proti usnesení Okresního soudu Praha-východ a usnesení Krajského soudu v Praze, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.