41. Nyní rozhodující II. senát Ústavního soudu konstatuje, že ani vyšetřování následující po citovaném nálezu Ústavního soudu zmíněná pochybení nenapravilo a orgány v trestním řízení nedostály své povinnosti provést efektivní vyšetřování podezření z ponižujícího či nelidského zacházení.
42. Jednou z hlavních příčin tohoto stavu je již zmíněná skutečnost, že zákrok vůči J. S. nebyl - přinejmenším ne celá rozhodná část - zachycen na kameru, i když byl policejní kameraman přítomen, přičemž část kontaktu se stěžovatelem natočena byla a nic nenasvědčuje tomu, že by nějaké zvláštní okolnosti v pokračování záznamu bránily. Tato okolnost sama o sobě vyvolává pochybnosti o přiměřenosti zákroku policie. Policie takovým postupem také nevhodně omezuje možnost či spíše prakticky znemožňuje státu prokázat, že zásah byl v souladu se zákonem a přiměřený v dané situaci. Přitom, jak bylo řečeno výše, je to v těchto situacích stát, který musí prokázat, že ke špatnému zacházení se stěžovatelem nedošlo. Za tohoto stavu nelze v důsledku pochybení státu považovat vyšetřování za "důkladné a dostatečné" ve smyslu shora citované judikatury.
IV. g) Meritorní hodnocení efektivity vyšetřování ve věci T. B.
43. Ani ve vztahu k T. B. pak dle názoru Ústavního soudu nebylo provedeno efektivní vyšetřování. Generální inspekce bezpečnostních sborů ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2016 konstatovala, že "po zhodnocení všech informací (policejní orgán) nedospěl k závěru, že by poranění způsobená T. B. a popsaná v lékařské zprávě byla ve zjevném nepoměru k použitým donucovacím prostředkům tak, jak jsou popsány v ÚZ zakročujících policistů".
44. Byť Ústavní soud akceptuje, že v důsledku oprávněného použití donucovacích prostředků může za určitých okolností dojít ke zranění osoby, aniž by se zároveň jednalo o protiprávní postup policie, nelze v projednávané věci odhlížet od jejího kontextu. Již ve věci sp. zn. I. ÚS 1042/15 a opětovně i v předchozí části nálezu totiž Ústavní soud konstatoval, že donucovací prostředky nesmějí v žádném případě sloužit jako odplata či trest za neuposlechnutí výzvy policisty (nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 69). Rovněž judikatura ESLP zdůrazňuje nepřijatelnost používání donucovacích prostředků, které jsou nezpůsobilé vést bezprostředně k žádanému cíli, ale jde v dané situaci spíše o odplatu za neuposlechnutí příkazu, a že "v případě stěžovatele by mohl být adekvátní a přiměřený pouze takový zákrok policie, který by jej fyzicky a bez násilí přemístil mimo oblast těžby". T. B. navíc - na rozdíl od J. S. - nebyl připoután ke stromu, na místě pouze ležel, a proto v jeho případě prostému vynesení bez dalšího fyzického násilí nebránily žádné objektivní okolnosti či (přinejmenším) takové okolnosti nebyly v průběhu vyšetřování spolehlivě zjištěny.
45. Pokud se Generální inspekce bezpečnostních sborů (a následně v podstatě i krajské a vrchní státní zastupitelství) za této situace omezuje na povšechné tvrzení o zraněních jako o možném následku použití oprávněných donucovacích prostředků (srov. usnesení GIBS ze dne 10. 11. 2016, str. 10), je zjevné, že své povinnosti provést efektivní vyšetřování ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy orgány činné v trestním řízení ani v případě T. B. nedostály.
46. Obdobně jako v případě J. S. nebyly rovněž celé zákroky, resp. jejich rozhodné části, zachyceny na kameru, i když byl policejní kameraman přítomen, přičemž však část kontaktu se stěžovatelem natočena byla a nic nenasvědčuje tomu, že by nějaké zvláštní okolnosti v pokračování záznamu bránily. Tato skutečnost sama o sobě vyvolává pochybnosti o přiměřenosti zákroku policie. Policie tudíž i v tomto případě prakticky znemožnila státu prokázat, že zásah byl v souladu se zákonem a přiměřený v dané situaci. Přitom, jak bylo řečeno výše, je to v těchto situacích stát, který musí prokázat, že ke špatnému zacházení se stěžovatelem nedošlo. Za tohoto stavu nelze v důsledku pochybení státu považovat vyšetřování za "důkladné a dostatečné" ve smyslu shora citované judikatury.
V. Následky porušení práva na efektivní vyšetřování a shrnutí
47. Na druhou stranu však Ústavní soud nemůže přehlédnout, že - podobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 1398/17 - je případ už důkazně a skutkově zcela "vytěžený". V průběhu vyšetřování byli vyslechnuti přítomní svědci, byly vyhodnoceny dostupné kamerové záznamy a fotografie, lékařské zprávy a podobně. Je vysoce nepravděpodobné, že by další vyšetřování přineslo jakékoliv nové skutečnosti, které by závěry vyšetřování mohly zvrátit a Ústavním soudem shora zmíněné pochybnosti rozptýlit.
48. Jednou z hlavních příčin tohoto stavu je již zmíněná skutečnost, že zákroky vůči J. S. a T. B. nebyly v dostatečné míře zachyceny na kameru a nebylo ani uspokojivě vysvětleno, proč byly kamerové záznamy toliko kusé. Na jedné straně tak chybí důležité důkazní prostředky, jež by státu (ovšem v závislosti na svém obsahu) mohly posloužit k podpoře tvrzení, že k nelidskému ani ponižujícímu zacházení se stěžovateli nedošlo, na druhé straně je však prakticky vyloučeno, aby další vyšetřování vedlo ke zjištění skutečností, které by mohly jeho výsledek (a odůvodnit tak jiný výsledek než odložení věci GIBS) zvrátit.
49. Za tohoto stavu považuje Ústavní soud za adekvátní takový postup, kterým ve vztahu k J. S. i T. B. konstatuje porušení práva na efektivní vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny, avšak s ohledem na chybějící klíčové důkazy - tj. zejména kamerové záznamy - již nepřipojuje výroky, kterými by orgánům činným v trestním řízení zakazoval pokračování porušování těchto práv. S ohledem na zmíněnou důkazní "vytěženost" by totiž šlo o postup bez jakéhokoliv praktického efektu. Samotný deklaratorní výrok však jednak sám o sobě představuje přinejmenším částečné zadostiučinění za porušení práva, a navíc může být podkladem pro řízení o náhradu imateriální újmy tímto deklarovaným porušením způsobené.
50. Ústavní soud tedy uzavírá, že s ohledem na shora uvedené vyhověl ústavní stížnosti J. S. a T. B. a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) konstatoval porušení základního práva stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývajícího z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod postupem účastníků řízení. Současně zamítl ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou ústavní stížnost R. Č. a A. H. a odmítl ústavní stížnost A. M. jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
51. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).