39. V souladu s touto zásadou je třeba uvedené pozitivní závazky precizovat hned ve dvou směrech. Prvním aspektem, který vyžaduje upřesnění, je rozsah újmy, která má být nahrazena. V tomto směru je podle ustálené judikatury Ústavního soudu pravidlem, že odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv má být pokud možno úplné (tzv. princip plné náhrady či plného odškodnění). Tento koncept byl Ústavním soudem rozpracován především na poli práva na zdraví, avšak bez rozdílu se uplatní i zde [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 444/11, bod 20; či nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 65]. V kontextu nyní rozhodovaného případu z něj pak plyne, že aby bylo možné ochranu, kterou soudní moc poskytuje základním právům (zde právu na ochranu soukromého a rodinného života a právu na život), považovat za skutečnou a účinnou, musí škůdce tuto újmu též poškozenému plně nahradit. To znamená, že je povinen mu nahradit nejen újmu majetkovou (škodu), ale též újmu nemajetkovou. Druhým aspektem, který je v kontextu výše uvedené zásady účinné ochrany základních práv třeba konkretizovat, je otázka dopadů, které má na efektivitu této ochrany plynutí času. Tento aspekt má přitom ve světle nyní rozhodovaného případu zcela zásadní význam. Pravidlem v tomto směru je, že úplná náhrada újmy způsobené na základních právech musí být poškozené osobě povinným subjektem poskytnuta co nejrychleji po jejím vzniku. Jen tak bude zajišťovat skutečnou a účinnou ochranu základních práv, k níž slouží. V opačném případě by nemohla naplnit své satisfakční (resp. reparační) a preventivně-sankční funkce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 17; nález sp. zn. I. ÚS 2844/14, body 47-49].
40. Výše uvedené principy musí obecné soudy respektovat i při výkladu práva dopadajícího na soukromoprávní vztahy. Ústavní soud připomíná, že základní práva zaručená v Listině působí ze své podstaty ve vztazích mezi jednotlivcem a státem (vertikální vztahy), avšak judikatura Ústavního soudu jim přiznává účinek i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem (horizontální vztahy). V těchto vztazích, založených na rovnosti subjektů, působí základní práva a svobody tak, že prozařují normami podústavního práva [nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93); nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. Při výkladu a aplikaci podústavního práva jsou proto soudy povinny toto prozařování pečlivě zvažovat, neboť jedině tak mohou dostát své povinnosti poskytovat základním právům ochranu podle čl. 4 Ústavy [srov. shodně nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 15]. Soudy tedy mají povinnost hledat a volit tu interpretaci, která je ústavně konformní [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.); nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375); nález sp. zn. IV. ÚS 202/99 ze dne 9. 9. 1999 (N 121/15 SbNU 157); nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519), bod 24].
IV. b) Argumentace obecných soudů, deklaratorní povaha rozhodnutí, časový faktor při ochraně základních práv
41. Ústavní soud předně podotýká, že obecné soudy v rámci celého řízení zastávaly konstantní názor, že stěžovatelkám není možné úroky z prodlení přiznat. Za konstantní již však nelze považovat zdůvodnění tohoto přístupu, které se mezi jednotlivými instancemi výrazně různilo (srov. především odůvodnění rozsudku Krajského soudu ze dne 21. 3. 2012 č. j. 23 C 240/2008-307, v němž Krajský soud dovodil, že rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 OZ je ve své podstatě deklaratorní, avšak o výši tohoto nároku může rozhodnout pouze soud; povinný se tudíž před marným uplynutím lhůty k plnění soudem stanovené nemůže dostat do prodlení). Tyto odlišnosti však prošly bez povšimnutí Nejvyššího soudu, a to navzdory fundované analýze, kterou mu ve svém dovolání předložily stěžovatelky (tato se v podstatných rysech kryje s jejich výše reprodukovanou stížnostní argumentací). S ohledem na předmět řízení se však Ústavní soud zaměří pouze na závěry plynoucí z napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou dále uvedeny.
42. Vrchní soud se ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku omezil na lakonické konstatování, že "právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 [OZ] není právem věřitele na plnění (pohledávkou) od dlužníka podle ust. § 488 a násl. [OZ] a uspokojení tohoto práva není plněním peněžitého dluhu ve smyslu ust. § 517 odst. 2 [OZ]. Obdobně se k této otázce vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/92 ve vztahu k jinému typu nemajetkové újmy". Tímto Vrchní soud pouze parafrázoval dřívější právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 2535/2013-529, který byl zrušen již výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 o meritu této věci. Nejvyšší soud uvedl, že "možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází v úvahu, neboť právo na tento druh zadostiučinění není ryzí majetkovou pohledávkou ze závazkového právního vztahu".
43. Nejvyšší soud pak ve svém ústavní stížností napadeném usnesení odmítl argumentaci stěžovatelek, že rozhodnutí, jímž se přiznává peněžní náhrada pozůstalým podle § 13 OZ, má deklaratorní povahu. Naopak vyšel z konstitutivní povahy soudního rozhodnutí v těchto věcech. S ohledem na to, že uvedený "nárok může konstitutivně přiznat pouze soud", pak jeho splatnost "nastává teprve uplynutím lhůty určené v pravomocném rozhodnutí soudu". Tento závěr podpořil tzv. argumentem autoritou. Odkázal na prakticky totožné konstatování v publikaci o ochraně osobnosti v občanském právu z roku 2004 (viz dílo citované v bodě 11 spolu s judikátem sp. zn. 1 Cz 31/91 citovaným tamtéž), avšak bez další argumentace.
44. Ze shrnutí přístupů obecných soudů plyne, že na základě jimi formulované konstrukce bylo v posuzované věci stěžovatelkám zcela odepřeno přiznání práva na úroky z prodlení. Ústavní soud musel posoudit, zda je tuto právní konstrukci možné považovat za ústavně konformní, anebo zda dát za pravdu námitkám stěžovatelek, které tvrdí, že obecné soudy tímto způsobem odmítly poskytnout účinnou ochranu jejich základním právům. Ústavní soud se tudíž zaměřil na to, zda důvody, na nichž je předmětná právní konstrukce obecných soudů založena, obstojí jako důvody racionální a objektivní. Dochází-li totiž ze strany veřejné moci k omezení základních práv jednotlivce, bude toto omezení ústavně konformní pouze tehdy, bude-li také ospravedlnitelné pomocí objektivních a racionálních důvodů (argumentů). Pokud takové argumenty veřejná moc nepředloží, předmětný zásah představuje současně také porušení základních práv jednotlivce.
45. Ústavní soud v tomto směru především zdůrazňuje, že nárok na peněžitou náhradu je nesporně nárokem (pohledávkou) majetkové povahy. Obecné soudy tak nepřípustně ztotožnily povahu práva (chráněného statku; tedy újmy na zdraví se smrtelným následkem) a dílčích nároků z něj plynoucích. Z konkrétního práva [resp. z jeho porušení (ex delicti), jako tomu bylo v tomto případě] může vzejít celá paleta nároků. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491) uvedl, že podle § 13 odst. 1 a 2 OZ má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
46. Z uvedeného je zjevné, že nároky plynoucí z práva na ochranu osobnosti, resp. z jeho porušení mohou mít nemajetkovou (morální) i majetkovou povahu. Typickými nároky nemajetkové povahy jsou např. nárok zdržovací, tj. aby se škůdce zdržel dalšího porušování dotčených práv, či nárok na zveřejnění omluvy. Naopak typickým majetkovým nárokem je nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu poskytnutý v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, dle něhož je tento nárok nárokem majetkové povahy, a promlčuje se tak v obecné promlčecí době). Nyní posuzovaný nárok tedy nelze marginalizovat nebo pro něj uměle vytvářet specifický režim oproti jiným majetkovým nárokům jen proto, že plyne z práva na ochranu osobnosti, tj. že jeho účelem je ochrana nemateriálních či morálních hodnot.
47. Ustanovením § 13 odst. 2 OZ zprostředkovaně chráněné hodnoty (zde právo na život a na ochranu soukromého a rodinného života) představují jedny z nejdůležitějších hodnot, na nichž je vystavěn hodnotový (a také právní) řád naší společnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 444/11, bod 11). Argumentem a fortiori lze v tomto směru uzavřít, že osoba, jíž vznikla typově závažnější újma na osobnosti, nemá být při prodlení povinného (dlužníka) kompenzována méně než osoba, které vznikla újma na majetku. To, že újma na osobnosti je zpravidla obtížněji vyčíslitelná (standardně je určení její výše věcí volné úvahy soudu podle § 13 odst. 3 OZ ve spojení s § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), nemůže jít výhradně k tíži poškozeného. Nelze tudíž dospět k závěru, že dokud rozsudek nenabude právní moci, povinný může bez jakékoli sankce odmítnout plnit (srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Závazkové právo - Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 380).
48. Neplatí ani závěr obecných soudů o konstitutivní povaze rozhodnutí, jímž se rozhoduje o peněžité náhradě podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ. Svou konstrukcí zde navíc obecné soudy vyloučily aplikaci obecné úpravy obsažené v OZ (viz ustanovení § 13 odst. 2 ve spojení s § 488, 489, 492, § 517 odst. 1 a 2, § 559 odst. 2 a § 563 OZ), z níž plyne závěr opačný, tj. že uvedené rozhodnutí má charakter deklaratorní a nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne následujícího poté, co povinného vyzval k plnění, resp. neučiní-li tak, pak mu úroky z prodlení plynou ode dne, kdy byla povinnému doručena žaloba. Na tomto závěru je třeba trvat, neboť z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že konstitutivní rozhodnutí představují výjimku a mohou být vydávána pouze v případech, kdy zákon soudu výslovně přiznává oprávnění založit právní poměr (práva a povinnosti) mezi stranami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 23 Cdo 3407/2010). Tak tomu však v nyní rozhodované věci není. Ostatně Ústavní soud již dříve ve své judikatuře nárok na peněžní náhradu podle § 13 odst. 2 OZ charakterizoval jako důsledek odpovědnosti za civilní delikt [viz nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 (U 15/26 SbNU 361)]. Z toho plyne, že povinnost původce újmy plnit vzniká v posuzované věci z deliktu samotného, a nikoli až údajně konstitutivním rozhodnutím, jak tvrdí obecné soudy.
49. Ve prospěch závěru o deklaratorní, a nikoli konstitutivní povaze rozhodnutí, jímž je rozhodováno o nárocích na náhradu nemajetkové újmy pozůstalým, pak svědčí též princip jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu. V souladu s tímto principem tvoří právní řád jednotný celek; má povahu systému, který je dále diferencován. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu či alespoň několika jeho odvětvím a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich používání z doktrinárních závěrů a z rysů, které jsou jim společné. Právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích [z ustálené judikatury srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), bod 50; nález sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000 (N 147/20 SbNU 53); nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 59; nález sp. zn. III. ÚS 741/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 209/47 SbNU 685)].
50. V duchu principu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu je nutno vykládat též institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým. V souladu s tímto principem není pro posouzení nyní rozhodovaného případu rozhodující formální klasifikace konkrétního ustanovení právního předpisu, nýbrž podstata nároku, který z něj plyne. Jak již bylo výše opakovaně uvedeno, institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým je dovozen z ustanovení § 13 odst. 2 OZ a věcně, i když limitován výší plnění, je obsahem ustanovení § 444 odst. 3 OZ. V obou případech se přitom jedná o majetkové nároky (nároky na peněžité plnění), jimiž má být reparována nemajetková újma způsobená protiprávním jednáním (zde usmrcením osoby blízké). Nelze s nimi tedy zacházet odlišně. Jestliže podle ustálené soudní praxe má soudní rozhodnutí o nároku podle § 444 odst. 3 OZ deklaratorní povahu, pak je též třeba totožně nahlížet na soudní rozhodnutí, jímž se rozhoduje o nárocích odvozených z § 13 odst. 2 OZ, a to se všemi důsledky pro splatnost a prodlení s jeho plněním, včetně nároku na úroky z prodlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1628/2013).
51. Důvody, které obecné soudy předložily k ospravedlnění své právní konstrukce, na jejímž základě odepřely stěžovatelkám přiznat úroky z prodlení z jimi uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, tedy nejsou objektivní a racionální. Nemohou představovat dostatečné důvody pro omezení základních práv stěžovatelek. Jsou vystavěny na pouhém konstatování, že z nároku na náhradu nemajetkové újmy neplyne nárok na úroky z prodlení (či minimálně ne do té doby, než marně uplyne lhůta k plnění stanovená pravomocným rozhodnutím soudu). Obecné soudy skrze tuto "sofistikovanou" právní konstrukci vytvářejí umělé odlišnosti mezi jednotlivými majetkovými právy a z nich plynoucími nároky, čímž však zastírají skutečnou podstatu problému, a to že bez objektivních a racionálních důvodů odpírají stěžovatelkám ochranu jejich práv.
52. Ústavní soud konstatuje, že tato konstrukce významně zhoršuje postavení obětí porušení osobnostních práv, neboť je staví do výrazně nevýhodného postavení vůči osobám, které jejich práva porušily. Především totiž nijak povinného nemotivuje, aby újmu, kterou způsobil, také dobrovolně v plném rozsahu poškozenému nahradil. Je až zarážející, že v případě takto flagrantního porušení povinností ze strany lékařů, resp. zdravotnického zařízení musely stěžovatelky uplatňovat svůj nárok u soudu. K neochotě povinných dobrovolně nahradit jimi způsobenou újmu se dále přidal výše rozebraný "sofistikovaný" systém členění jednotlivých nároků, který ve svých důsledcích svědčí osobám, které se dopustily protiprávního zásahu do práv stěžovatelek.
53. Závěry, k nimž dospěly obecné soudy, tedy nejen nemotivují osoby, které se dopustily protiprávního zásahu do práv poškozených, k nápravě jimi způsobené protiprávní újmy. Z uvedeného je navíc zřejmé, že se povinným i ve zjevných a flagrantních případech porušení základních práv vyplácí svou odpovědnost popírat, a oddalovat tak svou povinnost k náhradě jimi způsobené újmy. Ostatně, i kdyby povinný chtěl dobrovolně plnit, tak z konstrukce zastávané obecnými soudy zjevně plyne, že by plnil "neprávo" (srov. opět Hulmák, M. a kol., dílo citované v bodě 47, s. 380). Podle obecných soudů totiž v případě náhrady nemajetkové újmy pozůstalým (v intencích § 13 odst. 2 OZ) mezi osobou oprávněnou a povinnou až do pravomocného rozhodnutí soudu žádný závazkový vztah neexistuje. Plnění povinného by tudíž představovalo bezdůvodné obohacení na straně oprávněného. Absurditu této interpretace pak demonstruje snaha o její domyšlení ze strany vedlejších účastníků, kteří pro účely dobrovolného plnění ze strany povinného předpokládají, jak též plyne z jejich vyjádření k ústavní stížnosti, uzavření dohody mezi nimi a osobou oprávněnou.
54. Poškozený tedy podle těchto přístupů nemůže očekávat, že by povinný dobrovolně způsobenou újmu nahradil. Naopak iniciativa je na poškozeném, aby se svého nároku domáhal před soudem. Předmětná konstrukce ani nepředpokládá, že by mohlo dojít k mimosoudnímu řešení těchto sporů. Nutným důsledkem uvedeného je skutečnost, že poškození se v okamžiku, kdy se vyrovnávají se ztrátou nejbližší osoby (zde syna, resp. bratra), současně musí začít chystat na zdlouhavý soudní proces. To lze doložit odkazem na skutkové okolnosti nyní rozhodovaného případu, v němž bylo s ohledem na proběhnuvší trestní řízení a odsouzení lékařů prostějovské nemocnice zcela zjevné, že došlo k porušení práv stěžovatelek i kdo je za něj odpovědný. Navzdory tomu stěžovatelkám trvalo téměř 11 let od smrti J. V., než se domohly, mimo příslušenství, náhrady nemajetkové újmy, která jim vznikla (v meritu věci již rozhodoval třikrát Krajský soud, třikrát Vrchní soud a dvakrát Nejvyšší soud).
55. S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že přístup obecných soudů v nyní rozhodované věci stojí v příkrém rozporu se zásadou účinné ochrany základních práv. Zejména vyšší soudy dokonce nebraly v úvahu judikáty jdoucí stran druhově podobných nároků zcela opačným směrem (srov. rozhodnutí citovaná v bodech 46, 50). Jak patrno, do interpretace zásady ochrany práv se promítá také běh času. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým bude efektivně chránit jejich základní práva pouze tehdy, bude-li jim poskytnuta v co nejkratší době po jejím vzniku. Čím více se bude okamžik poskytnutí náhrady vzdalovat od okamžiku vzniku této újmy, tím více bude poškozený pociťovat tuto újmu jako nespravedlivou. Bude v něm přitom zároveň sílit přesvědčení, že "právo není na jeho straně". Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým tedy nebude způsobilá plnit svou satisfakční funkci. Nebude-li tato náhrada poskytnuta v blízké časové návaznosti na okamžik, kdy újma vznikla, nebude ani způsobilá plnit svou preventivně-sankční funkci. Měla-li by totiž být povinnost nahradit vzniklou újmu pro povinného pouze otázkou "virtuální" (závislou na budoucí právní skutečnosti - rozhodnutí soudu), pak nebude schopna ovlivnit jeho budoucí jednání, stejně jako jednání dalších osob, které by se mohly v budoucnu dostat do obdobných situací.
56. Aby mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou satisfakční a preventivně-sankční funkci a zprostředkovaně též naplnit pozitivní závazky plynoucí z práva na ochranu soukromého a rodinného života, resp. práva na život a tato práva účinně chránit, musí z ní plynout také nárok na úroky z prodlení. Odepřením úroků z prodlení se institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým stává "bezzubým", neboť se umožňuje povinnému, aby se úspěšně, bez jakékoli sankce, vyhýbal plnění svých povinností. Obecné soudy tak zásadně ztěžují vymahatelnost práv poškozených namísto toho, aby tato jejich práva chránily.
V. Právní stav po rekodifikaci soukromého práva
57. Ústavní soud již uvedl, že jak legislativa, tak judikatura se snažily překonat dřívější neuspokojivý stav předmětné právní úpravy v OZ. Lze sledovat tendence směřující k překonání dřívějšího pojetí škody pouze jako majetkové újmy a zahrnutí pod tento institut též náhradu nemajetkové újmy vzniklé působením škodné události na tělesnou a duševní integritu poškozených (viz výše bod 33, srov. tamtéž citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a jeho reflexi v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14, body 41 a násl.). Tyto tendence pak vyvrcholily přijetím NOZ. Nový civilní kodex explicitně uznává náhradu nemajetkové újmy výše popsané jako jeden z nároků na náhradu škody. V kontextu nyní rozhodovaného případu je relevantní především skutková podstata náhrady za újmu vzniklou usmrcením osoby blízké podle § 2959 NOZ, která pro tyto případy specifikuje obecnou klauzuli v ustanovení § 2956, upravující náhradu újmy na přirozených právech člověka. V souladu s těmito ustanoveními má povinný pozůstalým poskytnout peněžitou náhradu vyvažující plně jejich utrpení. Nelze přitom přehlédnout, že dikce ustanovení § 2959 NOZ jasně směřuje k naplnění stejného účelu jako judikatura Ústavního soudu, tj. aby újma na základních právech byla plně nahrazena.
58. V nyní posuzovaném případě sice obecné soudy rozhodovaly již v době účinnosti NOZ, avšak v souladu s přechodnými ustanoveními NOZ (§ 3028) věc posoudily podle dosavadních právních předpisů. V souladu s § 3030 NOZ se však i na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí obecná ustanovení části první hlavy I NOZ. Obecné soudy se tedy novým civilním kodexem nemusely jen interpretačně inspirovat, nýbrž měly též aplikovat základní zásady občanskoprávní regulace obsažené v části první hlavě I NOZ. Měly tedy především relevantní ustanovení OZ interpretovat ústavně konformním způsobem a v souladu se základními zásadami občanského práva (§ 2 odst. 1 NOZ), mezi něž patří mj. důraz na ochranu života, resp. soukromého a rodinného života [§ 3 odst. 2 písm. a) a b) NOZ], a také zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního činu (§ 6 odst. 2 NOZ).
59. Ústavní soud zdůrazňuje, že nosné důvody tohoto rozhodnutí neplatí pouze pro případy, na něž se vztahuje úprava náhrady nemajetkové újmy pozůstalým podle OZ (tj. § 444 odst. 3 a odvozeně § 13 odst. 2 OZ), ale také - a tím spíše - pro případy, na něž dopadá aktuální právní úprava náhrady škody obsažená v NOZ. Nový civilní kodex předmětné nároky systematicky řadí k závazkům z deliktů, kam svou povahou náleží. Je zjevné, že z deliktního jednání vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem je především povinnost nahradit způsobenou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je pak nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv (srov. § 612 NOZ). Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Tento nárok přitom podle § 1970 NOZ vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly.
VI. Závěr
60. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy porušily princip kontradiktornosti řízení (§ 38 odst. 2 Listiny), základní právo stěžovatelek na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy a (nepřímo) také právo na život podle čl. 2 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Obecné soudy budou v dalším řízení vázány právním názorem Ústavního soudu a budou přitom muset rozhodnout o nároku stěžovatelek v souladu s nosnými důvody tohoto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).