37. Lze tedy uzavřít, že krajský soud přes absenci výslovného přechodného ustanovení a za použití retroaktivního a extenzivního výkladu stvrdil trvání ambulantního ochranného léčení, a to k újmě výše uvedeným, stěžovateli ústavně garantovaným základním právům a svobodám. Krajský soud tímto postupem porušil svou povinnost, plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Krajský soud, jakožto soud obecný, v dané věci nedostál své povinnosti interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení podústavního práva z pohledu ochrany základních práv a svobod, šetřit jejich podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny) a v dané věci upřednostnit ten výklad, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Krajský soud svým výkladem vyvozoval z právní úpravy pro stěžovatele existenci povinností, které v ní výslovně zakotveny nejsou. Takový postup je v materiálním právním státě založeném na úctě k člověku a jeho právům (čl. 1 odst. 1 Ústavy) naprosto vyloučený. V napadeném usnesení krajským soudem zaujatý výklad ustanovení § 99 odst. 6 trestního zákoníku ve znění zákona č. 150/2016 Sb. zakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, a je proto dán důvod pro jeho zrušení. Ústavní soud uzavírá, že stížnosti v části, kterou bylo napadeno usnesení krajského soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. 8 To 215/2018-242, vyhověl a toto usnesení v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
38. Ústavní soud naopak nevyhověl stěžovateli v té části ústavní stížnosti, kterou napadal usnesení městského soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 4 Nt 51/2014-220, a proto ji odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Přestože i v tomto rozhodnutí byl vysloven právní názor, se kterým Ústavní soud výše vyjádřil svůj nesouhlas, tak zároveň připomíná, že v souladu s principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, ve kterých zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127), sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869), sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28].
39. Ústavní soud má za to, že zrušení rozhodnutí krajského soudu postačuje k nápravě závadného stavu. Ústavní soud proto nepřistoupil ke zrušení usnesení městského soudu, neboť jeho vydání bude znovu přezkoumáno na základě tohoto nálezu krajským soudem, ve kterém bude tento soud interpretovat ustanovení § 99 odst. 6 trestního zákoníku ve znění zákona č. 150/2016 Sb. v souladu s nosnými důvody tohoto nálezu. Ten lze shrnout následujícím způsobem.
40. Ochranné léčení vykonávané formou ambulantní péče je zásahem do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny, proto jeho zákonná úprava musí být vykládána restriktivně způsobem šetřícím podstatu a smysl tohoto základního práva. Nabytím účinnosti zákona č. 150/2016 Sb. dne 1. 7. 2016 nedošlo u osoby, které bylo ambulantní ochranné léčení uloženo před, a u které zároveň trvalo i po nabytí účinnosti tohoto zákona, ex lege k jeho automatickému prodloužení nad rámec lhůty výslovně stanovené v soudním rozhodnutí, a to i s přihlédnutím k tomu, že takovéto stanovení lhůty vytvořilo dotčené osobě legitimní očekávání, jak bude veřejná moc dále postupovat.
41. Ústavní soud v poslední řadě nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Pravidlem v tomto řízení je úhrada vlastních nákladů řízení účastníky a vedlejšími účastníky řízení. Z tohoto pravidla existují výjimky dle § 62 odst. 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu, které však lze aplikovat jen v mimořádných případech a nelze je vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257)].
42. Pro posouzení důvodnosti návrhu na náhradu nákladů zastoupení podle § 83 zákona o Ústavním soudu jsou rozhodující osobní a majetkové poměry stěžovatele. Takový návrh musí být proto náležitě odůvodněn a doložen. K tomu však v daném případě nedošlo. Ústavnímu soudu se o osobních a majetkových poměrech stěžovatele z ústavní stížnosti dostává jen tvrzení, že je osobou nemajetnou, žijící z nevelkého invalidního důchodu, přičemž finanční situace mu neumožňuje hradit náklady právního zastoupení ve výši 8 228 Kč z vlastních prostředků. V ústavní stížnosti však toto tvrzení stěžovatel nijak blíže nespecifikuje a neprokazuje. Ústavní soud proto návrhu, jak jej formuloval stěžovatel, vyhovět nemohl [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 843/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 3/52 SbNU 19), sp. zn. II. ÚS 507/05 ze dne 4. 1. 2006 (N 3/40 SbNU 31), sp. zn. IV. ÚS 550/01 ze dne 15. 4. 2003 (N 56/30 SbNU 85)].
43. V dané věci připadá z pohledu stěžovatele do úvahy spíše návrh na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. To umožňuje v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nahradit jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi zcela nebo zčásti jeho náklady řízení. Úhrada nákladů řízení ve smyslu tohoto ustanovení však podle Ústavního soudu není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [nález sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195)]. Samotné dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního soudu tudíž bez dalšího nárok podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nezakládá. Stěžovatel sám svůj návrh nijak relevantně neodůvodnil a naplnění zákonných podmínek pro jeho vyhovění v dané věci neshledal ani Ústavní soud. Tímto závěrem nijak nezpochybňuje možnou nemajetnost či tíživou sociální situaci stěžovatele. Tyto okolnosti nicméně nejsou jediným kritériem pro rozhodnutí dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
44. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost stěžovatele shledal zčásti důvodnou, a proto jí podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl (výrok I), napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil (výrok II), ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III), přičemž nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Nynější nález nijak nepředjímá věcné posouzení a konečné rozhodnutí krajského soudu v dané věci. Krajský soud je nyní povinen rozhodnout znovu a při tom respektovat nosné důvody tohoto nálezu.