44. Není nezbytné, aby Ústavní soud v tomto řízení obecně stanovil, jaká výše úroků z prodlení je již protiústavní. Podle čl. 4 Ústavy je úkolem všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Řízení o ústavních stížnostech je navíc postaveno na principu subsidiarity, to znamená, že ústavní stížnost zásadně představuje až poslední prostředek ochrany základních práv a svobod (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, k výjimkám srov. odst. 2 tamtéž). K otázce, jaká výše úroků z prodlení je již protiústavní, se ovšem v projednávaném případě ani jeden z obecných soudů nevyjádřil, protože obvodní i městský soud zcela odmítly přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Neexistuje přitom ani ustálená judikatura obecných soudů k této otázce. V této situaci by tudíž byl Ústavní soud v tomto řízení prvním soudem, který by tuto otázku posuzoval. S ohledem na princip subsidiarity ústavních stížností a v zájmu mezisoudního dialogu však Ústavní soud považuje za vhodné, aby se k této problematice nejprve vyjádřily obecné soudy, a to při zohlednění kritérií vymezených Ústavním soudem [srov. k obdobnému postupu nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016 (N 171/82 SbNU 657), body 53-55]. Při zvažování, jaká výše úroků z prodlení je již ústavně neakceptovatelná, je tedy třeba vycházet z následujících skutečností.
45. Podle již citovaných nálezů sp. zn. I. ÚS 523/07 a sp. zn. I. ÚS 728/10 je úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně, "očividně [...] za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní". Oba nálezy vycházejí z toho, že v takové situaci již není třeba hodnotit přiměřenost sjednané výše úroků (respektive otázku, zda je takto sjednaná výše úroků z prodlení v rozporu s dobrými mravy) "v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení". Součástí nosných důvodů obou citovaných nálezů tudíž je, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, respektive 182,5 % ročně, je již za hranicí ústavnosti a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. Změna tohoto pravidla by připadala v úvahu při zásadní změně ekonomických poměrů. Není však vyloučeno, aby obecné soudy předložily přesvědčivou argumentaci, že hranice ústavnosti úroků by měla být formulována odlišně; například že by měla být navázána na úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, čímž by bylo zajištěno, že tato sazba bude reflektovat ekonomickou situaci.
46. Představy zákonodárce o přijatelné výši plateb souvisejících s prodlením jsou v případě spotřebitelských úvěrů vyjádřeny v § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 122 odst. 1 písm. b) tohoto zákona sice sjednaná výše úroků z prodlení nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem (nařízením vlády); současně je však možné si sjednat pro případ prodlení smluvní pokutu [§ 122 odst. 1 písm. c)]. Její výše obecně nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení (§ 122 odst. 2), přičemž souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč (§ 122 odst. 3). Tuto právní úpravu lze analogicky vztáhnout i na odlišné smluvní typy, než je úvěr, a na problematiku sjednaných úroků z prodlení. Pokud se platby za sjednané úroky z prodlení pohybují v popsaných mezích (pro smluvní pokuty u spotřebitelských úvěrů), je třeba vycházet z toho, že sjednaná výše úroků z prodlení nevybočila z ústavních mezí.
47. Jinak řečeno, úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné podle nálezů sp. zn. I. ÚS 523/07 a sp. zn. I. ÚS 728/10, dokud nedojde k zásadní změně ekonomických poměrů nebo nebude formulován jiný způsob vyjádření nejvyšší ústavně přípustné výše úroků z prodlení. Naopak úroky z prodlení, jejichž výše nepřekračuje pravidla dle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V těchto mezích je v prvé řadě na obecných soudech, aby formulovaly konkrétní test pro posouzení ústavnosti úroků. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004), není-li v rozporu s výše uvedenými principy vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu.
48. Ústavní soud pokládá za vhodné upozornit, že v projednávané věci připadalo původně v úvahu určit úroky z prodlení i ve výši stanovené právními předpisy a ujednání o jejich výši prohlásit za neplatné pro rozpor se zákonem. Smlouva mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena podle občanského zákoníku z roku 1964. Podle judikatury Nejvyššího soudu byla úprava úroků z prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 kogentní; v právních vztazích, které se řídily občanským zákoníkem, si tak nebylo možné dohodnout jinou výši úroků z prodlení, než jakou stanovil prováděcí právní předpis (nařízení vlády, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1117/2003 ze dne 17. 3. 2005; shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2095/2010 ze dne 28. 7. 2010; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 869/2012 ze dne 19. 3. 2013). Ústavní soud nepovažuje za nutné hodnotit, zda šlo o ústavně konformní výklad. V nalézacím řízení - pokud by se ho aktivně zúčastnil - se stěžovatel mohl dovolávat této judikatury a usilovat o to, aby mu byl vyměřen úrok z prodlení ve výši podle právních přepisů. Skutečnost, že tak neučinil a soud před vydáním rozsudku pro zmeškání nezohlednil citovanou judikaturu Nejvyššího soudu sám, však nepředstavuje zásadní vadu exekučního titulu a není důvodem pro jeho výjimečný přezkum v exekučním řízení. Ačkoliv by mohlo jít o vadu z hlediska zákonnosti rozhodnutí, tento případný nedostatek nemá ústavněprávní přesah.
49. Pro nosné důvody tohoto nálezu není relevantní, zda má exekuční titul formu platebního rozkazu, rozsudku pro zmeškání či uznání nebo standardního rozsudku; jde pouze o posouzení ústavní konformity vymáhané částky (poměru jistiny a výše vymáhaného úroku z prodlení) v exekučním řízení v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce.
50. V napadených rozhodnutích městský i obvodní soud dospěly k závěru, že nezastaví exekuční řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. na návrh stěžovatele, který poukazoval na nepřiměřenou výši úroků z prodlení podle exekučního titulu. Tato svá rozhodnutí městský i obvodní soud opírají o právní názor, že v exekučním řízení za žádných okolností nemohly zkoumat věcnou správnost exekučního titulu. Totéž zopakovaly ve svých vyjádřeních. Jak ovšem Ústavní soud vyložil výše, i v exekučním řízení je možné se ve výjimečných případech zabývat zásadními vadami exekučního titulu. Přiznání úroků z prodlení v neústavní výši přitom představuje takovou zásadní vadu exekučního titulu, jelikož jde o přiznání plnění, které je v rozporu s ústavním pořádkem, a jelikož uplatnění práva na úroky z prodlení v této výši představuje zneužití práva. Protože obecné soudy nepřezkoumaly exekuční titul z hlediska jeho namítaných zásadních vad, porušily napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku i jeho právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, do něhož je dalším prováděním exekuce zasahováno.
51. V dalším řízení je úkolem obecných soudů, aby v souladu s výše vyloženými principy stanovily výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř.
C. Další námitky stěžovatele
52. Stěžovatel dále namítá, že celá smlouva měla lichevní povahu, byla proto absolutně neplatná, a tudíž by měla být exekuce zastavena zcela. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka se týká 25 000 Kč jako jistiny přiznané exekučním titulem a dále (potenciálně) té části úroků z prodlení, které obecné soudy nebudou považovat za protiústavní a ohledně nichž nezastaví exekuci. Otázka, zda má smlouva lichevní charakter a je absolutně neplatná, však pro účely posuzování ústavní konformity exekučního titulu zpravidla nedosahuje ústavního rozměru. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že nejde o zásadní vadu exekučního titulu, kvůli níž by bylo třeba trvat na jeho výjimečném přezkumu a případném zastavení exekuce. Námitka, že exekuční titul je v rozporu s dobrými mravy, rovněž nemá ústavněprávní rozměr. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503), bodě 53, ztotožňuje se se závěrem, že jde o námitku hmotněprávního charakteru a že přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy má probíhat v nalézacím řízení. V této části tedy nejsou námitky stěžovatele důvodné. Napadené rozhodnutí je přesto třeba zrušit jako celek, bude na obecných soudech, aby vymezily, v jakém rozsahu je výkon rozhodnutí nepřípustný a musí být zastaven dle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř.
D. Závěr
53. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.