35. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nedostatečně zohlednil okolnost, že anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem (viz např. rezoluce Valného shromáždění OSN s názvem "Územní celistvost Ukrajiny" ze dne 27. 3. 2014) a oficiální zahraniční politika České republiky stejně jako Evropské unie se k ní vymezila negativně a pro Českou republiku má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace (viz např. prohlášení Ministerstva zahraničních věci k 5. výročí nelegální anexe Krymu ze dne 16. 3. 2019: "Před pěti lety Ruská federace v přímém rozporu s mezinárodním právem anektovala Krym. Česká republika stejně jako celá Evropská unie a naprostá většina států světa považuje Krymský poloostrov za součást Ukrajiny. Použití vojenské síly mocnějším sousedem k zabrání části území sousedního státu jsme ve svých dějinách zažili i my, a proto anexi Krymu neuznáváme." Viz https://www.mzv.cz/jnp/cz/udalosti_a_media/prohlaseni_a_stanoviska/x2019_3_16_ceska_republika_povazuje_krym_i_nadale.html.). K předmětné otázce anexe Krymu proto postačuje odkázat na názor předního odborníka na mezinárodní právo J. Malenovského, který uvedl, že ",pokračovatelské´ postoje Ruska relativizují mezinárodněprávní status hranic v prostoru bývalého SSSR. Je možno vysledovat určitou argumentační paralelu s někdejší relativizací hranic uvnitř ,socialistického společenství´, jak to prokázaly události v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968. Rozdíl je ovšem v důvodech, jimiž SSSR tehdy a Rusko nyní argumentují. Sovětský svaz neargumentoval ,znovusjednocením´, ale ,ochranou socialistického společenství´ před ,kontrarevolucí´, ,imperialismem´ a ,revanšismem´. Přes tyto rozdílné politické souvislosti nicméně zasahující velmoc zastávala tehdy a zastává i nyní názor, že její vlastní významný zájem odůvodňuje chování nerespektující státní hranici jiného svrchovaného státu chráněnou mezinárodním právem" (Poznámky k mezinárodněprávním aspektům projednání otázky Krymu v OSN, Mezinárodní vztahy č. 3/2015, str. 30).
36. V nyní projednávané věci Ústavní soud navíc nepřehlédl zřejmou časovou souvislost mezi anexí Krymu (první polovina roku 2014) a prohlášením stěžovatele, datovaným ode dne 24. 3. 2014. Rovněž tato okolnost potvrzuje, že ze strany stěžovatele nešlo o svévolné a nepřípustně účelové jednání, nýbrž o bezprostřední a zřejmě i značně emocionální reakci na tuto událost, jíž chtěl stěžovatel zřetelně vyjádřit svůj politický názor. Stěžovatel proto nemůže být podezříván ani z toho, že se ve skutečnosti jednalo jen o jakousi záminku, jak diskriminovat občany jiného státu.
37. Ústavní soud konečně uvádí, že velmi rozumí obavě Nejvyššího správního soudu z "ukládání pražců" k urychlování nevraživosti až nenávisti ve společnosti. Současně však platí, že zakrýváním shora naznačených odlišností a možností je prakticky vyjadřovat i prostřednictvím podnikatelské činnosti tato potenciální nevraživost a nenávist nebudou eliminovány, nýbrž naopak spíše stupňovány. Ve svobodné demokratické společnosti je totiž nutno politické názory veřejně diskutovat a potýkat se s názorovými protivníky, nikoliv je omezovat a případně i sankcionovat. Právě proto by měl stát k regulaci podobných jednání přistupovat velmi uvážlivě a zdrženlivě a koncentrovat se na ty případy, které si tuto pozornost skutečně zaslouží. Parafrázuje slova Nejvyššího správního soudu, právě sankcionováním podobných projevů soukromých osob může docházet k ukládáním dalších "pražců" omezujících autonomní chování svobodných jedinců a tím i - ve svém důsledku - k cestě do nesvobody. Cestě, která bude nivelizovat přirozené odlišnosti a hodnoty lidí a bude tlumit jejich zájmy a preference.
38. Ústavní soud na základě shora uvedeného dospívá k závěru, že stěžovateli bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který potvrdil předcházející sankční rozhodnutí vůči stěžovateli, zasaženo do jeho svobody politického projevu, jelikož v daném případě byl 1. důvod omezení poskytování ubytovací služby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem (bezprostřední reakce na protiprávní anexi Krymu, historický kontext srpnové okupace Československa, snaha o alespoň marginální ovlivnění osob, které se mohou podílet na politickém dění v Ruské federaci atp.) racionální a nebyl veden žádnými zavrženíhodnými pohnutkami; 2. stěžovatel nevyužil žádný ze zákonem zakázaných či ústavně vymezených podezřelých diskriminačních důvodů; 3. povaha poskytované služby byla taková, že zájemce o ni objektivně neměl problém najít si odpovídající alternativu, tzn. stěžovatel se nenacházel v postavení právního a ani faktického monopolu; 4. zájmy potenciálního spotřebitele, které "byly ve hře", nebyly existenciální, takže jejich neposkytnutím stěžovatel nemohl nikoho zásadněji ohrozit. Navíc, reakce stěžovatele na kritizovaný čin (anexe části území jiného státu Ruskou federací) se - s ohledem na jeho závažnost - nejeví ani jako nepřiměřená.
VI. Závěr
39. Lze tak uzavřít, že se stěžovatel vytčeným jednáním nedopustil nepřípustné diskriminace spotřebitele, jelikož důvody, pro které podmínil ubytování v hotelu pro občany Ruské federace, nebyly zákonem zakázané, nenávistné, ponižující ani iracionální, nýbrž byly zjevně motivovány jeho bezprostřední reakcí na protiprávní akt anexe Krymu, kdy stěžovatel právě touto formou chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s touto okupací. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení svobody podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a také svobody projevu stěžovatele podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. K porušení čl. 15 Listiny, zaručujícího svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, však nedošlo, protože sankcionování stěžovatele se týkalo jeho politického projevu a nebyl omezován pro svoje svědomí či náboženské vyznání.
40. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida
Nesouhlasím s výrokem ani odůvodněním nálezu, a to z důvodů, jež níže následují.
Své kritické glosy k nálezu dělím do čtyř částí. První se zabývá interpretačním přístupem soudce zpravodaje, který má obrácenou optiku. Na věc se dívá výhradně očima podnikatelů. Ve druhé vyjadřuji přesvědčení, že tu existuje diskriminační důvod (byť ne výslovně zakázaný) a mí kolegové se otázkou nerovného zacházení s ruskými turisty měli zabývat. Třetí část zkoumá citlivou otázku nálezu, a sice zda a z jakého důvodu byl konkrétní politický projev stěžovatelů omezitelný. Čtvrtá pak vytýká spoluautorům nálezu absenci reflexe podústavního práva.
I. Liberální přístup k podnikání a výhrada svědomí
Úvodní odstavce nálezu představují nejprve metaforicky pojatou a poté zcela konkrétní apologetiku svobody podnikání, jeho smyslu a možností podnikání v podmínkách plurality názorů občanských i politických. Podnikání má přinášet vedle zdrojů obživy též osobní potěšení.
Musím tu zdůraznit, že pro mne leží étos podnikání především ve sféře odpovědnosti. Podnikatel má právo i povinnost poskytovat služby ostatním, a podílet se tak na plnění funkcí společnosti.
Podnikatelskému subjektu zajisté nelze upřít základní právo na svobodu projevu. Motivem projevu, o který tu jde, je uplatnění svobody svědomí, což ani stěžovatelé (mluvím o nich z pochopitelných důvodů v plurále, i když jde o obchodní korporaci, v pojmosloví nálezu o stěžovatele či stěžovatelku) neskrývají. Stěžovatelé naléhavě pociťovali, že musí "tady a teď" protestovat proti anexi Krymu, a stalo se tak skrze projev přesvědčení, označovaný též jako výhrada svědomí.
Stěžovatelé charakterizují své jednání jako otevřené a jasné na rozdíl od (jak říkají) "švejkování", převažujícího v této zemi. Jsou přesvědčeni, že pokud by vyslovili "pouze svůj názor ..., pak by to nemělo takový efekt jako skutečný čin a akce".
Výhrada svědomí je právně tolerována či dokonce aprobována. Děje se tak v čl. 15 odst. 3 Listiny o někdejším právu odepřít vojenskou službu z důvodu svědomí či náboženského vyznání; nebo v § 50 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), podle něhož může zdravotnický pracovník z týchž důvodů odmítnout poskytnutí zdravotní služby (v realitě např. provedení potratu). Půjde-li však o jednání vědomě porušující právní předpis se záměrem upozornit na závažný problém a se srozuměním s následkem (sankcí), pak se jedná o občanskou neposlušnost. Platí-li demokratický postulát, že každý zná zákon (zásada, že neznalost zákona neomlouvá), pak odmítne-li hotel, vázaný zákonem o ochraně spotřebitele, z politického důvodu poskytnout své služby, musí s možným postihem počítat. To je ta "skutečná akce", k níž se rozhodli stěžovatelé a kterou se nyní snaží obhájit. Ze silného důvodu dali v sázku i svou případnou odpovědnost za zvolený způsob veřejného protestu.
Tímto konstatováním by se dalo dílčí téma uzavřít, kdyby se mi do úvah nevracel relevantní poznatek z textu nálezu, jenž disentuji. Odůvodnění nálezu totiž pohlíží na problematiku, na rozdíl od stěžovateli napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, optikou podnikatele. Ve shrnujícím bodě 38 nálezu se praví, že si zájemce o služby, tedy potenciální spotřebitel, mohl najít jinou alternativu ubytování, že neposkytnutím služby nebyl "existenciálně" ohrožen. Zajisté nebyl, ale žádal snad onen spotřebitel po podnikatelském subjektu něco výjimečného? Ohrožoval svým požadavkem běžný standard či způsob poskytování předmětné služby? Nález se svým odsunutím optiky spotřebitele míjí s ústavně podporovaným principem, jenž je vyžadovanému kontraktu nejbližší, totiž s principem ochrany spotřebitele. Tento nedostatek se projevil v rozsahu ústavního přezkumu v nálezu velmi významně, jak se k tomu ještě později vrátím.
II. Důvod diskriminace
Hlavním podpůrným pramenem dále řečeného je pro mne, ač tomu nejsem rád (komentář má komentovat nálezy, nikoli naopak), Ústavnímu soudu nejbližší publikace Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012 (dále jen "Komentář k Listině"; autorem komentáře k čl. 3 Listiny o zákazu diskriminace je M. Bobek).
Nyní ve svém nálezu II. senát docela smířlivě přijímá, že Nejvyšší správní soud (dále převážně "NSS") vyšel z obecně vysloveného zákazu diskriminace podle ustanovení § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Ústavní soud se také v bodě 25 nálezu plně ztotožňuje s obecným východiskem NSS, že k porušení principu rovnosti, tedy čl. 1 Listiny, dochází, jestliže se zachází s různými subjekty ve stejné nebo srovnatelné situaci rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišný přístup; tedy důvody sledující legitimní cíl a s použitými prostředky tomuto cíli přiměřenými. V témže bodě Ústavní soud ani nerozporuje závěr NSS, podle něhož nelze z absence uvedení kritéria státního občanství v § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), coby zakázaného důvodu dovodit nemožnost existence diskriminace podle zákona o ochraně spotřebitele.
Následují však jednoznačné závěry k téže otázce.
"Listina základních práv a svobod (čl. 3 Listiny), antidiskriminační zákon ani evropská antidiskriminační směrnice však nezařazují jako zakázaný diskriminační důvod státní příslušnost (s výjimkou odlišného zacházení s občany z jiných členských států Evropské unie) ... Stěžovatel se tedy v nyní rozhodované věci nedopustil rozlišování, které by mělo charakter zákonem a ústavním pořádkem zakázané diskriminace" (bod 25).
"... o diskriminaci by se jednalo, pokud by důvod odepření ubytovací služby stěžovatele byl nenávistný, zjevně svévolný či zasahující do důstojnosti jeho spotřebitele a rozlišující z některého z výše uvedených podezřelých důvodů" (bod 30).
Věcně totéž je shrnuto v rekapitulujícím bodě 39 nálezu. K diskriminaci tedy nedošlo, naopak se v témže bodě podává, že NSS zasáhl do svobody politického projevu stěžovatelů.
II. senát se tedy přidržel koncepce tzv. uzavřeného výčtu diskriminačních důvodů, zjevně podle výčtu důvodů přímé diskriminace v již zmíněném ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona (rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra, světový názor).
Nevypořádal se však přinejmenším s těmito argumenty:
"Čl. 3 odst. 1 Listiny uvádí demonstrativní výčet diskriminačních důvodů. Tento výčet není uzavřený. Poslední ve výčtu je obrat ,jiného postavení', který ústavně autorizuje soudcovské dotváření dalších diskriminačních důvodů. Podobně demonstrativní výčet obsahuje také čl. 14 Úmluvy či čl. 21 odst. 1 Listiny EU." (Komentář k Listině, s. 104, b. 26);
"Když je Ústavní soud vyzván, aby poskytl ochranu skutečné menšině, se kterou je odlišně zacházeno ... čistě z důvodu statusu cizince ..., pak dojde k hodně obtížně zdůvodnitelnému závěru, že status cizince není diskriminačním důvodem, neboť není výslovně vyjmenován v čl. 3 odst. 1 Listiny (nálezPl. ÚS 10/08, bod 106)." (Komentář k Listině, s. 106, b. 35);
"Navíc kromě ,tvrdého jádra´ kvalifikovaných ,podezřelých´ kritérií (rasa, pohlaví) existuje celé široké spektrum kritérií, která 1. nelze považovat za běžná kritéria rozlišování odůvodňující jen minimální přezkum, 2. však těžko mohou být podrobena přezkumu stejně přísnému jako v případě tvrdého jádra zakázaných kritérií." [Bobek, Boučková, Kühn (eds.). Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, kap. II., s. 52, autor kapitoly Z. Kühn].
Koncepčně pozoruhodné usnesenísp. zn. I. ÚS 3271/13(dostupné na http://nalus.usoud.cz) identifikuje tři různé situace. Při první jde o diskriminaci z výslovně chráněných důvodů, při druhé o případy diskriminace na základě "jiného postavení" dle čl. 3 odst. 1 Listiny a při třetí zbývají ostatní důvody rozlišování, podřaditelné pod ochranu podle čl. 1 Listiny. Podle usnesení (body 50-52) bude pro poslední skupinu důvodů třeba hledat standard z hlediska intenzity přezkumu; ta by měla být nízká, obdobná ochraně vlastnictví, zahrnující např. extrémní nerovnost a libovůli.
Popsaný názor se kryje s testem nerovného zacházení (sp. zn. Pl. ÚS 49/10), zmíněným i zde v bodě 7 nálezu a postaveným na kvadripartici kroků srovnatelnosti, zakázaných důvodů, břemene odlišného zacházení a ospravedlnitelnosti (legitimity, přiměřenosti). Obojí zdroj, usnesení i test, redukuje druhý krok testu na "zakázané" (chráněné) důvody výslovně Listinou a antidiskriminačním zákonem vypočtené. Jsou tu však další zákony (o ochraně spotřebitele, školský zákon) a další diskriminační důvody; podle jednoho z aktuálních pramenů obsahuje jen zákoník práce 24 (mezi nimi též chráněných) diskriminačních důvodů. A není na škodu se vrátit k původnímu znění čtyřkrokového testu (Komentář k Listině, s. 101, b. 16 a k témuž dále mj. b. 35), jenž formuluje zakázané důvody též jako důvody "podezřelé, neospravedlnitelné" a v široce pojaté kritice daného stavu připomíná, že Ústavní soud otevřel jako diskriminační otázky typu rozlišování cukrovarů [sp. zn. Pl. ÚS 39/01(N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.)], mléčné kvóty [sp. zn. Pl. ÚS 5/01(N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.)], rozpočtové určení daní mezi obcemi [sp. zn. Pl. ÚS 50/06(N 196/47 SbNU 557; 18/2008 Sb.)] či osvobození od soudního poplatku [sp. zn. II. ÚS 1619/08(N 161/51 SbNU 13)]. I ve světle všech těchto pramenů se mi jeví přístup mých kolegů k právní otázce diskriminačního důvodu jako nepřiměřeně reduktivní; ostatně kdyby se stala státní příslušnost v této věci důvodem diskriminace, pak by se dospělo k přiměřenosti použitého prostředku a stěžovatelům by vznikl problém, což ostatně nepřímo (předestření varianty "pouhého" veřejného odsudku anexe Krymu) plyne i z nynějšího nálezu (bod 28).
III. Omezení svobody projevu
Mí kolegové akcentují, v intencích doktríny, přezkum obsahu (politického) projevu, nikoli formy (opět bod 28). Zdůrazňují, že politika je věc veřejná, podnikatel nemusí být politicky neutrální a na provádění politiky se podílí nejen státní instituce a politické strany, ale celá občanská společnost včetně podnikatelů (bod 29). Další text pak mj. analyzuje podstatu poskytované podnikatelské služby i v relaci k hotelovým hostům a končí v bodě 38 závěrem o zásahu Nejvyššího správního soudu do svobody politického projevu stěžovatelů, neboť (jen mírně zkráceně) 1. důvod omezení poskytované služby byl racionální a nezavrženíhodný, 2. nebyl použit žádný ze zakázaných či ústavně vymezených podezřelých diskriminačních důvodů, 3. vzhledem k povaze poskytované služby nebyl problém najít si alternativu a 4. zájmy spotřebitelů nebyly "existenciální". Vše rámováno přiměřeností reakce vzhledem ke kritizovanému mocenskému aktu.
V nyní napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud "nehodlá zpochybnit právo stěžovatelky projevit svůj politický názor veřejně a otevřeně, a mnohokrát se již na obranu svobody projevu postavil ... To, co shledává soud v tomto konkrétním případě nevhodným, je způsob jeho vyjádření. Jinými slovy, nepokládá jednání stěžovatelky za ospravedlnitelné právě pro prostředky, které k výkonu svého ústavně zaručeného práva zvolila, tzn. má je za nepřiměřené. Stěžovatelka se totiž neomezila na deklaraci adheze nebo kontroverze vůči určitému politickému aktu, ale jde dál. Požaduje po zájemci o navýsost všední službu (ubytování v běžném hotelu), aby se hodnotově vymezil vůči zahraniční politice státu, jehož občanství má, a v případě, že s ní nesouhlasí, projevil svůj politický názor výslovně, s uvedením údajů o své totožnosti, a stvrdil jej vlastnoručním podpisem. Poskytnutí noclehu v běžném hotelu je přitom podobně jako prodej chleba nebo knihy všední záležitostí, nevyžadující od zájemce vyjevit své hodnotové priority a morální ukotvení, ani od poskytovatele jakýkoli specifický osobní (např. umělecký) vklad ..." (bod 27).
Argumenty NSS vyvolávají celou řadu otazníků. Skutečně nestačila ze strany hotelu (obchodní korporace) sama veřejná podpora silného názoru na protiprávnost ruské anexe Krymu, jenž se stal i součástí české zahraničně politické doktríny? Opravdu mohli hoteliéři rozumně očekávat, že budou ruští turisté jimi formulované prohlášení podepisovat a plně se v něm svými osobními údaji identifikovat? Přemýšleli o tom, že by mohli být třeba čeští turisté, případně i v nedemokratické zemi, vystaveni podobnému zacházení? A jak by poté reagovala česká diplomacie i veřejnost?
Dovolím si shrnout. Stěžovatelé vtáhli turisty jako "páku" do akce, ke zdůraznění svého protestu. Tento moment se stal silnou součástí politického projevu. Jakmile se někdo stane pouhým objektem "akce" jiného, bez možnosti přijatelné reakce na bezprostřední situaci (nepočítáme-li nálezem nabízenou alternativu hledání jiného hotelu...), pak je v sázce zásah do lidské důstojnosti. I když tu (možná) nešlo o přímo ústavně formulované omezení svobody politického projevu, jedná se o zcela konkrétní a hodnotou lidské důstojnosti (srov. též čl. 10 odst. 1 Listiny) odůvodnitelné porušení základního práva právě tím politickým projevem, jenž je nyní nálezem aprobován.
IV. Přezkum dovolenosti (obsahu úpravy) předmětného jednání v podústavním právu
Dva kroky algoritmu ústavního přezkumu přišly zkrátka, jeden přinejmenším zčásti, druhý zcela. V prvním případě mám na mysli prostý test opodstatněnosti použití přiměřeného prostředku za účelem dosažení legitimního cíle (obsahu protestu). O přiměřenosti omezení turistů se dá šířeji diskutovat, jak průběžně naznačuji. Zcela pak absentuje reflexe významnou měrou soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele, jak je kromě již citovaného speciálního zákona obsažena v občanském zákoníku a v unijních předpisech.
Jestliže bych měl otevřít otázku, co vše podle mne po této stránce v nálezu chybí, text disentu by se neúměrně prodloužil. Nemohu si však pomoci: existují ustanovení občanského zákoníku jako § 1812-1815 o zakázaných a nepřiměřených ujednáních spotřebitelského kontraktu, o nichž se měl nález alespoň zmínit, ne-li se s nimi vyrovnat. Taková byla přece smluvní nabídka hotelu - ubytujeme vás, podepíšete-li naše prohlášení.
Principiálně vzato, Ústavní soud nemůže při svém přezkumu individuální ústavní stížnosti opomíjet normy podústavního práva, zejména jsou-li kogentní a nekonvenují-li ostatním aspektům jeho posouzení věci. Musí se s nimi vypořádat; změněná situace by nastala, kdyby je shledával protiústavními nebo měl k dispozici návrh na jejich zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, což v této věci nenastalo. Co dodat? Hodnoty a principy Ústavy prozařují naším právním řádem i do horizontálních vztahů mezi v zásadě rovnoprávnými subjekty. To však nebrání tomu, aby Ústavní soud vnímal též jasný odraz tohoto záření, jenž vidí na rozsáhlé ploše soukromého práva.
Musím se tu zmínit o něčem, co mne tíží velmi osobně. Můj respekt ke kolegům s již předchozími hlubokými znalostmi doktrín ústavního práva je nezměrný. Není však jen mou zkušeností ústavního soudce, že titíž kolegové někdy předpokládají, že vhled do ústavních hodnot a principů garantuje či spíše nahrazuje znalost know-how příslušného odvětví našeho práva, jehož normy byly ve věci aplikovány a staly se posléze předmětem ústavního přezkumu. Tato premisa je mylná.
V. Konec, nebo začátek?
Vše je nakonec vždy otázkou míry. Souhlasím se soudcem zpravodajem (bod 31) zhruba v tom, že kdyby byl například podnikatelský subjekt žádán o poskytnutí svého sálu ke sjezdu politické strany s extremistickou pověstí, a jeho klienti z politické oblasti by měli třeba středopravou orientaci, tak by mohl zcela klidně sjednání kontraktu odmítnout. Podobně si dovedu představit situaci, kdy se při určitém obsahu zástupčího vztahu zájmy klienta a advokáta, co do politického přesvědčení obou, úplně rozejdou, vztah důvěry se vytratí a advokát není schopen hájit klientovy zájmy; pak může i advokát dohodu o zastoupení ukončit výpovědí plné moci.
Ve zcela jiné rovině se však pohybuje náš případ. Aby hotel podmiňoval ubytování zahraničních turistů jejich podpisem prohlášení s připojením osobních údajů, kterým nesouhlasí s mocenským aktem svého domovského státu, to už je - řečeno eufemisticky - skutečně nepřípustné.
Nejvyšší správní soud říká v bodě 28 svého rozsudku, že "přitakání způsobu, který stěžovatelka zvolila pro prezentaci svého názoru ..., by mohlo posloužit coby další pražec umožňující, aby ve veřejném prostoru zas o něco povyrostla kolej zrychlující cestu k prorůstání nevraživosti až nenávisti ve společnosti. Akcelerace tohoto trendu ... nemůže přinést nic pozitivního. Zejména ne to, co stěžovatelka chtěla svým projevem dosáhnout - zamyšlení se veřejnosti a politické reprezentace nad tím, jaké hodnoty stojí za hájení, a kdy už pokrytectví a ztrátu historické paměti nelze tolerovat. Nikdo nechce žít v zemi, kde zákazník musí před nákupem zboží nebo služby nejprve vyhledat, zda podle seznamu na dveřích nepatří aktuálně do skupiny těch, kterým poskytovatel nebo obchodník službu nebo zboží nabízet nehodlá, resp. není ochoten bez dalšího poskytnout či prodat (např. brýlatých, abstinentů, schvalovačů expanze katolicismu do Nového světa, ale i veganů nebo lidí bez hudebního sluchu apod.) ... nelze třídit zákazníky, byť jen určité státní příslušnosti, podle kritérií jako je (politický) názor, který má každý stejně silné právo projevit jako si jej nechat pro sebe".
Tato úvaha, jakkoli vyslovená s jistou mírou situační nadsázky, je nepochybně správná. Neměly by být legitimizovány projevy jednotlivců i korporací, které - dokonce ve sféře služeb pro veřejnost - demonstrují hlas svého svědomí způsobem více než problematickým; způsobem, kterým bezprostředně zasahují do práv jiných osob.
Sami stěžovatelé tvrdí, že byli vedeni svým svědomím a politickým přesvědčením. Většina II. senátu zahrnula jejich způsob protestu takřka výhradně pod v ústavní nauce široce interpretovanou svobodu projevu. Projevy (výhrady) svědomí, jež více než balancují na hraně zákona, však mají zůstat v poli výjimek. Při striktním vnímání čl. 42 odst. 2 Listiny, podle něhož požívají cizinci stejná základní práva jako naši občané (s logickými omezeními, srov. volební právo), se dokonce nabízí otázka, zda byli stěžovatelé oprávněni státní občanství jiných spotřebitelů od českých odlišovat. Veřejné politické gesto stěžovatelů, jehož efekt byl založen na splnění nedůstojné podmínky - a legitimní cíl protestu nemůže zaštítit vše -, se tímto nálezem aprobuje jako obecná norma chování. To nemůže přinést nic dobrého.
Můj závěrečný souhrn tedy zní tak, že nález stojí se zcela nepřiměřenou intenzitou na principu podnikatelské svobody včetně svobody politického projevu, že vychází restriktivně z pro něj uzavřeného výčtu zakázaných diskriminačních důvodů, aniž by se věnoval třeba i nižšímu standardu přezkumu nerovného zacházení v této věci, že ochudil přezkum omezení svobody politického projevu v této konkrétní věci o řádně analyzovanou dimenzi lidské důstojnosti, a konečně, že opomněl respektovat zde nepominutelný význam soukromoprávních norem chránících spotřebitele.
Této ústavní stížnosti nemělo být vyhověno.