47. Procedurální směrnice v čl. 9 odst. 1 garantuje žadatelům o mezinárodní ochranu právo setrvat na území členského státu po dobu řízení o jejich první žádosti, zároveň však v čl. 9 odst. 2 umožňuje členským státům učinit výjimku z tohoto pravidla mimo jiné tehdy, pokud osobu předají či vydají na základě závazků podle evropského zatýkacího rozkazu či z jiných důvodů jinému členskému státu nebo třetí zemi. Unijní právo tedy prima facie nebrání členským státům vydat žadatele do třetí země, a to ani v případě probíhajícího řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, plyne-li státům taková povinnost z jejich mezinárodních závazků. To znamená, že pokud by vnitrostátní právní úprava některého členského státu dávala přednost extradičnímu řízení před prvním řízením o udělení mezinárodní ochrany, unijní úprava by takovému řešení nebránila.
48. Česká republika však dává přednost ochraně práv jednotlivců před bezvýhradným plněním jiných mezinárodních závazků. Ústavní soud ustáleně judikuje, že respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65); nález sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195); stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 16; či nález sp. zn. III. ÚS 1924/18 ze dne 2. 4. 2019, bod 22].
49. Konkrétním důsledkem výše citované judikatury Ústavního soudu je závěr, že vydání žadatele o mezinárodní ochranu před pravomocným ukončením řízení o jeho první žádosti by bylo porušením jeho ústavně garantovaných práv, a to bez ohledu na to, zda by toto řízení o první žádosti bylo vedeno v České republice či v jiném členském státě Evropské unie. Na žadatele o mezinárodní ochranu v jiné členské zemi Evropské unie je totiž nutno pohlížet jako na žadatele o mezinárodní ochranu v členské zemi, v níž probíhá extradiční řízení, a proto pokud žadatele nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v České republice, taktéž jej nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v jakémkoli jiném členském státě Evropské unie [srov. analogicky nález týkající se již uděleného azylu v České republice a v ostatních členských státech EU sp. zn. II. ÚS 1260/17 ze dne 15. 8. 2017 (N 152/86 SbNU 541), bod 23].
50. K porušení práv žadatele o mezinárodní ochranu naopak nemůže dojít v případě, pokud vydávaná osoba opakovaně žádá o udělení mezinárodní ochrany ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry, poté, co bylo skončeno řízení o její první žádosti, včetně případného soudního přezkumu. Její vydání za těchto okolností z povahy věci nemůže působit zásah do výše uvedených práv (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 20; nález sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 47; či usnesení sp. zn. III. ÚS 728/18 ze dne 22. 5. 2018, bod 19), jelikož obsahem práva na azyl ve smyslu čl. 43 Listiny (a rovněž ve smyslu čl. 18 Listiny EU) není nárok jednotlivce na udělení mezinárodní ochrany, nýbrž "pouze" subjektivní právo, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána v souladu se zákonem. Takovýto závěr je nezbytný, neboť v opačném případě by předmětná osoba mohla v podstatě pouhým neustálým podáváním dalších žádostí o mezinárodní ochranu vydání donekonečna bránit, což by se již potřebě ochrany základních práv a svobod zjevně vymykalo (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1924/18 ze dne 2. 4. 2019, bod 23).
51. I v tomto kontextu přitom platí, že na další opakované žádosti v České republice a v jiných státech Evropské unie je nutno nahlížet stejně, a to opět s odkazem na společný evropský azylový systém, resp. na jednotný unijní prostor svobody, bezpečnosti a práva. Ústavní soud se plně ztotožňuje s argumenty stěžovatele v tom ohledu, že rozhodování o udělení azylu je předmětem tzv. společné azylové politiky EU, a proto je udělování a odnímání jednotného azylového statusu společným postupem všech členských států Unie. Jinými slovy, pro účely řízení o azylu je rozhodný stav na území celé Evropské unie, nikoli pouze dílčí stav na území jednotlivých členských států.
52. V projednávané věci je ze skutkových zjištění zřejmé, že v okamžiku rozhodování krajského soudu nebyl stěžovatel žadatelem o udělení mezinárodní ochrany ani ve smyslu čl. 9 odst. 1 procedurální směrnice, ani ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, jak uvedl ve svém vyjádření i ministr spravedlnosti. Stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 28. 12. 2017 byla v pořadí již třetí žádostí v rámci Evropské unie, přičemž stěžovatel ve své žádosti ani v následném pohovoru neuvedl žádnou změnu rozhodných poměrů, jak Ústavní soud zjistil z vyžádané spisové dokumentace Ministerstva vnitra. Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že vydání napadeného rozhodnutí nebránilo ani unijní právo, ani vnitrostátní právo.
53. Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za důležité připomenout, že je povinností Ministerstva vnitra, aby v případech, kdy je vedeno řízení o vydání žadatele, postupovalo co nejvíce efektivně a bez průtahů a v tomto směru využívalo prostředky, které mu právní řád poskytuje. Obdobně lze přitom apelovat i na postup správních soudů (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 22; nález sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 49). Prostředky efektivního postupu přitom neplynou pouze z vnitrostátního práva [např. § 10a odst. 1 písm. e) nebo § 16 odst. 2 zákona o azylu], nýbrž i z práva unijního.
54. Nařízení Dublin III je projevem zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy. Jeho účelem je urychleně určit členský stát tak, aby byl žadatelům zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby bylo posouzení žádosti o mezinárodní ochranu "dokončeno" (viz čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III; srov. též výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci C-695/15 PPU Shiraz Baig Mirza, bod 65). Hlavním cílem dublinského systému je tedy "zrychlit posuzování žádostí v zájmu jak žadatelů o azyl, tak zúčastněných států" (viz stanovisko generální advokátky Sharpston ze dne 17. 3. 2016 ve věci C-155/15 Karim, ECLI:EU:C:2016:189, bod 17).
55. Postup Ministerstva vnitra v projednávané věci však nevedl ke zrychlení posuzování žádosti stěžovatele. Poté, co ministerstvo vyhodnotilo, že dle nařízení Dublin III je k posouzení žádosti stěžovatele příslušnou Chorvatská republika, požádalo o přijetí stěžovatele zpět na chorvatské území; k faktickému předání stěžovatele do Chorvatské republiky však z důvodu uvěznění stěžovatele nikdy nedošlo.
56. Unijní úprava přitom nabízí členským státům možnosti, jak efektivně postupovat v případě dalších opakovaných stížností, v nichž žadatelé neuvádějí nové rozhodné skutečnosti. První takovou možnost poskytuje čl. 33 odst. 2 písm. d) procedurální směrnice, který umožňuje odmítnout žádost jako nepřípustnou, pokud jde o opakovanou žádost, v níž se neobjevily žádné nové skutečnosti. Ministerstvo vnitra tak mělo možnost odmítnout žádost stěžovatele, aniž by muselo upřednostňovat řízení o přijetí stěžovatele zpět do Chorvatské republiky podle čl. 18 nařízení Dublin III. Judikatura Soudního dvora potvrzuje, že "v případech vyjmenovaných v čl. 33 odst. 2 ... směrnice členským státům umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou, aniž by musely upřednostňovat řízení o převzetí nebo přijetí zpět podle nařízení Dublin III" (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 3. 2019 ve skutkově obdobné věci C-297/17 Ibrahim, ECLI:EU:C:2019:219, bod 77).
57. Druhou možnost pro efektivní postup nabízí čl. 17 nařízení Dublin III, který členským státům umožňuje meritorně posoudit žádost o mezinárodní ochranu i tehdy, pokud k jejímu posouzení nejsou dle nařízení Dublin III příslušné (jde o tzv. diskreční ustanovení, které je reflexí suverenity členských států, a má tedy zcela fakultativní charakter; srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2018 ve věci C-56/17 Fathi, ECLI:EU:C:2018:803, bod 53). Každý členský stát se dle judikatury Soudního dvora "tudíž může svrchovaně rozhodnout s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy, zda přijme žádost o mezinárodní ochranu k posouzení, třebaže není příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením" (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 1. 2019 ve věci C-661/17 M. A. a další, ECLI:EU:C:2019:53, bod 58). Ministerstvo vnitra tedy vůbec nemuselo o posouzení žádat Chorvatskou republiku, zejména pokud bylo z okolností případu zřejmé, že vzhledem k uvěznění stěžovatele nebude předání stěžovatele do jiného členského státu možné. Žádnou z výše uvedených možností však Ministerstvo vnitra nevyužilo, přičemž v souvislosti s posuzovaným případem je třeba poznamenat, že takovýto postup by byl zajisté vhodnější a celý případ by pak nepůsobil soudům a Ministerstvu spravedlnosti zbytečně vzniklé komplikace.
58. Z vnitrostátního ani z unijního práva neplyne žadatelům o mezinárodní ochranu subjektivní právo, aby byla jejich žádost posouzena konkrétním členským státem Evropské unie. Stěžovatel tedy v důsledku postupu Ministerstva vnitra nebyl žádným způsobem zkrácen na svých ústavně garantovaných právech. Ministerstvo vnitra však v projednávané věci mohlo postupovat efektivněji. Přes tyto výtky však lze konstatovat, že ačkoli mohl postup Ministerstva vnitra lépe reflektovat výše formulované cíle unijní úpravy, nic to nemění na závěru, že podmínky pro povolení vydání stěžovatele napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti byly v projednávané věci splněny.
E. Závěr
59. Ústavní soud závěrem shrnuje, že v okamžiku rozhodování ministra spravedlnosti bylo vydání stěžovatele v souladu se zákonnými i ústavními požadavky. Ačkoli žadatele nelze vydat do jiného státu po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu, k porušení práv žadatele naopak nemůže dojít v případě, pokud tento opakovaně žádá o udělení mezinárodní ochrany v jakémkoli státě Evropské unie ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry, poté, co bylo skončeno řízení o jeho první žádosti. Obsahem práva na azyl ve smyslu čl. 43 Listiny (a rovněž ve smyslu čl. 18 Listiny EU) totiž není nárok jednotlivce na udělení mezinárodní ochrany, nýbrž "pouze" veřejné subjektivní právo jednotlivce na to, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána v souladu se zákonem.
60. Za těchto okolností Ústavní soud uzavřel, že vydáním napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti nemohlo být žádným způsobem zasaženo do subjektivního práva stěžovatele na věcné projednání jeho první žádosti o mezinárodní ochranu, jelikož v době vydání napadeného rozhodnutí neprobíhalo řízení o první žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Ministr spravedlnosti při vydání napadeného rozhodnutí postupoval v souladu s předchozími rozhodnutími obecných soudů ve věci vydání stěžovatele do Ruské federace, jakož i v souladu s vyžádaným stanoviskem Ministerstva vnitra a nic nenasvědčuje tomu, že by se při rozhodování dopustil svévole či interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
61. S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nedůvodný. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).