36. V nyní projednávaném případě byla ovšem situace odlišná a jednání stěžovatelky nelze hodnotit jako natolik závažné, že by nepostačila případná reakce za použití prostředků civilního práva a bylo nutné reagovat cestou trestního práva. Stěžovatelka na internetovém portále publikovala hodnocení k advokátní kanceláři poškozeného jako svou klientskou zkušenost s poškozeným; její hodnocení vyznívalo celkově negativně a také obsahovalo nepravdivé informace o postupu poškozeného advokáta v její právní věci. Daný portál (https://www.firmy.cz/) je jednou z podobných platforem v českém internetovém prostředí, kde lidé sdílejí své zkušenosti a dojmy z kontaktu či spolupráce s poskytovateli různých služeb - advokáty, lékaři, řemeslníky, organizacemi či institucemi apod.; tyto zkušenosti mohou samozřejmě variovat na celé škále od doporučujících a pozitivních po odstrašující, mohou se vzájemně shodovat, stejně jako být rozporné. Portál je v zásadě všem a bez omezení přístupný a rovněž umožňuje reakci samotných poskytovatelů služeb k uživatelskému hodnocení, které bylo na jejich profilu zveřejněno, jak vyplývá i z projednávaného případu. Stěžovatelčino hodnocení pak sice obsahovalo nepravdivé informace, které byly způsobilé poškodit dotčeného advokáta v jeho pracovním působení; jednalo se ovšem stále o informace vztahující se k její spolupráci s poškozeným advokátem, a tedy náležející do profesní oblasti, respektive podnikatelského prostředí. Naopak stěžovatelka neuvedla žádné výrazně dehonestující nebo zraňující osobní či intimní informace. Sdělování objektivně nepravdivých a poškozujících informací o jiné osobě samozřejmě zásadně podléhá právní ochraně, nicméně v projednávaném případě se nepodávají žádné okolnosti svědčící o tom, že by se sporné jednání stěžovatelky vymklo mezím, v nichž působí občanské právo. Obecné soudy v tomto směru v zásadě neuvedly žádné argumenty; nedostatečnost či neúčinnost uplatnění občanskoprávních prostředků nijak nevyplývá z poukazu soudů na možnost odrazení potenciálních či stávajících klientů poškozeného advokáta vlivem hodnocení stěžovatelky. Cítil-li se poškozený zasažen na svých osobnostních právech (včetně stavovské cti či dobré pověsti) hodnocením stěžovatelky, mohl vůči ní občanskoprávní žalobou uplatnit odpovídající soukromoprávní nároky - zejména nárok odstraňovací či zápůrčí, případně i nárok na náhradu nemajetkové či majetkové újmy, vznikla-li mu nějaká. Možnost takového uplatnění občanskoprávní odpovědnosti stěžovatelky se v daném případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, jeví jako zcela adekvátní, dostatečná a účinná; ne-li účinnější (z hlediska sankčního i prevenčního) než trestněprávní reakce. Skutečností, která by naopak odůvodňovala přípustnost uplatnění trestní odpovědnosti, samozřejmě nemůže být ani názor samotného poškozeného o vhodnosti či nutnosti trestního stíhání.
37. Ústavní soud tak shrnuje, že stěžovatelčino trestní stíhání a její odsouzení pro jednání popsané v napadených rozhodnutích je rozporné se zásadou subsidiarity trestní represe, respektive principem ultima ratio, neboť zde byly jiné právní prostředky - tj. především prostředky občanského práva - jejichž použití by bylo dostatečnou, účinnou a zcela odpovídající reakcí na jednání stěžovatelky.
38. Současně Ústavní soud - při vědomí dalších projevů stěžovatelky, jež se podávají z trestního spisu i z osobních podání stěžovatelky jemu zaslaných, a v reakci na stěžovatelčinu námitku, že má právo na vlastní názor - připomíná, že stěžovatelkou dovolávaná svoboda projevu není v demokratické společnosti bezbřehá a nelze mít za to, že by paušálně umožňovala (jakékoli) veřejné sdělování dehonestujících či objektivně nepravdivých informací o druhých. Svoboda projevu sice patří mezi konstitutivní znaky demokratické pluralitní společnosti a její omezení je výjimkou, kterou je třeba interpretovat restriktivně; avšak tato svoboda nemá absolutní platnost, a je již obsahově omezena právy jiných, na předním místě pak základním právem na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu svého jména a dalšími právy zaručenými čl. 10 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367); nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605); či usnesení sp. zn. I. ÚS 1041/17 ze dne 19. 9. 2017, bod 25]. Ani právo veřejně vyjadřovat své názory tedy není neomezené a nepožívá právní ochrany v celém svém rozsahu bez jakýchkoli právních důsledků - soukromoprávních, správněprávních či v nejzávažnějších případech i trestněprávních. V nyní projednávaném případě tak například jednání stěžovatelky sice nebylo trestně postižitelné, ale v úvahu připadalo zejména uplatnění občanskoprávní odpovědnosti, která je spojena s možností uložení občanskoprávních sankcí v případě naplnění všech zákonných podmínek.
39. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily zásadu subsidiarity trestní represe, a tím i ústavní princip nullum crimen sine lege zaručený čl. 39 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.