38. Nikoliv nepodstatným aspektem dotvářejícím mozaiku celkového kontextu, v němž stěžovatel jednal, je rovněž stanovisko (veto) prezidenta republiky (sněmovní tisk 971/5), kterým byla v roce 2010 vrácena tehdy projednávaná novela zákona o loteriích zpět do Poslanecké sněmovny. Prezident v tomto stanovisku upozornil právě na možné arbitrážní spory spojené se zkrácením doby platnosti licencí vydaných dosavadním provozovatelům. V této souvislosti je relevantní rovněž vyjádření tehdejšího ministra financí K. (srov. č. l. 604), který uvedl, že "lidé z jím zřízeného oddělení arbitráží by sami nebyli schopni zpracovat právní analýzu [týkající se hrozících mezinárodních arbitráží], byli by toho schopni, pokud by se mohli opřít o právní posudek, kterému by mohli věřit". Ústavní soud navíc nepřehlédl, že zvolená advokátní kancelář, která měla připravit právě analýzu týkající se tvrzeně hrozících mezinárodních arbitráží, byla Ministerstvem financí již v minulosti opakovaně využívána. Ostatně, z obsahu analýzy této advokátní kanceláře, označené jako "memorandum", se podává, že se přímo zabývala též mezinárodněprávními dopady nastalé právní situace zejména z hlediska ochrany investic (č. l. 226).
39. Ústavní soud dále uvádí, že jednání jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 220 trestního zákoníku, jehož spáchání je stěžovateli kladeno za vinu, vyžaduje z hlediska formy zavinění úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1981-1982). To, co je pro tento trestný čin specifické a čím se liší od jednání beztrestných, je to, že pachatel úmyslně porušuje povinnosti - ať už uložené zákonem, nebo převzaté na základě smlouvy - spojené se správou nebo opatrováním daného majetku, jedná na úkor tohoto majetku, resp. subjektu, jemuž patří, a tím mu působí škodu (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1331).
40. Ústavní soud přitom již dříve judikoval, že u nepřímého úmyslu je třeba prokázat obviněnému nejen jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale současně také je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Tyto závěry však nemohou nabýt povahu pouhých domněnek [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259) ze dne 17. 5. 2007, bod 32].
41. Výše předestřené okolnosti, svědčící ve prospěch stěžovatele, obecné soudy nezohlednily buď vůbec, nebo jen zcela nedostatečně. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě se i nadále vyskytují pochybnosti, že stěžovatel při zadávání uvedených právních analýz skutečně přinejmenším věděl o tom a byl srozuměn s tím, že porušuje své zákonné povinnosti související s opatrováním a spravováním majetku, se kterým mu na Ministerstvu financí v rámci jeho pozice příslušelo hospodařit, resp. že porušuje povinnosti řádného hospodáře spravovat cizí majetek.
42. Závěr městského soudu, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle ustanovení § 220 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, která byla použita v případě stěžovatele, postačí z hlediska formy zavinění nedbalost (srov. usnesení městského soudu, s. 8) přitom není zcela přesný, neboť nedbalost postačí pouze ve vztahu ke způsobení těžšího následku (způsobení škody značného rozsahu), nikoliv však ve vztahu k jednání, u něhož - jak již bylo řečeno výše - je vyžadován úmysl.
43. Jednoznačnost a správnost závěrů obecných soudů o naplnění standardů pro potrestání stěžovatele prostředky trestního práva (dovození viny stěžovatele) je v daném případě zpochybněna shora předestřenými důkazy a okolnostmi svědčícími v jeho prospěch. Existence shora uvedených skutečností proto Ústavní soud vede k závěru, že v dané věci nelze mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázat, že stěžovatel úmyslně porušil povinnosti řádného hospodáře spravovat cizí majetek, jak dovodily obecné soudy. Nastala tak shora popsaná situace, spočívající v existenci zásadního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozenými právními závěry. V dané věci totiž zcela zjevně nebylo prokázáno (jak tvrdí Nejvyšší soud - bod 59), že stěžovatel věděl o úplné nepotřebnosti právních analýz, o neúčelnosti vynaložení finančních prostředků na ně, a tedy i o nutném způsobení škody. Jak zdejší soud uvedl již dříve (bod 22), ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok, jelikož trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost".
44. Pokud je totiž skutková věta napadeného rozsudku obvodního soudu (akceptovaná v dalším řízení městským i Nejvyšším soudem) založena na tom, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 vyplývala pro Ministerstvo financí úřední povinnost přistoupit co nejdříve k zahájení správních řízení ve všech blíže specifikovaných případech, a zadání předmětných právních analýz bylo proto zjevně neúčelné, je nutno uvést, že v případě Institutu kontroly, obecně prospěšné společnosti, bylo důvodem zadání této zakázky právě urychlení správních řízení tak, aby Ministerstvo financí nemohlo být nařčeno z nerespektování nálezu Ústavního soudu, a v případě advokátní kanceláře Weil, Gotshal & Manges byla důvodem jejího oslovení otázka mezinárodních arbitráží (č. l. 147 - Žádost o finanční zajištění nerozpočtované akce). Ze zadání určeného pro Institut kontroly, obecně prospěšnou společnost, plyne, že měl provést právní analýzu pro alternativy postupu ministerstva, a to, zda a jakým způsobem vést správní řízení o zrušení či změně vydaných povolení k provozování loterií a jiných podobných her, zda ke zrušení či ke změně dochází přímo v důsledku nálezu Ústavního soudu, anebo zda je nutno iniciovat další změnu zákona (č. l. 179). Předmětem smlouvy s uvedenou advokátní kanceláří (č. l. 215) byla analýza způsobu zahájení případných správních řízení ve věci provozu interaktivních videoloterijních terminálů, včetně analýzy okruhu účastníků takových správních řízení, analýza lhůt pro zahájení těchto řízení a pro vydání rozhodnutí a případných důsledků jejich nedodržení pro ministerstvo a analýza možnosti zahraniční majetkové účasti provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů a možnosti jejich postupu podle mezinárodních smluv o podpoře a ochraně investic v České republice. Jak se přitom podává z informace odboru 34 určené pro ministra ze dne 29. 5. 2013 (č. l. 175), jednou z navrhovaných variant postupu bylo v té době - kromě zahájení správních řízení - také legislativní řešení spočívající v novele loterijního zákona, kterým by byla ukončena příslušná správní řízení. Z uvedeného je tedy patrno, že právní situace se v rozhodném období na Ministerstvu financí nejevila vůbec tak jednoznačně, jak následně dovodily obecné soudy.
45. Kontext daného případu je navíc specifický tím, že došlo k potrestání stěžovatele za jednání, k němuž došlo s vědomím a s (přinejmenším implicitním) souhlasem jak jeho nadřízeného ministra, tak i dalších spolupracovníků (viz zejména výpověď Š.). To vše při respektování stanoveného interního postupu. Stěžovatel se tedy nedopustil žádného zjevného individuálního excesu, nýbrž postupoval formálně obvyklým způsobem a podle interních pravidel, což obecné soudy vůbec nezpochybnily (viz např. bod 41 usnesení Nejvyššího soudu). Nebylo ani zjištěno, že by se v důsledku svého sporného jednání jakkoliv obohatil či jinak zvýhodnil. Ústavní soud v tomto směru nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu (bod 58 napadeného usnesení), že daná skutková podstata nepředpokládá obohacení pachatele či jiné osoby, a proto nebylo třeba zjišťovat skutečnou motivaci stěžovatele. Tato okolnost by však neměla být vykládána ani tak, že lze jednání stěžovatele zcela vytrhnout ze všech tehdy relevantních okolností. Současně je třeba mít na zřeteli, že se jedná o úmyslný trestný čin, kdy se tento úmysl musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Obecné soudy konečně vůbec nezohlednily ani samotný obsah právních analýz, které se nezabývaly otázkou, zda má být respektován předmětný nález Ústavního soudu, nýbrž především tím, jak postupovat dále, a to i s ohledem na případná rizika mezinárodních arbitráží. Závěry obecných soudů ohledně jejich úplné nadbytečnosti tak z obsahu provedeného dokazování neplynou, což je ovšem pro dovození trestněprávní odpovědnosti stěžovatele stěžejní.
46. Jakkoliv Ústavní soud nepopírá, že v daném případě lze pochybovat o racionalitě a hospodárnosti počínání stěžovatele, je třeba je hodnotit jednak v tehdejším "dobovém" kontextu (viz zejména ministrem financí zdůrazněný pokyn vyžadovat externí stanoviska s ohledem na čerstvé kauzy na jiném ministerstvu) a jednak s přihlédnutím k zásadě dovozování trestní odpovědnosti jako ultima ratio. Jinak řečeno, ne každé neracionální či nehospodárné jednání je nutně i jednáním, které by mělo být postiženo trestněprávními nástroji. [Podobně viz Tyšerová, Vácha, Kilián. Hospodaření a nakládání se státním majetkem. C. H. Beck, 2019, s. 70: "(...) ne každé porušení povinností při správě majetku státu (...) dosahuje takové intenzity společenské škodlivosti, aby bylo možno konstatovat, že došlo ke spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Při menší míře škodlivosti jednání lze ovšem uvažovat například o odpovědnosti a porušení povinnosti v rámci pracovněprávního vztahu dle ZPr."] Pokud by totiž tato zásada neplatila, pak by mohla nastat i situace, kdy by každý vedoucí pracovník byl příslovečně "jednou nohou ve vězení", což by reálně mohlo vést k alibismu, nerozhodnosti a ke zlidovění rčení, podle kterého "kdo nic nedělá, ani nic nezkazí". Od vedoucích pracovníků se přitom očekává pravý opak: invence, kreativita a schopnost nést za svoje rozhodnutí i odpovědnost, která však má být vedena v trestněprávní rovině teprve v krajním případě.
47. Nad rámec řečeného lze ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu dodat následující. Dovolací soud opřel své odmítavé rozhodnutí o ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť dovodil, že dovolání bylo zjevně neopodstatněné. Dovolatel dle Nejvyššího soudu jako dovolací důvod sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [a vedle toho též dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], tj. to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, avšak ve skutečnosti se domáhal přezkoumání skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno. Takový způsob argumentace dovolacího soudu však v posuzovaném případě z ústavněprávních hledisek neobstojí. Ústavní soud v dřívější judikatuře opakovaně odmítl restriktivní výklad dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187) ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) ze dne 23. 3. 2004 a usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579) ze dne 23. 9. 2005]. Ústavní soud setrvale uvádí, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. V posuzovaném případě si dovolací soud byl existence této judikatury Ústavního soudu vědom, avšak dovodil, že podmínky pro její aplikaci nejsou dány, neboť žádný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy neexistuje. S tímto závěrem se Ústavní soud z důvodů výše uvedených nemůže ztotožnit; proto přistoupil rovněž ke kasaci rozhodnutí dovolacího soudu.
V. Závěr
48. Lze shrnout, že pokud jde o dokazování, obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, jež vyplývá z principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. Extrémní porušení této zásady, stejně jako zásady, podle které představuje trestní postih až krajní řešení (čl. 39 Listiny), vedlo v posuzovaném případě též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
49. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup obecných soudů podle ustanovení § 314h až 314k trestního řádu.