37. Kromě vadné interpretace a aplikace překážky věci pravomocně rozhodnuté ve správním řízení vyčítali stěžovatelé obecným soudům také další pochybení: nesouhlasili s posouzením namítané nicotnosti rozhodnutí katastrálního úřadu z roku 2003, namítali podjatost senátu Nejvyššího soudu a poukazovali na procesní pochybení v řízení před správním orgánem i před soudy. Tyto námitky Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými.
38. K otázce namítané nicotnosti rozhodnutí katastrálního úřadu z roku 2003 Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že s ohledem na shora uvedený závěr o neexistenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ve vkladovém řízení o návrhu stěžovatelů, který podali v roce 2007, se otázka nicotnosti předchozího rozhodnutí katastrálního úřadu z roku 2003 stává zcela irelevantní. Mimoto lze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu uvedeným v jeho napadeném usnesení, že tato otázka byla dostatečně posouzena v předcházejícím rozhodnutí vrchního soudu.
39. Opodstatnění nemá ani stížnostní námitka podjatosti soudců Nejvyššího soudu. Stěžovatelé neuvedli dostatečné skutečnosti zavdávající pochybnosti o nepodjatosti dotčených soudců Nejvyššího soudu; netvrdili žádné konkrétní okolnosti vztahu soudců k nim, jejich zástupcům či přímo k řešené věci, z nichž by bylo možno objektivně dovodit pochybnosti o nepodjatosti soudců. Důvodem k vyloučení soudců totiž zásadně nemůže být jejich postup v řízení o projednávané věci ani jejich rozhodování v jiných věcech - tedy ani jimi zastávané a v jejich rozhodovací praxi vyjádřené právní názory, byť s nimi účastník řízení nesouhlasí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1768/15 ze dne 28. 1. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 23/14 ze dne 4. 3. 2014 či, ve vztahu k soudcům Ústavního soudu, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3140/12 ze dne 13. 9. 2012). Obecně není ani vyloučeno opakované rozhodování soudce o opravném prostředku podaném v téže věci [tj. opakované rozhodování soudce v téže instanci, a contrario § 14 odst. 2 o. s. ř.; viz také Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 61-62].
40. Konečně Ústavní soud neshledal v dosavadním postupu obecných soudů ani jiné pochybení porušující právo stěžovatelů na spravedlivý proces, včetně aspektu rovnosti stran a možnosti se vyjádřit k argumentaci protistrany (vedlejší účastnice řízení). Ostatně v důsledku nynějšího nálezu bude opět vedeno řízení před obecnými soudy, kde stěžovatelé budou znovu moci přednášet argumentaci ve svůj prospěch a rozporovat argumenty a tvrzení vedlejší účastnice, jakož i odůvodnění jimi kritizovaného rozhodnutí katastrálního úřadu z roku 2010. Z právě popsaného důvodu se Ústavní soud rovněž nemohl nyní zabývat námitkami stěžovatelů vůči tomuto rozhodnutí katastrálního úřadu a jeho posouzení; věc musí být nejdříve projednána obecnými soudy. Proto též v řízení o ústavní stížnosti nemohlo být shledáno namítané porušení práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví, včetně legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; zatím totiž není zřejmé, zda jsou stěžovatelé v daném případě jeho nositeli, a touto otázkou se nejprve musí zabývat obecné soudy.
IV. Závěr
41. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými usneseními Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy v daném případě nepřípustně interpretovaly a aplikovaly institut překážky věci rozhodnuté a zastavily řízení o vkladu práva stěžovatelů do katastru nemovitostí z důvodu, který zákon nestanoví a který jde nad rámec zákona.
42. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v této části vyhověl a zrušil napadená usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
43. Ve zbývající části ústavní stížnosti byl napaden rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3207/2014-287 ze dne 17. 9. 2015, jímž byly zrušeny předchozí rozsudky vrchního soudu a městského soudu a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Přestože právě v tomto rozhodnutí byl vysloven právní názor, který Ústavní soud v nynějším nálezu zkritizoval, a na základě tohoto kasačního rozhodnutí posléze došlo k zastavení řízení ve věci vkladu práva stěžovatelů do katastru nemovitostí, Ústavní soud připomíná, že kasační rozhodnutí obecných soudů ruší pouze v případech, kdy je to nezbytné pro ochranu základních práv nebo svobod stěžovatelů; jinak takovou část ústavní stížnosti odmítá jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), body 37-39; a související nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), body 26-30; nález sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 220/75 SbNU 475), bod 16; či nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016 (N 171/82 SbNU 657), body 18 a 59]. V nyní posuzovaném případě není zrušení kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatelů; v tomto ohledu postačuje zrušit navazující rozhodnutí obecných soudů. V dalším řízení budou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost v části napadající rozsudek Nejvyššího soudu odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
44. Na obecných soudech nyní bude, aby se věcí znovu zabývaly a rozhodly o návrhu na vklad vlastnického práva stěžovatelů do katastru nemovitostí. Nynější nález nijak nepředjímá věcné posouzení a konečné rozhodnutí obecných soudů v dané věci.