43. Podle Ústavního soudu (bod 9 citovaného usnesení) tíží důkazní povinnost stran zbytnosti dalšího výkonu trestu odsouzeného. I když je unesení tohoto břemene obtížné, odsouzený nemůže být při posuzování, zda jsou jeho prognóza řádného života či dovršení nápravy reálné, jakkoli zvýhodňován. Obecné soudy však nemohou považovat splnění této podmínky podmíněného propuštění za a priori právně nemožné nebo mu stavět do cesty další nepřiměřené právní překážky. Jejich úkolem je tu ústavně konformní posouzení podmínek podmíněného propuštění, zejména po předložení záruk budoucího řádného života.
44. Krajský soud v posuzované věci přisvědčil názoru okresního soudu, že by mělo být zájmem každého státu dostatečně pečovat o své občany a zajistit jim možnost převzetí dohledu na svém území pro případ, že budou jiným státem podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy však nerozhodují o odpovědnosti cizího státu za vytvoření na základě zákona a konkrétně pak jimi požadovaných podmínek, ale o jednotlivci. Platí tu především judikatorní akcent na prospektivní působení institutu podmíněného propuštění; jeho aplikaci nelze předem vyloučit pro žádného odsouzeného, každému musí být zachována šance na to, že při splnění zákonných podmínek může být, jakkoli nelze obecným soudům odejmout diskreci při rozhodování, podmíněně propuštěn z výkonu trestu (nálezy sp. zn. II. ÚS 482/18, sp. zn. III. ÚS 2204/17).
45. Právní stav, jenž je nyní při rozhodování konstatován, nezbavuje v případě splnění ostatních podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu obecné soudy povinnosti využít všech možností, jež pro účely následného rozhodnutí o osvědčení se odsouzeného ve zkušební době zákon umožňuje (§ 331 odst. 5 trestního řádu). Vedle stanovení dohledu či uložení přiměřených omezení může být kontrola průběhu zkušební doby provedena kupříkladu též vyžádáním údajů o chování odsouzeného zejména v tom směru, zda v tomto období spáchal případný delikt, či nikoli. Ústavní soud však dost dobře nemůže předjímat další průběh řízení o návrhu stěžovatele.
VII. Závěr
46. Obecné soudy svými rozhodnutími vyloučily možnost podmíněného propuštění pro stěžovatele, což neodpovídá ani zákonu, ani ústavním požadavkům. Svým postupem totiž stanovily nad rámec zákona další podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu (neboli trestní postih v širším smyslu) pro odsouzeného-cizince. Porušily tak principy předvídatelnosti právní úpravy trestního postihu stěžovatele a právní jistoty a zákazu libovůle v oblasti trestání chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů [nález sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75 SbNU 567)].
47. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeného na uvážení soudů. Ve výjimečných případech je však jeho zásah nezbytný. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán též tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, v daném případě cizince, jehož domovský stát není účastníkem mezinárodní smlouvy o dohledu nad podmíněně propuštěnými nebo s tímto státem nemá Česká republika sjednánu odpovídající smlouvu. V takové situaci dochází nejen k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku i k porušení zásady nulla poena sine lege zaručené čl. 39 Listiny v širším smyslu. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění odsouzeného je tu totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.
48. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obě napadená usnesení zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].