26. K porušení uvedených principů v dotčeném vazebním řízení nedošlo ani z jiných důvodů namítaných stěžovatelem. Stěžovatel konkrétně namítá, že odposlechy, na něž městský soud v napadeném rozhodnutí odkázal, nebyly provedeny k důkazu v hlavním líčení. Je nicméně nepochybné, že takové odposlechy (respektive protokoly o průběhu sledování osob a věcí a záznamy telefonních hovorů) byly součástí trestního spisu, neboť je na ně odkazováno již v obžalobě (spolu s čísly listu, na nichž se ve spise nacházejí; viz s. 55 obžaloby), stěžovatel tedy měl nepochybně možnost se s nimi seznámit a rovněž se k nim vyjádřit (z části odposlechů ostatně stěžovatel sám citoval ve své stížnosti ke krajskému soudu ze dne 23. 10. 2018); stejně tak je na dotčené informace odkazováno v rozsudku městského soudu z března 2019, přitom v době vydání napadeného usnesení městského soudu již byly provedeny všechny zásadní důkazy navržené obžalobou. V neposlední řadě pak sama argumentace stěžovatele potvrzuje, že s dotčenými odposlechy byl velmi dobře obeznámen, neboť v ústavní stížnosti uvádí, že jejich provedení v trestním řízení by ukázalo, že se na žádné trestné činnosti nepodílel; a ve stížnosti ke krajskému soudu ze dne 23. 10. 2018 si stěžoval, že stále nedošlo k přehrání "kompletních odposlechů". Ani tato stížnostní námitka tedy nesvědčí o tom, že by ve vazebním řízení došlo k porušení principů kontradiktornosti a rovnosti zbraní a že by městský soud rozhodoval na podkladě informací, s nimiž by stěžovatel nebyl dostatečně seznámen a nemohl se k nim vyjádřit. A pokud snad stěžovatel brojí proti tomu, že dotčené odposlechy nebyly přehrány přímo při hlavním líčení dne 9. 10. 2018, respektive při vazebním zasedání následujícího dne, Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o vazbě v průběhu trestního řízení je samozřejmě vždy nezbytné vzít v úvahu i dosavadní výsledky a průběh řízení, včetně toho, co již vyšlo najevo z provedených důkazů (čehož se ostatně stěžovatel sám na jiném místě své ústavní stížnosti dovolává). Nakonec pak Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na respektování nezávislosti soudního rozhodování a principu soudcovského uvážení mu nepřísluší hodnotit, jestli zjištění nabytá obecnými soudy z určitých důkazů, respektive z přepisů odposlechů postačují k tomu, aby u soudu vzbudily důvodnou obavu z jednání stěžovatele předvídaného v § 67 trestního řádu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13, citovaný výše, bod 23).
27. Stěžovatel dále napadeným rozhodnutím vytýká absenci řádného a dostatečného odůvodnění a vypořádání svých relevantních námitek. K tomu Ústavní soud připomíná, že ze základního práva na soudní ochranu obecně vyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí v určité věci musí soud náležitým způsobem rozebrat všechny mu předestřené námitky, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní; současně ovšem není porušením tohoto práva, pokud soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Soudy se tedy nemusí explicitně vypořádat s každou z uplatněných námitek. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi námitkami relevantními pro předmět řízení, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí zjistitelné, z jakého důvodu nemůže stěžovatelem uplatněná argumentace obstát. Konkrétní podoba této povinnosti pak vyplývá především z předmětu řízení, fáze řízení a schopnosti jeho účastníka pochopit text a kontext konkrétních rozhodnutí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, citovaný výše, body 72-72; i usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 32). Z tohoto pohledu jsou odůvodnění napadených rozhodnutí zcela dostatečná. Obecné soudy srozumitelně, náležitě a pečlivě vysvětlily, proč shledaly nezbytným ponechání stěžovatele ve vazbě, své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech. Není porušením stěžovatelových práv, pokud soudy nereagovaly na řadu jeho irelevantních spekulativních a nekonkrétních námitek. Stěžovatel nemůže rozumně očekávat, že pokud soudům podává návrhy, žádosti či stížnosti o desítkách, ba stovkách stran, navíc s často se opakující argumentací, musí mu soudy na každý bod argumentace detailně odpovídat. V posuzovaném případě nevyvstávají pochybnosti o dostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahujících posouzení všech podstatných aspektů z hlediska dalšího trvání vazby stěžovatele, a o neporušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v tomto aspektu.
28. Specificky pak stěžovatel kritizuje, že městský soud před vydáním napadeného rozhodnutí či alespoň v jeho rámci nerozhodl o celé námitce podjatosti vznesené obhajobou ústně dne 30. a 31. 8. 2018 a písemně doplněné podáním ze dne 17. 9. 2018. Ani s touto stížnostní námitkou nelze souhlasit. Ze soudního spisu vyplývá, že o dané námitce podjatosti, vznesené obhajobou ústně dne 30. a 31. 8. 2018, bylo řádně rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 7. 9. 2018, jímž bylo vysloveno, že členové senátu městského soudu v dotčené věci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 6. 12. 2018 zamítl. Ústavní stížností napadené vazební rozhodnutí městského soudu tedy bylo vydáno až po řádném rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti; na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel podáním ze dne 17. 9. 2018 chtěl svou argumentaci k této námitce doplnit, ovšem v té době již o námitce bylo rozhodnuto. Mimoto všechnu svou argumentaci k tvrzené podjatosti členů senátu městského soudu v dané věci stěžovatel znovu uplatnil ve své stížnosti ke krajskému soudu. Ani v tomto ohledu tedy napadenými vazebními rozhodnutími nebylo nijak zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud by snad stěžovatel mínil napadat rozhodnutí o své námitce podjatosti jako taková, jednalo by se v řízení o ústavní stížnosti o nepřípustný postup, respektive nepřípustnou stížnostní námitku, kterou by se Ústavní soud nemohl věcně zabývat s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti. Rozhodnutím o nepodjatosti soudce či přísedícího totiž řízení ve věci samé nekončí a dotčeným osobám jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 627/17 ze dne 26. 5. 2017).
29. V druhém okruhu námitek stěžovatel rozporuje samotnou důvodnost a zákonnost své pokračující vazby. Totožnou či velmi obdobnou argumentaci stěžovatel uplatnil již ve své předchozí ústavní stížnosti a Ústavní soud ji velmi podrobně vypořádal ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citovaném výše. Na toto rozhodnutí proto nyní Ústavní soud v podrobnostech odkazuje a dále ve stručnosti uvádí k dotčeným námitkám stěžovatele následující.
30. Ústavní soud připomíná, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo není-li rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu dle § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby, respektive ponechání obviněného (obžalovaného) ve vazbě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení (trestního stíhání) a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Každé rozhodování o vazbě se nicméně odehrává jen v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i dalšího vývoje řízení. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, respektive ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu).
31. Stěžovatel v prvé řadě napadá závěr obecných soudů o existenci důvodného podezření, že spáchal stíhanou trestnou činnost, zejména pak zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Tuto námitku vznáší ve svých ústavních stížnostech opakovaně a Ústavní soud se s ní v minulosti již dostatečně vypořádal (zejména v usnesení sp. zn. III. ÚS 1031/17, citovaném výše). Stěžovatel nyní poukazuje na určité skutečnosti související s proběhnutým dokazováním, které podle něj oslabují či vylučují důvodné podezření na spáchání jmenovaného trestného činu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nicméně shledaly, že provedeným dokazováním a zjištěnými skutečnostmi doposud nebyla nijak vyvrácena obvinění vznesená obžalobou vůči stěžovateli, naopak nadále je dáno důvodné podezření, že stěžovatel spáchal jednání popsaná v obžalobě a ta obsahují znaky trestných činů kladených stěžovateli za vinu. Aniž je Ústavní soud oprávněn podrobně přezkoumávat obsah a výsledky provedeného dokazování před obecnými soudy, a to tím spíše v rámci přezkumu vazebních rozhodnutí, neshledává, že by závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem ani že by byly z jiného důvodu neústavní. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že následně v březnu 2019 stěžovatel nebyl shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu (ale jen z méně závažných trestných činů); důkazní standardy pro shledání viny a pro naplnění podmínek uvalení vazby jsou totiž odlišné, navíc v mezidobí dále probíhalo hlavní líčení a proces dokazování, které pochopitelně mohlo mít vliv na konečné posouzení městského soudu v otázce viny stěžovatele. Celkově tedy závěr obecných soudů o existenci důvodného podezření, že stěžovatel spáchal stíhanou trestnou činnost, včetně jednání naplňujícího znaky zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, učiněný v napadených vazebních rozhodnutích, nelze mít za protiústavní.
32. Totéž platí i o závěrech obecných soudů ohledně naplnění důvodů vazby útěkové a předstižné; ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné pochybení ústavněprávního významu. Napadená rozhodnutí jsou i v tomto ohledu náležitě odůvodněna, s odkazem na konkrétní skutečnosti a okolnosti věci, a nikoliv za použití pouhých stereotypních formulací. Napadená rozhodnutí se nezakládají jen na trvajícím důvodném podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem, ale poukazují na další relevantní a dostačující důvody ospravedlňující pokračující odnětí svobody stěžovatele. Přitom platí, že přetrvávají-li stejné - relevantní a postačující - důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, pak byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody ve svých rozhodnutích - s náležitým vysvětlením - opakovaly (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, citovaný výše, body 74 a 75; usnesení sp. zn. II. ÚS 3238/18, citované výše, bod 23). Ústavní soud se obdobnými námitkami stěžovatele vůči existenci důvodů útěkové a předstižné vazby opakovaně zabýval a shledal argumentaci obecných soudů v tomto ohledu zcela ústavně vyhovující; srov. zejména usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17 (obě citována výše). I v napadených rozhodnutích obecné soudy při posuzování vazebních důvodů vzaly v úvahu nejen výši trestu hrozícího stěžovateli (která by sama o sobě jako jediný argument pro naplnění důvodu útěkové vazby vskutku neobstála), ale též specifický charakter trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu (prostřednictvím stíhané činnosti se stěžovatel měl snažit vyvinit z další závažné trestné činnosti, projednávané v řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015), dřívější nestálost pobytu stěžovatele v zahraničí i v rámci České republiky, jakož i okolnost, že v páchání trestné činnosti měl stěžovatel pokračovat i po propuštění z vazby ve své druhé trestní věci, a to v podstatě až do svého zadržení v prosinci 2016 v nynější trestní věci. Obecné soudy tedy neopomněly ani skutečnost, že v druhé trestní věci byl stěžovatel propuštěn z vazby za současného přijetí institutů nahrazujících vazbu, zejména velmi vysoké peněžité záruky, ba naopak. Městský soud navíc připomněl, že ani v této druhé trestní věci nakonec vazební důvody dosud neodpadly. Uváděné okolnosti, o něž obecné soudy opřely své závěry o důvodné obavě, že stěžovatel bude jednat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, se jeví jako dostatečně silné i při zohlednění aspektu plynutí času. Takto opodstatněné silné vazební důvody pak nemohou být zvráceny ani existujícími rodinnými vazbami stěžovatele (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 24). A konečně se obecné soudy v napadených rozhodnutích také pečlivě zabývaly možností nahrazení vazby stěžovatele jinými opatřeními a podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč v daném případě jiná opatření nelze považovat za dostatečná pro dosažení účelu vazby.
33. Z doposud uvedeného se podává, že jako nepřiměřenou nelze hodnotit ani celkovou délku vazby stěžovatele. Přiměřenost délky vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy nelze posuzovat abstraktně, ale oprávněnost ponechání obžalovaného ve vazbě je nutno hodnotit v každém případě podle jeho konkrétních aspektů (viz např. rozsudek ESLP ve věci Smatana proti České republice ze dne 27. 9. 2007 č. 18642/04, § 102; či rozsudek ve věci Tariq proti České republice ze dne 18. 4. 2006 č. 75455/01, § 86). V projednávaném případě přitom obecné soudy uváděly dostatečně silné (závažné) a relevantní důvody pro nutnost pokračujícího zbavení svobody stěžovatele a nejsou ani pochybnosti o jejich náležitém postupu a maximální snaze ukončit řízení v přiměřené době. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, délka řízení je v daném případě ovlivněna také rozsahem a komplikovaností stíhané trestné činnosti za účasti většího počtu obviněných a přihlédnout je třeba i k procesnímu postupu a chování stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení v dané věci rozhodovaly o četných procesních návrzích a námitkách obviněných (včetně stěžovatele), o návrzích na doplnění dokazování a o podaných opravných prostředcích. Stěžovatel nadto využíval velmi široký prostor pro vyjádření k nejrůznějším aspektům trestního řízení a vůbec uplatňování svých procesních práv. Stěžovatelem zvolené prostředky obhajoby a jím praktikované procesně taktické postupy nejsou nepřípustné, avšak nelze k nim nepřihlédnout při posuzování toho, zda na ně orgány činné v trestním řízení adekvátně reagovaly a zda v řízení postupovaly řádně a bez nepřijatelných průtahů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17, citované výše; a usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 25). Byť je v daném případě délka řízení, a tedy i vazebního stíhání stěžovatele, výrazná, s ohledem na specifické okolnosti případu ji nelze považovat za nepřiměřenou a ústavně neakceptovatelnou.
34. U stěžovatelovy vazby nebyla překročena ani maximální zákonná délka vazby, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší přípustná doba trvání vazby v tomto případě činila tři roky, neboť stěžovatel byl stíhán mimo jiné pro zvlášť závažný zločin [§ 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu]; tato doba překročena nebyla, neboť v dané trestní věci byla osobní svoboda stěžovatele omezena od 2. 12. 2016. Nelze přisvědčit argumentaci o sčítání doby vazby v nynější věci a v druhé trestní věci stěžovatele, jak už Ústavní soud opakovaně zdůraznil a vysvětlil (viz nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, citovaný výše, body 47-49; usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18, citované výše, bod 29; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 30). Případné v tomto ohledu nejsou ani stěžovatelovy odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva; v rozsudku ve věci Neumeister proti Rakousku ze dne 27. 6. 1968 (č. 1936/63) šlo - na rozdíl od věci stěžovatele - o situaci, kdy dotčená osoba byla vazebně stíhaná ve dvou oddělených obdobích, ale v téže trestní věci.
35. Konečně v třetím okruhu námitek stěžovatel poukazuje na rozsáhlé porušování širokého spektra svých lidských práv, k němuž dochází v trestních řízeních, která jsou s ním vedena, či v souvislosti s nimi.
36. V části, kde ústavní stížnost brojí proti postupu městského soudu spočívajícímu v založení (umístnění) do soudního spisu komunikace mezi stěžovatelem a jeho obhájci a dále soukromých informací týkajících se stěžovatele a nesouvisejících s trestním řízením, které byly získány z mobilního telefonu a tabletu stěžovatele, se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tj. s ohledem na překážku litispendence - takto vymezený zásah městského soudu totiž stěžovatel napadl již svou ústavní stížností ze dne 31. 12. 2018, kterou nyní Ústavní soud projednává pod sp. zn. IV. ÚS 4342/18.
37. Dále stěžovatel v tomto třetím okruhu námitek uplatňuje z velké části argumentaci, která nemá žádnou souvislost s předmětem nynější ústavní stížnosti, jak jej stěžovatel sám vymezil v tzv. petitu, tj. návrhu na rozhodnutí Ústavního soudu. Podaná ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví označeným rozhodnutím městského soudu a krajského soudu ve věci vazby stěžovatele a dále proti postupu (jinému zásahu) městského soudu, jímž má docházet k porušování vymezených ústavně zaručených práv stěžovatele. Kritika postupu jiných orgánů činných v trestním řízení (policejních orgánů, státního zastupitelství, vězeňské služby), nesouvisejícího s napadenými rozhodnutími či postupem městského soudu v řízení (a datovaného mnohdy do let 2015-2017), je tak irelevantní pro přezkum ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci určených petitem ústavní stížnosti. Rovněž pokud stěžovatel tento postup jiných orgánů činných v trestním řízení napadal u obecných soudů v rámci rozhodování o vazbě, není porušením jeho základních práv skutečnost, že obecné soudy v přezkoumávaných rozhodnutích na tyto námitky, nepodstatné a nerozhodné pro otázku vazby, explicitně nereagovaly. Mimoto Ústavní soud připomíná, že pokud se stěžovatel nyní snaží zpochybňovat zákonnost, či dokonce ústavnost v řízení shromážděných a použitých důkazů, jedná se o argumentaci předčasnou s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Posouzení relevantnosti, věrohodnosti i samotné zákonnosti či ústavnosti důkazů je úkolem příslušných orgánů činných v trestním řízení, respektive po podání obžaloby soudů. Ústavní soud toto posouzení nepředjímá a nenahrazuje tuto zásadní úlohu obecných soudů v trestním řízení (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 452/16 ze dne 7. 7. 2016). To platí i v projednávaném případě, kde již mezitím došlo k pravomocnému rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Stěžovatel má stále k dispozici určité prostředky obrany proti tvrzeným zásahům do svých práv, včetně nakonec ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé. Ostatně i v rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud zdůraznil, že řešení skutkových a právních otázek týkajících se věci samé náleží výlučně do pravomoci soudů rozhodujících o trestní odpovědnosti stěžovatele a nelze očekávat, že o nich rozhodne s konečnou platností vazební soud či Ústavní soud, který se zabývá ochranou základních práv a svobod zásadně po ukončení meritorního řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 31).
38. Obdobné platí i pro stížnostní námitku ohledně porušení stěžovatelova práva na obhajobu z důvodu absence prostoru pro důvěrnou komunikaci mezi ním a jeho obhájci při soudním řízení. Stěžovatel zaprvé tuto námitku nespojuje s žádným konkrétním postupem městského soudu, který by měl být předmětem přezkumu Ústavního soudu; naopak tato námitka je spojena spíše se spravedlností trestního řízení ve věci stěžovatele jako takového, a tedy není namístě ji uplatňovat ve fázi řízení, v níž byla podána ústavní stížnost (v reakci na vazební rozhodnutí). O dostatečném prostoru pro uplatnění stěžovatelových procesních práv ve vazebním řízení přitom v daném případě nevyvstávají pochybnosti (viz též výše). Konečně žádné opodstatnění nemají ani stěžovatelovy námitky ohledně porušení čl. 34 Úmluvy a práva na přístup stěžovatele k Evropskému soudu pro lidská práva a ohledně ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy v řízení před obecnými soudy s ohledem na bezpečnostní opatření uplatňovaná ve vztahu ke stěžovateli. Stěžovatel fakticky nepředkládá žádné skutečnosti svědčící o porušení těchto ustanovení úmluvy (a to především ze strany městského soudu). Z jeho podání naopak vyplývá, že přístupu k Evropskému soudu pro lidská práva, v němž mu samozřejmě žádné vnitrostátní orgány nemohou nijak bránit, široce využívá. Ve vztahu k bezpečnostním opatřením pak stěžovatel nijak nedokládá, že jejich určení by mělo být v kompetenci soudu, a nikoliv vězeňské služby, jak byl poučen; mimoto ovšem nelze přehlédnout ani nesrovnatelnost případu stěžovatele s případem z rozhodovací praxe ESLP, na niž stěžovatel odkazuje a kde obžalovaní po dobu jednání soudu byli umístěni v kovové kleci (rozsudek ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku ze dne 25. 7. 2013 č. 11082/06 a 13772/05, § 485).
39. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a zčásti jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
40. Toliko závěrem Ústavní soud podotýká, že se nemohl nepozastavit nad podobou podané ústavní stížnosti. Účelem povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je zajištění vyšší kvality podání adresovaných Ústavnímu soudu, tedy zajištění jednak kvalifikovaného uplatňování práv stěžovatelů, jednak toho, aby Ústavní soud nebyl zahlcován nekvalifikovanými podáními nesměřujícími k ochraně ústavnosti [srov. též stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Lze pochybovat o tom, jestli je tento účel předvídaným způsobem naplňován, pokud je Ústavnímu soudu adresován návrh na zahájení řízení o desítkách stran, který na mnohých místech připomíná spíš povšechné komentářové pojednání o otázkách souvisejících s vazbou a trestním řízením nežli podání v konkrétní věci osoby, jež měla být dotčena zásahem orgánů veřejné moci do svých ústavně zaručených práv, a kterýžto návrh navíc působí jako kompilát několika různých podání, adresovaných různým soudům (mimo Ústavní soud především Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně - srov. odst. 442, 101 a 424 podané ústavní stížnosti), směřujících proti různým rozhodnutím (odlišným od rozhodnutí v záhlaví uvedených - viz odst. 212 ústavní stížnosti) a sepisovaných k různým datům (krom shora uvedených např. i odst. 73, datovaný k době před 10. 10. 2018, či odst. 330, datovaný dokonce k dubnu 2017).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu