40. V konkrétní rovině, která je pro výsledek řízení určující, soudy pokládaly za podstatné, že pravdivost výpovědi J. A. byla potvrzována výpovědí obviněného M. F. a nepřímými důkazy, přičemž ani námitky stěžovatelů nejsou způsobilé přesvědčivě zpochybnit jednoznačnou shodu obviněných J. A. a M. F. v důvodu přesunu poškozeného do České republiky, když cíl představovala jeho fyzická likvidace a bezprostředně po činu oba obvinění jeli za stěžovatelem P. B. pro slíbenou peněžní odměnu a s fotografií usmrceného poškozeného, tj. požadovaným důkazem vykonání vraždy.
41. Stěžovatelé kladou důraz na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích obviněných, avšak s touto rovinou jejich oponentury se ústavně udržitelným způsobem vypořádaly již obecné soudy.
42. Závěr, že se stěžovatel P. B. podílel na organizaci převozu poškozeného tím, že společně se stěžovatelem M. B. domluvili jeho převoz ze Slovenské republiky a v dohodnutou dobu poškozeného také převzal a ubytoval ho v předem zajištěném hotelu v Praze, vyplývá z provedených důkazů. Soudy na jejich podkladě konstatovaly, že nejen obviněný J. A., ale zejména nezaujatý svědek R. Š. barvitě popsal, jaká byla "nervní" odezva stěžovatele P. B., když zjistil, že poškozený "svéhlavě" tento hotel na několik hodin opustil. Vrchní soud v návaznosti na tyto skutečnosti výstižně položil řečnickou otázku, proč by takovým způsobem stěžovatel P. B. reagoval, když měl zajistit pouze vycestování poškozeného nacházejícího se v České republice s platným osobním dokladem.
43. Skutečnost, že obviněný M. F. obdržel v souvislosti se zločinem vraždy peněžní odměnu, potvrdila i jeho družka M. R.
44. Stěžovatelé vznesli celou řadu dalších skutkových námitek (např. zda šlo o vozidlo Audi A6 nebo A8, kdo zanechal vozidlo Škoda Octavia v K. svědkovi M. Z., zda fotoaparát měl paměťovou kartu, k čemuž se obviněný M. F. i podle přepisu audiozáznamu nebyl schopen jednoznačně vyjádřit, o jaké bankovky a v jaké hodnotě šlo, že obviněný J. A. vylíčil spoluobviněnému M. F. osobu poškozeného v podstatě jako bezdomovce, ale ten bezdomovcem nebyl apod.), všechny tyto výhrady však v průběhu trestního stíhání byly obecnými soudy náležitě posouzeny. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby tyto závěry obecných soudů zpochybnil z ústavněprávních hledisek.
45. Úvaha stěžovatelů směřující k tomu, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musejí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musejí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. řádu).
46. Stěžovatelé přehlížejí, že k inkriminovanému zločinu došlo již v roce 2012, proto není překvapivé či a priori znevěrohodňující, že u vypovídajících osob s odstupem času vlivem procesu zapomínání došlo k určitým odlišnostem, nepřesnostem nebo k rozporům mezi jejich prvotními výpověďmi v přípravném řízení a následně výpověďmi v řízení před soudem. Jak obecné soudy zdůraznily, k posuzované trestné činnosti se obvinění J. A. a M. F. začali vyjadřovat a doznávat až po třech letech od jejího spáchání (tj. v přípravném řízení), přičemž není důvod zpochybnit závěr soudů, že jistě není možné po nich požadovat, aby si do detailu pamatovali všechny události a souvislosti provázející spáchání jim za vinu kladených trestných činů. Sami stěžovatelé své výpovědi vnitřními rozpory sice nezatížili, avšak soudy výstižně poznamenaly, že využili svého práva a odmítli již v přípravném řízení k věci vypovídat. Až v závěru dokazování před soudem se pak rozhodli vypovídat a ve svých výpovědích v podstatě z hlediska své obhajoby reagovali pouze na výsledky soudem provedeného dokazování.
47. I za této procesní situace soudy učinily celou řadu zjištění, kterými dílčí nesrovnalosti ve výpovědích obviněných J. A. a M. F. překlenuly. Nic zásadního nelze vytěžit ani ze stěžovateli akcentovaných rozdílů mezi zvukovým záznamem pořízeným v hlavním líčení a písemně vyhotoveným protokolem o hlavním líčení. Podle § 55b odst. 5 tr. řádu platí, že byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem, "zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu". Nejvyšší soud stěžovatelům zcela správně vysvětlil, že rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je ale zvukový záznam pořízený v hlavním líčení a z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení soud při svém rozhodování vychází jen tehdy, nevyskytne-li se žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem.
48. V tomto ohledu postačuje odkázat na rozhodnutí napadená ústavní stížností, přičemž zvlášť zdůraznit lze, že krajský soud nevycházel pouze z poslední výpovědi svědka M. Z. (bratra poškozeného) a dospěl k závěru nejen o tom, že se stěžovatel M. B. aktivně pohyboval v drogovém prostředí, ale že také vyhrožoval uvedeným způsobem v souvislosti s dluhy poškozeného J. Z. Soudy zjistily, že ještě před výslechem na policii ve Slovenské republice ho osobně kontaktoval M. G. s tím, aby podal křivou výpověď a do protokolu uvedl, že poškozený odcestoval do Thajska. Na tomto podkladě soudy shledaly za vysvětlené důvody změny jeho výpovědi před soudem a odepření dál vypovídat.
49. Ústavněprávní rozměr očividně nelze konstatovat v případě spekulativních námitek, že policisté mohli obviněnému J. A. před rekognicí in natura sdělit číslo, pod nímž byl stěžovatel M. B. zařazen, či se obdobným způsobem zpronevěřili pravidlům již před rekognicí podle fotografií.
50. Podobně hypotetická je úvaha stěžovatelů o tom, že soudy mohly dospět k jiným závěrům v případě, že by se dotázaly na souhlas se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, případně byla-li by provedena domovní prohlídka u obviněného J. A. za účelem nalezení fotoaparátu s uloženým snímkem poškozeného.
51. Námitky stěžovatelů proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou též opodstatněné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zřetelně podává, proč se tento soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatelů (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatelé prostřednictvím své argumentace vymezili otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však pochybení neshledal. Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatelů na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
52. Neobstojí tudíž ani námitka, že Nejvyšší soud rozdělil jeden dovolací důvod na několik prvků, s nimiž se vypořádal samostatně, aniž by vzal v potaz, že podstatou argumentace obsažené v dovolání bylo namítané "zjištění skutku" v rozporu se základními právy.
53. Výtka, že Nejvyšší soud stěžovatele M. B. neinformoval dostatečným způsobem o složení rozhodujícího senátu 7 Tdo, je věcně neudržitelná již proto, že stěžovatel sám připouští, že všechny potřebné informace získal před rozhodnutím o dovolání prostřednictvím svého obhájce, přičemž neuvádí, jaké výhrady (kupř. vztahující se k porušení práva na zákonného soudce) nemohl včas uplatnit.
54. Naznačují-li stěžovatelé, že by Ústavní soud měl sám učinit skutková zjištění v souladu s § 81 zákona o Ústavním soudu, dlužno konstatovat, že jeho úkolem není přehodnocování skutkových zjištění učiněných orgány veřejné moci v předchozích řízeních, jejich doplňování ani nahrazování jejich hodnocení důkazů hodnocením svým. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a subsidiární povahy ústavní stížnosti, vyhradil-li by si Ústavní soud pravomoc přezkoumávat výsledek řízení před obecným soudem z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiného než ústavního práva či jeho použití. Opačný postoj by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů, popř. jiných orgánů veřejné moci. Jestliže Ústavní soud v některých případech přistoupil k rozsáhlému a detailnímu rozboru a hodnocení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509)], stalo se tak jen v případech výjimečných, v nichž došlo k excesivnímu pochybení obecných soudů. V posuzované věci žádný protiústavní exces zjištěn nebyl.
55. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
56. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu