48. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, vyjádření vedlejších účastníků 1 a 2, jakož i ze spisového materiálu se podává, že mezi stěžovatelkou, ostatními účastníky řízení a vedlejšími účastníky řízení není žádného sporu o průběhu předmětného skutku, liší se toliko některé skutkové nuance, zejména v podáních stěžovatelky a vedlejších účastníků 1 a 2. Týká se to zejména předchozí (bez)problémové minulosti feny X (tj. zda se již v minulosti chovala agresivně, či nikoliv). Tyto nuance se však netýkají vlastního průběhu předmětného skutku, respektive vlastního napadení stěžovatelky psem vedlejších účastníků 1 a 2 ani událostí mu bezprostředně předcházejících, proto se jimi Ústavní soud, který ostatně není sudištěm skutků, nezabýval, neboť pro jeho rozhodnutí žádnou roli nehrály.
49. Výjimkou z jinak nikým nezpochybněného průběhu předmětného skutku je nesoulad tvrzení stěžovatelky a vedlejších účastníků 1 a 2 o psychických následcích předmětného skutku na stěžovatelku. Tento nesoulad ovšem pro rozhodnutí ve věci není relevantní (k tomu srov. níže sub 65 a násl.), proto Ústavní soud nepovažoval za nutné jej odstranit či obecným soudům uložit, aby tak učinily ony.
50. Je tedy nesporné zejména to, že fenka X utekla ze zahrady vedlejších účastníků 1 a 2, kteří byli zaneprázdněni odklízením sněhu, otevřenou brankou, takže si jejího útěku nevšimli (tedy že nešlo ani o úmyslné poštvání, ale ani o něco zcela nepředvídatelného), že stěžovatelka je nezletilou, která se v době předmětného skutku nacházela na ulici zcela mimo dozor svých rodičů či jiných osob, jimž by byla svěřena do péče, že utrpěla zranění zejména v obličejové části, pro něž musela být krátkodobě hospitalizována, že však nebyla ohrožena na životě a že léčba proběhla zdárně, jakož i to, že napadená rozhodnutí obecných soudů neznamenají definitivní konec projednávání předmětného skutku před orgány veřejné moci, neboť jimi sice bylo formálně ukončeno trestní řízení, ale věc byla postoupena příslušnému správnímu orgánu k projednání podezření ze spáchání přestupku.
51. Právní závěry výše sub 45 a 46 uvedeného rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku pak zcela přiléhají stěžovatelčině případu. Není totiž žádných pochyb o tom, že předmětný skutek nebyl úmyslným, přičemž opak netvrdí ani sama stěžovatelka. Ta rovněž nepopírá vlastní průběh vyběhnutí feny X ze zahrady vedlejších účastníků 1 a 2, který je typickým příkladem nešťastné náhody bez ohledu na její možné nedbalostní zavinění vedlejšími účastníky 1 a 2. Nešlo rozhodně o žádné systémové selhání orgánů veřejné moci při zajišťování bezpečnosti v místě bydliště stěžovatelky, jehož výsledkem by byl skutek nedbalostně spáchaný jiným jednotlivcem sice bez přímé osobní vazby na výkon veřejné moci, ale v důsledku jejího selhání (např. vysoce nebezpečná nepřehledná křižovatka, která by nebyla dostatečně ošetřena příslušnými opatřeními pro regulaci dopravy na pozemních komunikacích), případně o skutek, u něhož by se zavinění pohybovalo na hranici nedbalosti vědomé a úmyslu nepřímého. Právo na účinné vyšetřování dle čl. 3 Úmluvy tak stěžovatelce nevzniklo.
52. Při tomto svém závěru Ústavní soud pochopitelně vychází toliko z podání stěžovatelky a vedlejších účastníků 1 a 2, obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, a to pouze pro účely rozhodnutí o této ústavní stížnosti. Nijak tím však nemůže předvídat výsledek řízení o přestupku či jakýkoliv další postup orgánů veřejné moci po postoupení věci orgány činnými v trestním řízení k vyřízení Městskému úřadu v Trutnově.
53. Jelikož tak Ústavní soud nedovodil vznik stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy, musel se vzhledem k jejímu (byť okrajovému) tvrzení v námitce 5, že předmětným skutkem mohlo být ohroženo nejen její zdraví, ale i její život, zabývat možností vzniku jejího práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 Úmluvy.
54. I tak však Ústavní soud nemohl dovodit, že by toto právo stěžovatelce vzniklo, a to po vztažení právního závěru ESLP zmíněného výše sub 47 na předmětný skutek. Kritériu reálnosti a bezprostřednosti rizika úmrtí v důsledku zásahu do fyzické integrity předmětný skutek nepochybně nedostačuje. Ústavní soud v žádném případě není ochoten brát na lehkou váhu vážnost situace napadení nezletilé dívky psem, neboť je zřejmé, že takové situace mohou typově ústit v nejrůznější následky, a to prakticky kdekoliv na škále od absence sebemenší škody či zásahu do fyzické integrity přes potrhaný oděv nebo zanedbatelná povrchová zranění až po těžkou újmu na zdraví, či dokonce smrt.
55. Právě proto je ovšem nutné se v případech nedbalostních zásahů do fyzické integrity z hlediska kritéria bezprostřednosti a reálnosti rizika smrtícího následku přísně držet skutkového stavu (respektive skutkového děje) každého konkrétního případu tak, jak se udál, nikoliv tak, jak se v mnoha různých variantách udát mohl. Opak by totiž znamenal, že prakticky v každém případě by bylo bezprostřední a reálné riziko smrtícího následku dáno, neboť by bylo jen otázkou dostatečného počtu hypotetických skutkových variací (co by se bývalo mohlo odehrát jinak, aby takové riziko vzniklo), než by byl dovozen. Tím by se zcela stíral u nedbalostních (a stejně tak u úmyslných konkrétních ohrožovacích) trestných činů rozdíl mezi právem na účinné vyšetřování dle čl. 3 Úmluvy a dle čl. 2 Úmluvy, neboť by pak byl vždy a bez dalšího aplikovatelný čl. 2 Úmluvy, což jistě nebylo záměrem shora citovaného rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku.
56. Předmětný skutek je tak z hlediska kritéria bezprostřednosti a reálnosti smrtícího následku třeba posuzovat v konkrétním skutkovém kontextu, v němž se odehrál a z něhož nelze dovodit, že by zde takové bezprostřední riziko reálně hrozilo. K tomu vede Ústavní soud jednak skutečnost, že před obecnými soudy nebylo zjištěno, že by útok feny X na stěžovatelku byl veden primárně smrtícím způsobem (zejména že by směřoval na její hrdlo, stehenní tepnu atd.), a jednak to, že k tomuto útoku došlo za přítomnosti dalších osob v místě a čase (ulice ve městě ve večerních hodinách) umožňující přivolání okamžité a účinné pomoci za účelem přerušení útoku a poskytnutí nezbytného ošetření stěžovatelce, a tedy to, že k této pomoci i skutečně došlo, nebylo pouhou neočekávatelnou šťastnou náhodou. Proto Ústavní soud nemůže konkludovat, že předmětný skutek představoval bezprostřední a reálné riziko pro život stěžovatelky.
57. Stejně tak kritérium závažnosti zranění v době, kdy vznikla, pro závěr o možném ohrožení života stěžovatelky nesvědčí. Stěžovatelka nebyla po skončení předmětného skutku (viz výše sub 50) v bezprostředním ohrožení života a ani při jejím prvotním ošetření lékaři tuto variantu vývoje nepřipouštěli. Ostatně ani stěžovatelka netvrdila, že by její zranění měla v době, kdy je utržila, být považována za život ohrožující, její letmá zmínka o potenciálních letálních následcích jejího napadení psem byla spíše hypotetická, neboť se nesla v rovině, co se bývalo mohlo stát.
58. Ústavní soud tedy s oporou o shora uvedené právní závěry rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku uzavírá, že stěžovatelce právo na účinné vyšetřování nevzniklo ani dle čl. 3 Úmluvy, ani dle čl. 2 Úmluvy. Jelikož mezinárodní lidskoprávní závazky vyplývající pro Českou republiku z Úmluvy představují nepodkročitelné minimum, nikoliv však nepřekročitelné maximum ochrany lidských práv, neboť Ústava může přiznat jednotlivci i vyšší standard ochrany jeho základních lidských práv, než kterýkoliv lidskoprávní dokument mezinárodního práva, musel se Ústavní soud rovněž zabývat tím, zda přesto, že stěžovatelce nevzniklo právo na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 nebo 3 Úmluvy, nemůže této být stejné právo přiznáno dle čl. 6 odst. 2 Listiny či čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny.
59. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj již výše sub 33 a násl. zopakovaný závěr, že ve své rozhodovací činnosti vychází zejména z judikatury ESLP, vlastní přístup k právu na účinné vyšetřování nerozvíjí. Judikatura ESLP zaručuje přitom dostatečnou míru ochrany základních lidských práv jednotlivců, kteří se stali oběťmi trestných činů spočívajících v zásahu do fyzické integrity za současného respektování podstaty trestněprávního poměru jakožto vztahu mezi pachatelem a státem. Ústavní soud tedy nepovažuje za nutné ani vhodné se od právních závěrů ESLP reprodukovaných výše sub 45 až 47 odchýlit ve prospěch dalšího rozšíření práva na účinné vyšetřování toliko na vnitrostátní úrovni.
60. Ústavní soud tedy v souladu s uvedeným právním závěrem ESLP shrnuje, že oběti újmy na zdraví způsobené nedbalostně jiným jednotlivcem nevykonávajícím přitom veřejnou moc za okolností, které lze označit za ojedinělou nahodilou nešťastnou náhodu (aniž by se takové označení dotýkalo nedbalostního zavinění pachatele), nevzniká právo na účinné vyšetřování ani ve smyslu čl. 2 Úmluvy či čl. 3 Úmluvy, ani čl. 6 odst. 2 Listiny či čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny.
61. Jen jako obiter dictum Ústavní soud doplňuje, že ani případná námitka stěžovatelky, že právní závěr ESLP byl vysloven v rozsudku vydaném až téměř rok po podání ústavní stížnosti, tedy že toto rozhodnutí je pro ni překvapivé a nebylo pro ni předvídatelné, nemůže na tomto závěru ničeho změnit. V prvé řadě se totiž stěžovatelka neodvolávala na dřívější praxi ESLP, připouštějící vznik práva na účinné vyšetřování i v případech nedbalostních trestných činů majících povahu nešťastné náhody a její odkazy na judikaturu Ústavního soudu vycházely z přesvědčení, že poškozený má právo na účinné vyšetřování prakticky vždy, což byl právní názor nesprávný i před vydáním shora odkazovaného rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku.
62. Ve druhé řadě by i při běžném postupu při posuzování vzniku práva na účinné vyšetřování, jímž je všestranné posouzení relevantních skutkových okolností každého individuálního případu, nemohl být vznik tohoto práva dovozen. I při tomto posuzování by totiž předmětný skutek bylo nutno právně kvalifikovat jako nedbalostní zásah do fyzické integrity jednotlivce, způsobený na místě veřejně přístupném jiným jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc, jehož podstata se ani nijak nedotýká plnění jiných funkcí státu (např. ve smyslu stanovení pravidel silničního provozu za účelem ochrany života a zdraví, zajištění efektivní lékařské péče atd.).
63. V těchto případech obecně postačuje i jen umožnění soukromoprávní reakce poškozeného státem či opatření disciplinární (správněprávní). Pro odchýlení se od tohoto obecného závěru pak svědčí jedině to, že stěžovatelka je nezletilou v útlém věku, tedy náleží jak do kategorie zvlášť zranitelných obětí ve smyslu vnitrostátního práva [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)], tak do kategorie jednotlivců vyžadujících zvláštní ochranu ve smyslu judikatury ESLP. Tento důvod by však sám o sobě v porovnání s důvody proti takovému odchýlení nepostačoval. Skutečnost, že stěžovatelka byla v době předmětného skutku a dosud je nezletilou, by totiž nedokázala převážit všechny ostatní rozhodující skutkové okolnosti (zejména nedbalostní charakter trestného činu, který nebyl důsledkem selhání orgánů veřejné moci, ale ojedinělým incidentem), přičemž podstatou ústavní stížnosti nebylo, že by orgány činné v trestním řízení nekonaly vůbec či jen zcela nedostatečně, potažmo že by se ke stěžovatelce jakožto k nezletilé chovaly necitlivě, nýbrž nesouhlas stěžovatelky s výkladem pojmu "těžká újma na zdraví" ve smyslu § 122 odst. 2 trestního zákoníku, navíc při absenci jakéhokoliv podezření, že by v jejím případě šlo o výklad ryze účelový, mající za cíl stěžovatelku poškodit.
64. V důsledku výkladu tohoto pojmu obecnými soudy přitom nebyla definitivně ukončena všechna veřejnoprávní řízení v souvislosti s předmětným skutkem, toliko bylo ukončeno řízení trestní a věc byla postoupena do řízení správního. To nelze mimo případy, v nichž domácí právní řád či lidskoprávní závazky vyžadují postih určitých činů trestním právem, z nichž však pod žádný nelze zařadit předmětný skutek (viz výše sub 63), obecně považovat za nedostatečnou reakci veřejné moci.
65. Pod ochranu čl. 3 Úmluvy či čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny by ani v případě neuplatnění právních závěrů rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku nemohla posunout námitka nepřihlédnutí k psychickým následkům stěžovatelky, neboť tato je krajně nepřesvědčivá. Obecné soudy, zejména soud nalézací, si vyžádaly doplnění dokazování aktuálním znaleckým posouzením zdravotního stavu poškozené, a především lékařskou zprávou od její praktické lékařky, která žádné významnější psychické následky neuvádí. Znalecký posudek MUDr. Hájka, Ph.D., pak stěžovatelka nepředložila stížnostnímu soudu, ačkoliv byl vyhotoven ještě o čtrnáct dní dříve, než stížnostní soud rozhodl, přičemž v té době už jí bylo známo, že nalézací soud rozhodl o postoupení věci zejména právě pro absenci těžké újmy na zdraví. Stěžovatelka tedy nemůže vytýkat obecným soudům nedostatečné přihlédnutí k důkaznímu materiálu, který neměly k dispozici, jehož opatření nemohly na základě dosavadních výsledků dokazování považovat za nutné, ale který naopak ona mohla bez obtíží a včas obecným soudům, resp. alespoň státnímu zastupitelství za účelem doplnění stížnosti, již toto podalo, poskytnout.
66. Byť v českém trestním řízení platí zásada materiální pravdy a zásada vyhledávací, a tedy obecné soudy byly povinny zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností ex officio, Ústavní soud má za to, že obstaráním si lékařské zprávy od praktické lékařky stěžovatelky, která žádné možné vážné psychické problémy nesignalizovala, obecné soudy neměly důvod dále zjišťovat, jestli u stěžovatelky nedochází k nepříznivému psychickému vývoji, neboť neměly žádný náznak toho, že by tomu tak mohlo být.
67. Na tom by nemohlo ničeho změnit ani specifické prožívání traumatizujícího prožitku stěžovatelkou coby nezletilou ve vztahu k předmětnému skutku. Subjektivní prožívání by totiž samo o sobě nemohlo založit těžkou újmu na zdraví dle § 122 odst. 2 trestního zákoníku. K tomu se vyžaduje kvalifikovaná podoba takového prožívání v podobě jedné z modalit uvedeného ustanovení [zejména dle jeho písmene h) či i)]. Tu však ve vztahu ke svému prožívání po dobu předmětného skutku ani sama stěžovatelka netvrdí.
68. Ústavní soud tedy shrnuje, že na první otázku se patří záporná odpověď.
B) Ke druhé otázce
IX. Ke stěžovatelčině argumentaci ve věci samé
69. Byť se ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod poškozeného v trestním řízení nevyčerpává jeho případným právem na účinné vyšetřování [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 3439/17 ze dne 2. 4. 2019 (N 47/93 SbNU 143)], stěžovatelka jiné námitky než ty směřující proti kvalitě vyšetřování předmětného skutku nevznesla. Celá její argumentace vychází z premisy (jakkoliv takto stěžovatelkou výslovně neformulované), že jí právo na účinné vyšetřování svědčí.
70. Její námitky 1 až 6 se totiž všechny vztahují k provedení účinného vyšetřování, a vyjadřují tak stěžovatelčino přesvědčení, že v její věci z různých hmotněprávních i procesních (důkazních) důvodů vyšetřování nesplňovalo parametry účinného vyšetřování. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce však právo na účinné vyšetřování nevzniklo (srov. k tomu výše sub 58 až 60), na základě těchto námitek nemohl Ústavní soud přikročit ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť i kdyby byly všechny stěžovatelčiny námitky (či alespoň některé z nich) důvodné, nemohly by svědčit pro závěr o porušení některého jejího z ústavně zaručených základních práv či svobod.
71. V rozsahu, ve kterém stěžovatelce nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohou totiž orgány činné v trestním řízení porušit ani její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny či právo na projednání její věci veřejně, v její přítomnosti, bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že řízení nebylo co do otázky viny a jejího dokazování vedeno či ukončeno tak, jak by si stěžovatelka přála. Nemá-li totiž stěžovatelka právo na účinné vyšetřování, zůstává objasnění skutku zakládajícího podezření, že byl spáchán trestný čin, v jehož rámci došlo k zásahu do její fyzické integrity, a případné potrestání jeho pachatele či jiná veřejnoprávní reakce vůči němu v mezích vztahu výlučně mezi státem (v procesní rovině reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení) a pachatelem (v procesní rovině osobou, proti níž se řízení vede).
72. V takových případech by důvodnost kterékoliv stěžovatelčiny námitky nemohla představovat porušení některého z jejích ústavně zaručených základních práv či svobod, nýbrž toliko vadu nezákonnosti v trestním řízení, představující porušení výhradně veřejného zájmu, jejž přísluší v trestním řízení prosazovat a chránit státnímu zástupci. Pouze on může v mezích svých pravomocí proti takovému porušení zákonnosti v trestním řízení v takových případech brojit, a to zejména cestou mimořádných opravných prostředků, žádný právní nárok poškozeného na určitý postup orgánů činných v trestním řízení tím však dán není.
73. Ústavní soud tedy uzavírá, že pro negativní odpověď na první otázku je tak odpověď na druhou otázku bezpředmětná.
X. Závěr
74. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.