47. Pokud by tedy po dokazování provedeném v dostatečném rozsahu a v souladu se všemi relevantními zásadami dokazování soud rozhodující o podmíněném propuštění zjistil, že odsouzený přijal svou vinu se všemi důsledky, ačkoliv není schopen expressis verbis toto soudu sdělit, a současně by dospěl k závěru, že jsou splněny předmětné podmínky i ve všech ostatních ohledech, bylo by nepochybně protiústavní odsouzenému dobrodiní podmíněného propuštění odepřít jen proto, že se výslovně nedoznal. V rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny by totiž obecné soudy v opačném případě nutily odsouzené, aby navzdory čl. 2 odst. 3 Listiny činili něco, co jim zákon neukládá, čímž by v konkrétních řízeních odsouzeným žádajícím podmíněné propuštění odepřely v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny soudní ochranu.
48. Ústavní soud zde vyzdvihuje, že tento závěr nikterak neznamená, že každý případ, kdy odsouzený odmítne odpovědnost za svou trestnou činnost převzít a obecný soud dospěje k závěru, že se tento nepolepšil, by musel být hodnocen tak, že byl odsouzený nucen k doznání, či dokonce že by nárok na podmíněné propuštění měl být "automatický". Obecné soudy pouze musí velmi pečlivě po řádně provedeném dokazování zvažovat, nakolik absence výslovného doznání závěru o tom, že obviněný se polepšil, skutečně brání.
49. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že jakkoliv je ústavně konformní výklad podmínky "prokázání polepšení se" dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, požadující po obecných soudech, aby zkoumaly postoj odsouzeného ke spáchání trestného činu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody, z nějž žádá o podmíněné propuštění, naopak ústavně nekonformním by byl takový výklad, který by ztotožňoval zjišťování tohoto postoje či náhledu odsouzeného s jeho doznáním jakožto nepodkročitelnou podmínkou pro závěr, že odsouzený prokázal polepšení se.
50. Z toho v praktické rovině vyplývá, že obecné soudy rozhodující o podmíněném propuštění mohou v rámci posuzování předmětných podmínek s ohledem na všechny relevantní skutkové okolnosti každé konkrétní věci v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů, materiální pravdy a zásady vyhledávací zvažovat, zda si odsouzený osvojil kritický náhled na svou trestnou činnost, tuto zavrhl a vnitřně za ni přijal odpovědnost včetně všech jejích následků. Nesmí přitom však požadovat, aby se odsouzený de facto ani de iure k této trestné činnosti doznal.
51. Zbývá tedy odpovědět na otázku, zda stížnostní soud požadoval po stěžovateli nepřípustně doznání či zda se pohyboval uvnitř mezí dovoleného posuzování kritického náhledu stěžovatele na trestnou činnost, pro niž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, z nějž žádá o podmíněné propuštění.
52. Stěžovatel tvrdí, že stížnostní soud po něm požadoval doznání se. V textu napadeného usnesení takto výslovně takový požadavek formulován není. Stížnostní soud na s. 4 a násl. svého napadeného usnesení uvedl: "Stížnostní soud konstatuje, že od samotného odsuzujícího rozsudku ze dne 15. 6. 2012 až do konání veřejného zasedání dne 21. 3. 2017, tedy po dobu téměř 5 let nedošlo u odsouzeného k jakémukoliv posunu, pokud jde o jeho trestnou činnost, kterou dosud popírá. Odsouzený nepřijal sebekritický náhled na svou trestnou činnost, dodnes popírá svoji vinu, přičemž stížnostní soud tak je nucen uzavřít, že k polepšení odsouzeného tak dosud nedošlo."
53. Tento závěr následoval po shrnutí postoje stěžovatele k jeho vině v rozsudku specifikovaném výše sub 3, z nějž stížnostní soud vyvodil, že stěžovatel svou vinu popíral již v hlavním líčení a částečně se doznal, přičemž litoval jen toho, že sám sebe dostal do problému. Rovněž stížnostní soud zjistil, že obdobný byl stěžovatelův postoj i během znaleckého zkoumání v souvislosti s podmíněným propuštěním.
54. Závěr stížnostního soudu o nenaplnění podmínky polepšení se stěžovatelem z důvodu nepřijetí sebekritického náhledu na svou trestnou činnost lze vyložit v zásadě dvěma způsoby. Za prvé, stížnostní soud skutečně po stěžovateli požadoval doznání a bez něj nebyl ochoten splnění předmětných podmínek připustit. Za druhé, stížnostní soud doznání stěžovatele nevyžadoval a závěr o nenaplnění předmětných podmínek opřel o neměnný postoj stěžovatele ke své trestné činnosti. Při první interpretaci by stížnostní soud vykládal podmínku "polepšení se" uvedenou v ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku ústavně nekonformně (viz výše sub 49). Při druhé interpretaci by tomu tak nutně být nemuselo.
55. Ústavní soud považuje za potřebné odkázat na závěrečný návrh stěžovatele při veřejném zasedání o podmíněném propuštění před soudem prvního stupně (č. l. 108 spisu o řízení před obecnými soudy), který explicitně uvádí mimo jiné, že: "Nevím, proč tam mám déle setrvávat, nerozumím tomu, to co jsem udělal, jsem si plně vědom, jsem natolik při smyslech, abych věděl, že taková situace nesmí nikdy nastat, chybil jsem v tom, že jsem se nechal přemluvit k určitému jednání, které bylo možné takto poté posuzovat. Stavím se k tomu, takto, beru na sebe plnou odpovědnost za vše špatné, co se stalo, nemělo se to stát, jsem poučený, některé věci jsou nerozumné, nechytré, které se dají vždy zneužít, tenkrát jsem to tak necítil, nechal jsem dojít věci tak, nepovažoval jsem, že když vyfotím šestiletou holku, že je to trestné. Vnučka ví velice dobře, jak to všechno bylo, takže se pokusím, aby se to objasnilo, jaká je pravda."
56. Z tohoto vyjádření plyne, že postoj stěžovatele je skutečně i v řízení o podmíněném propuštění v zásadě stejný, jako byl na závěr hlavního líčení (srov. výše sub 4). Nelze však opomenout, že v určitém rozsahu stěžovatel deklaroval, že svou odpovědnost přijímá. Za této situace Ústavní soud přikládá klíčový význam skutečnosti, že stížnostní soud se tímto částečným připuštěním viny vůbec nezabýval. Nehodnotil je tedy v kontextu dalších relevantních okolností, neevaluoval jej z hlediska jeho autenticity, významu či rozsahu a neuvedl ani, co jiného kromě plného doznání měl stěžovatel ohledně sebekritického náhledu na svou trestnou činnost přesně učinit, aby jej přesvědčil o tom, že svého činu skutečně lituje (srov. shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 58).
57. Ústavní soud za těchto okolností dospěl k závěru, že stížnostní soud po stěžovateli fakticky požadoval doznání k trestnému činu, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody, ohledně nějž stěžovatel usiloval o podmíněné propuštění. Z odůvodnění napadeného usnesení totiž nevyplývá, že by stížnostní soud považoval podmínku polepšení se stěžovatele za naplnitelnou čímkoliv jiným než doznáním. Tím porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož stěžovatel netvrdil a ani nenaznačoval, že požadavkem na doznání by mohl být ohrožen obnovou řízení ve svůj neprospěch, nedovodil však Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny či práva odepřít výpověď dle čl. 40 odst. 4 Listiny.
58. Kromě závěru, že stěžovatel nepřijal sebekriticky svou vinu, založil stížnostní soud svůj názor, že stěžovatel se dosud nepolepšil, na zprávách ředitele věznice plk. Horáka. Na s. 5 svého napadeného usnesení dále stížnostní soud konstatoval: "Koneckonců ze samotného hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody ředitele věznice vyplývá, že odsouzený je sice ve výkonu trestu bezproblémový jedinec a výkon trestu odnětí svobody postupně plní svůj účel, přičemž vzhledem k celkovému přístupu odsouzeného, plnění povinností, fungující pozitivní vztahy s blízkými osobami, zajištěné zázemí a snaha o řádné plnění programu zacházení a udržování si podmínek pro ponechání v první prostupné skupině vnitřní diferenciace má u odsouzeného kladnou vypovídající hodnotu. Ani z tohoto hodnocení ředitele věznice nevyplývá, že by z jeho pohledu výkon trestu odnětí svobody završil nápravu odsouzeného."
59. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že tento výklad zpráv ředitele věznice vykazuje extrémní nesoulad mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním. Tato pasáž se skutečně v původní zprávě ředitele věznice objevuje (č. l. 23 spisu o řízení před obecnými soudy), nejde však o žádné záměrné hodnocení připravenosti stěžovatele na podmíněné propuštění. Ředitel věznice plk. Horák se nevyjadřoval k tomu, zda z jeho pohledu lze podmíněné propuštění doporučit, či nikoliv, pouze věcně shrnul, jaké je dosavadní chování stěžovatele ve výkonu trestu. V předmětné zprávě tak chybí jakýkoliv další údaj, z něhož by plynulo, že náprava stěžovatele ještě není završena, resp. co k jejímu završení ještě chybí. Na č. l. 89 spisu o řízení před obecnými soudy je pak uvedena aktualizace hodnocení k podmíněnému propuštění ředitelem věznice plk. Horákem ze dne 19. 12. 2016, v níž je konstatováno, že výkon trestu odnětí svobody naplňuje svůj účel. V další aktualizaci na č. l. 103 pak plk. Horák žádné takto explicitní hodnocení neuvádí, toliko doplňuje další kázeňské odměny, sděluje, že stěžovateli bylo jedenkrát povoleno opuštění věznice, což se obešlo bez negativních poznatků, a shrnutí, že stěžovatel nadále přistupuje k plnění povinností i programu standardního zacházení snaživě a je zařazen stále v 1. prostupné skupině vnitřní diferenciace.
60. Těmito aktualizacemi se stížnostní soud nijak ve svém odůvodnění nezabýval. V předmětné zprávě ani jejích aktualizacích se přitom ředitel věznice nevyjádřil v tom směru, že by náprava stěžovatele vyžadovala ještě určitý delší čas či že by dle názoru ředitele věznice podmíněné propuštění dosud z jiného důvodu nebylo namístě, neuvedl ani výslovně, zda podmíněné propuštění doporučuje, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že ve své zprávě ředitel věznice užil v pasáži o naplňování účelu trestu jiného obratu než v její první aktualizaci a v její druhé aktualizaci se o něm nezmínil vůbec, bylo by možno se domnívat, že jim nepřikládal zásadní význam a nechtěl jimi vyjádřit svůj celkový postoj k vhodnosti podmíněného propuštění stěžovatele. Naopak i při velmi formalistickém výkladu pak zpráva ředitele věznice a její aktualizace vyznívají ve prospěch stěžovatele (trest svůj účel nejprve postupně naplňoval, pak naplňoval, pak se o něm ředitel věznice již ani vůbec nezmiňuje). Není však na Ústavním soudu, aby obsah zprávy ředitele věznice a jejích aktualizací vyhodnocoval, neboť to přísluší soudům obecným.
61. Pokud si tedy za těchto okolností stížnostní soud neobstaral další podklady, nevyvinul alespoň určité úsilí za účelem zjištění, jak plk. Horák skutečně naplňování či naplnění účelu trestu u stěžovatele hodnotil, a ani se argumentačně nevypořádal s rozdíly ve formulacích mezi předmětnou zprávou a jejími aktualizacemi, jeho výsledný závěr je založen na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, resp. není dostatečně odůvodněn a při konfrontaci s východisky uvedenými shora sub 19 neobstojí. I tím tak bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
B) K překvapivosti rozhodnutí stížnostního soudu
62. Vzhledem k posouzení hmotněprávních podmínek pro podmíněné propuštění v části VII. A tohoto nálezu nepovažoval Ústavní soud za nutné samostatně posoudit i námitku 3 stěžovatele týkající se překvapivosti rozhodnutí stížnostního soudu, neboť ve věci bude stížnostní soud muset znovu rozhodnout, přičemž bude vázán právním názorem Ústavního soudu. Stěžovatel tak bude mít možnost se k věci ještě vyjádřit a před stížnostním soudem uplatnit argumentaci ve svůj prospěch.
63. Jen jako obiter dictum může Ústavní podotknout, že sama o sobě by tato námitka nemohla být ani hypoteticky úspěšná. Je pravda, že stížnostní soud rozhodl ve věci sám v neveřejném zasedání, současně je však zřejmé, že jeho rozhodnutí nemohlo pro stěžovatele být překvapivé. V podstatě jediným důvodem stížnosti státní zástupkyně bylo právě to, že stěžovatel nemá na svou trestnou činnost potřebný náhled (srov. odůvodnění stížnosti státní zástupkyně na č. l. 118 spisu o řízeních před obecnými soudy). K této argumentaci měl stěžovatel možnost se před konáním neveřejného zasedání vyjádřit, což i učinil (srov. jeho vyjádření k odůvodnění stížnosti státní zástupkyně na č. l. 125 spisu o řízeních před obecnými soudy). Stěžovatel si tak byl vědom toho, že ústřední otázkou, již bude stížnostní soud řešit, bude právě to, zda podmínka prokázání polepšení dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku může, či nemůže být splněna i tehdy, když odsouzený trestný čin, za nějž byl odsouzen, popírá či relativizuje.
VIII. Závěr
64. Pokud stížnostní soud vycházel při svém rozhodnutí z toho, že absence doznání stěžovatele zcela brání splnění podmínky polepšení podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, vycházel z výkladu, který je ústavně nekonformní. Pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě totiž splnění této podmínky nevylučuje, přičemž výklad zastávaný stížnostním soudem navíc vede k aplikaci tohoto ustanovení v rozporu se stěžovatelovým právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny.
65. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti vyhověl dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení stížnostního soudu.
66. Bude nyní úkolem stížnostního soudu znovu posoudit stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně konkretizovanému výše sub 5. Přitom je vázán právním názorem Ústavního soudu, že pojem "polepšení se" uvedený v § 88 odst. 1 trestního zákoníku je třeba ústavně konformně vykládat tak, že se pro jeho naplnění nevyžaduje doznání odsouzeného k trestnému činu, pro nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody, z něhož odsouzený žádá o podmíněné propuštění.
67. Tímto nálezem Ústavní soud nijak nepředznamenává, jaký výsledek bude nové řízení před stížnostním soudem mít. Stížnostní soud bude muset v souladu se zásadami materiální pravdy, volného hodnocení důkazů a zásadou vyhledávací vyhodnotit, do jaké míry stěžovatel na trestný čin, za nějž byl odsouzen, získal kritický náhled, přičemž bude muset vyjít zejména z toho, jaký význam a dosah mělo částečné připuštění viny stěžovatelem v kontextu všech dalších relevantních okolností. Rovněž si bude muset opatřit dostatečné skutkové podklady k učinění závěru o tom, jak výkon trestu odnětí svobody u stěžovatele plní či neplní svůj účel.