43. Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči. Nevhodnou komunikaci mezi rodiči je však nutné odlišit od nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem není [srov. nález ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123); výše zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 28, nebo nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), bod 26]. Samotné problematice komunikace mezi rodiči se Ústavní soud ve své judikatuře již věnoval [srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), bod 23; nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), body 27 až 42; usnesení ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2739/14, bod 18]. Podle zmíněné judikatury nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by šlo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě" či případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Rodiče by totiž podle Ústavního soudu neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, které mu umožní bez negativních vlivů jeho zájem uskutečňovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte.
44. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů nevedly ke zlepšení komunikace, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (výše zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32 odůvodnění).
45. V posuzované věci je ze spisového materiálu patrné, že stěžovatel a vedlejší účastnice byli schopni se za pomoci mediátora dohodnout po dobu části řízení na rozdělení péče o nezletilé vedlejší účastníky. Usnesením ze dne 14. 2. 2018 č. j. 11 Nc 1074/2017-20 nařídil okresní soud stěžovateli a vedlejší účastnici první setkání s mediátorem. Následně mediátor informoval soud (přípis ze dne 16. 3. 2018 na č. l. 22), že dne 13. 3. 2018 byla uzavřena prozatímní mediační dohoda a bylo dohodnuto další mediační setkání. Poté dne 18. 4. 2018 mediátor informoval soud (přípis na č. l. 27), že stěžovatel a vedlejší účastnice absolvovali další mediační setkání, kde uzavřeli dohody upravující režim výchovy dětí. Koncepty sjednaných dohod mediátor připojil (dle těchto dohod měla péči a výchovu dětí zajišťovat vedlejší účastnice v pondělí a úterý, stěžovatel ve středu a čtvrtek, v péči se od pátku do neděle měli stěžovatel a vedlejší účastnice střídat, v lichém týdnu ji měla zajišťovat vedlejší účastnice, v sudém stěžovatel). Při soudním jednání uskutečněném dne 30. 5. 2018 (protokol o jednání na č. l. 39) se stěžovatel vyjádřil, že vnímá rozdělení péče o děti na základě mediační dohody pozitivně a že režim funguje bez problémů. Vedlejší účastnice se vyjádřila, že uzavření dohody vnímá pozitivně, ale že ve školních věcech dětí je velký nepořádek. Dále zmínila, že péče o děti funguje, ale někdy nastává zmatek a jde o chaotické uspořádání. Třetí mediační dohodu již vedlejší účastnice odmítla uzavřít.
46. Ústavní soud dodává, že mediační dohoda byla uzavřena v situaci, kdy stěžovatel a vedlejší účastnice stále bydleli v jednom domě. Jak vyplývá z výpovědí stěžovatele a vedlejší účastnice při jednání před krajským soudem ze dne 23. 4. 2019 (protokol o jednání na č. l. 133), vedlejší účastnice se v prosinci 2018 odstěhovala do pronajatého bytu. Lze tedy předpokládat, že vztah mezi účastníky již není zatížen skutečností sdílení jednoho domu a třecími plochami s tím spojenými. Rozdělení péče o děti dle mediační dohody probíhalo i do okamžiku vynesení rozsudku krajského soudu, jak vyplývá z výpovědí stěžovatele a vedlejší účastnice při soudním jednání uskutečněném dne 23. 4. 2019 a zprávy opatrovníka nezletilých ze dne 10. 4. 2019 (č. l. 131).
47. Dle hodnocení Ústavního soudu uzavření a dodržování mediační dohody týkající se péče o děti a jejich výchovy je relevantní skutečností pro hodnocení toho, jak jsou účastníci schopni spolu komunikovat. Současně jde o známku toho, že komunikace mezi nimi v době rozhodování krajského soudu nebyla takového charakteru, že by to vylučovalo střídavou péči. Naopak schopnost účastníků uzavřít a dodržovat mediační dohodu nese známky toho, že za pomoci soudu či mediátora jsou účastníci schopni konstruktivní interakce. Dále nelze pominout, že po odstěhování vedlejší účastnice z domu, který předtím sdílela se stěžovatelem, došlo k omezení zátěžových situací spojených s bydlením v jedné nemovitosti, což je jeden z faktorů, který může mít pozitivní vliv na vzájemné chování účastníků. Jak již Ústavní soud výše poznamenal, absence komunikace mezi rodiči může vyloučit střídavou péči jen ve výjimečných, zvláště závažných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů nevedly ke zlepšení. S ohledem na skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, nelze tvrdit, že by komunikace mezi rodiči byla v době rozhodování krajského soudu na natolik špatné úrovni, že by šlo o okolnost svědčící proti střídavé péči.
VI. Závěr
48. Ústavní soud nalezl tři pochybení krajského soudu (části V. A. až V. C.), jejichž kombinace způsobila porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost je proto důvodná a Ústavní soud dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek krajského soudu v rozsahu, v němž byl napaden ústavní stížností.
49. Rozsudek krajského soudu tak byl zrušen v části jeho I. výroku, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve IV. výroku o svěření nezletilých pro dobu po rozvodu do péče vedlejší účastnice. Dále byl rozsudek krajského soudu zrušen v části jeho II. výroku, v níž byl změněn rozsudek okresního soudu v V. výroku o povinnosti stěžovatele přispívat po dobu po rozvodu na výživu nezletilých k rukám vedlejší účastnice. Výrok, který se týká vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu, je závislý na výroku o péči o nezletilé pro dobu po rozvodu, proto se kasace výroku týkajícího se péče pro dobu po rozvodu projevila i v kasaci výroku o výživném pro dobu po rozvodu. Na zrušených výrocích byl závislý i výrok IV rozsudku krajského soudu o nákladech řízení, který Ústavní soud také zrušil.
50. V dalším řízení před odvolacím soudem, kam se v důsledku kasačního výroku věc vrací, je povinen krajský soud zjištěné vady napravit, tj. 1. řádným způsobem se vypořádat se stěžovatelovou argumentací v příloze odvolání, která směřuje proti znaleckému posudku, a odůvodnit svůj náhled na tuto argumentaci; 2. umožnit přinejmenším těm nezletilým vedlejším účastníkům, kteří jsou starší 12 let, projevit svůj názor přímo před soudem, budou-li ochotni jej projevit, a 3. vycházet z toho, že zhoršená komunikace mezi rodiči může tvořit překážku střídavé péče jen ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů nevedly ke zlepšení komunikace.
51. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že svým nálezem nepředurčuje věcné posouzení krajským soudem (tj. zůstávají stále otevřeny všechny možnosti výchovného uspořádání, včetně střídavé péče či výlučné péče kteréhokoli z rodičů), neboť v důsledku zjištěných vad a bez jejich odstranění nemohl Ústavní soud vyhodnotit, zda samotné věcné hodnocení (výlučná péče vedlejší účastnice), k němuž soudy dospěly, značí porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.