37. Uvedené tvrzení má význam i pro posouzení ústavní stížnosti. Jestliže určitá námitka mohla být efektivně uplatněna již v řízení o některém ze zákonných procesních prostředků k ochraně práva, pak je její řádné uplatnění v ústavní stížnosti možné pouze za předpokladu, že tato možnost byla ze strany stěžovatelky využita. V opačném případě by se jí Ústavní soud nemohl zabývat [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367) nebo nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. V případě námitky, kterou stěžovatelka rozporuje závěr obecných soudů, podle něhož měla tvrdit existenci účelové komunikace spojující její budovy s veřejnou cestou, ale Ústavní soud takovouto překážku neshledal.
38. Krajský soud v napadeném rozsudku považoval skutková zjištění okresního soudu za správná. Nijak nezpochybnil skutkový závěr, že budovy, k nimž stěžovatelka nabyla vlastnické právo, nemají samostatný přístup, a tedy přístup k nim je možný jen přes pozemky vedlejší účastnice. Od tohoto skutkového závěru se pak odvíjely všechny další úvahy ohledně možného použití § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Na jednání před krajským soudem dne 6. 6. 2017 nicméně stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce uvedla, že součástí areálu nacházejícího se na pozemcích vedlejší účastnice je komunikace, která zajišťuje nezbytný přístup k budovám. Mělo jít o cestu, která sloužila tomuto účelu v době, kdy měl celý areál jednoho vlastníka, a která doposud nemá alternativu. Předmětem sporu mohla být její povaha.
39. Stěžovatelka na uvedeném jednání upozornila na (tehdy) probíhající soudní řízení o kasační stížnosti ve věci jejího návrhu na určení, že tato komunikace má povahu veřejné účelové komunikace, čehož se neúspěšně domáhala ve správním řízení. Jinak řečeno, stěžovatelka připustila existenci účelové komunikace zajišťující přístup k jejím budovám, zda tomu tak skutečně je, ovšem musely posoudit příslušné správní orgány, respektive s ohledem na zamítnutí jejího návrhu správní soudy. Z její strany šlo o pokus nalézt řešení situace v rovině veřejnoprávní, což jí nemůže jít k tíži. Lze jen dodat, že tvrzení stěžovatelky o existenci veřejné účelové komunikace správní soudy nepřisvědčily (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018 č. j. 10 As 193/2016-34) a jako zjevně neopodstatněná byla odmítnuta i její navazující ústavní stížnost (usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3391/18).
40. Vyjádření stěžovatelky ohledně probíhajícího soudního řízení správního, z něhož by mohl vyplynout závěr o existenci účelové komunikace umožňující přístup k budovám, nepochybně založilo určitý rozpor v jejích žalobních tvrzeních. Samo o sobě však nevedlo k popření jinak zjištěného skutkového stavu. Převážná část odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu nadále vychází ze skutkového zjištění o neexistenci samostatného přístupu, bez něhož by byly veškeré úvahy ohledně existence důvodu zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bezpředmětnými. Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by bylo toto skutkové zjištění vyvráceno. Stěžovatelce se tak závěr o jiném důvodu zamítnutí, vycházející z jejího tvrzení o možné existenci účelové komunikace, mohl důvodně jevit jen jako určitá úvaha "nad rámec nosných důvodů", a to pro případ, že by její žaloba o povolení nezbytné cesty byla založena na tomto tvrzení. Nelze jí proto vytýkat, že přípustnost dovolání nevymezila i ve vztahu k nějaké právní otázce související s tímto tvrzením, např. zda bylo povolení nezbytné cesty vyloučeno s ohledem na zajištění přístupu k budovám prostřednictvím účelové komunikace. Přípustnost dovolání mohla založit již právní otázka vztahující se k důvodům zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
41. Ústavní soud proto přisvědčil námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud i krajský soud nesprávně vyhodnotily její tvrzení o možné existenci veřejné účelové komunikace, která by jí umožňovala přístup k budovám. Učinil tak s vědomím přetrvávající rozpornosti argumentace stěžovatelky, která uvedené tvrzení, jež skutečně svědčí v neprospěch povolení nezbytné cesty, uplatnila i v ústavní stížnosti. Naopak se neztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání nemohlo být shledáno přípustným s ohledem na existenci dovoláním nezpochybněného důvodu zamítnutí žaloby. Pouhým poukazem na tento důvod nelze dovodit ani neopodstatněnost ústavní stížnosti.
VI./b Použití § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. při zohlednění právních skutečností, jež nastaly přede dnem nabytí účinností tohoto zákona
42. Stěžovatelka dále namítá, že v její věci nebylo možné použít § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., protože vlastnické právo k budovám nabyla ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. V použití uvedeného ustanovení, jež nemělo ekvivalent v předcházející zákonné úpravě a na jehož základě jí bylo upřeno právo na přístup k budovám, spatřuje nepřípustný zásah do svého vlastnického práva.
43. Podstatou předmětné námitky stěžovatelky je tvrzený zásah do jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jenž má být následkem takového použití podústavního práva, které je v rozporu se zásadami právní jistoty a důvěry v právo, respektive kterým byla odepřena dříve nabytá práva. Ústavní soud připomíná, že mezi zásady spravedlivého procesu, vyplývající z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, patří i povinnost správně zohlednit dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)]. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, zároveň nesmí být projevem libovůle ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)].
44. V demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) musí mít adresáti právních norem reálnou možnost seznámit se předem s jejich obsahem, a poznat tak rozsah svých práv a povinností. Jen v takovém případě jim totiž mohou přizpůsobit své jednání a nést za něj odpovědnost. Právní norma, která se stává účinnou teprve poté, co nastaly skutečnosti, ve vztahu k nimž se má uplatnit, již na toto jednání nemůže mít vliv; může mu pouze - ať už zpětně, nebo do budoucna - přiznat nebo odepřít právní účinky. Protože však jednotlivec obsah takovéto právní normy nemohl v minulosti znát, je zásadně nepřípustné, aby bylo jeho původně dovolené jednání zpětně učiněno protiprávním nebo aby s ním byly dodatečně spojeny právní následky, jež jdou k jeho tíži. Přednost zde musí dostat jeho právní jistota a důvěra v právo. V opačném případě by si nikdo nemohl být nikdy jist, zda jedná po právu, neboť v tomto směru by byl vystaven neomezené moci budoucího zákonodárce [nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 18/14 (N 165/78 SbNU 469; 299/2015 Sb.), bod 29].
45. Zásady právní jistoty, důvěry v právo či ochrany nabytých práv se nedotýkají jen změn právních norem, které působí zpětně. Zákonodárce musí i jinak dbát o to, aby zásah do již existujících právních vztahů neznamenal popření legitimního očekávání, které u jejich subjektů působením předchozí právní úpravy vyvolal. Tím je do budoucna možnost některých změn buď vyloučena, nebo alespoň omezena, pokud jde o způsob jejich provedení, včetně případné nezbytnosti ponechat po přechodnou dobu v účinnosti dosavadní právní úpravu, aby se adresáti nové právní úpravy mohli reálně přizpůsobit z ní plynoucím právům a povinnostem (nález sp. zn. Pl. ÚS 18/14, bod 30).
46. V souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. rozhodovaly obecné soudy po 1. 1. 2014 o návrhu stěžovatelky jako o návrhu na povolení nezbytné cesty. Na rozdíl od stručného vymezení práva cesty v § 151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je dnes tento institut podrobně upraven v § 1029 až 1036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., včetně důvodů, pro které nelze nezbytnou cestu povolit. Pro posouzení věci mají význam zejména § 1029 a § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Z hlediska srovnání s předchozí zákonnou úpravou pak nelze přehlédnout ani § 151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
47. Podle § 1029 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odstavec 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty (odstavec 2).
48. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
49. Podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nebyl-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nebylo možné zajistit jinak, mohl soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
50. Úlohou Ústavního soudu v tomto řízení není přehodnocovat či doplňovat výše shrnutý výklad Nejvyššího soudu ohledně účelu § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., jeho historických souvislostí a vztahu k rozhodovací praxi obecných soudů podle předchozí zákonné úpravy. Ústavněprávní otázka, kterou musí zodpovědět, se týká pouze toho, zda zákonodárce tímto ustanovením mohl stanovit jako důvod zamítnutí návrhu na povolení nezbytné cesty i případné jednání nastalé přede dnem účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ačkoli s ním dřívější zákonná úprava srovnatelný následek výslovně nespojovala.
51. Ústavní soud předně uvádí, že § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. zjevně není v rozporu se zákazem (pravé) retroaktivity [blíže k pojmu retroaktivity srov. např. nález ze dne 4. února 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), nález ze dne 12. března 2002 sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.), nález ze dne 19. dubna 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 18/14]. Zatímco § 151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nevylučoval možnost zřízení práva cesty ani v případech, kdy vlastník stavby zavinil, že k ní nemá přístup (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2977/2009), ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. stanoví pro případ, kdy si vlastník způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně, povinnost soudu nezbytnou cestu nepovolit. Podstata změny zákonné úpravy tak spočívá v tom, že se do budoucna zpřísnily podmínky, za nichž může soud konstitutivním rozhodnutím povolit nezbytnou cestu. Jejím následkem ale v žádném případě nemůže být vznik nebo změna právních vztahů v době před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
52. Zbývá tak posoudit, zda použití § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nemohlo vést k jinému zásahu do práv stěžovatelky, jenž by založil rozpor se zásadami právní jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud podotýká, že zásadně není v rozporu s uvedenými zásadami, jestliže nový zákon sice zohledňuje minulou skutečnost, avšak následek s ní spojený, ať už se týká právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy (nepravá retroaktivita), nebo se vztahuje k jiným skutečnostem (retrospektiva), nastává až do budoucna [blíže k pojmu retrospektivy srov. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 6/17 (N 26/88 SbNU 329; 99/2018 Sb.) nebo nález ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/17 (N 9/92 SbNU 86; 71/2019 Sb.)]. V obou případech je však takovéto působení nového zákona ústavně přípustné pouze v případě, že jde o opatření vhodné a potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle, přičemž při celkovém poměřování "zklamané" důvěry a významu a naléhavosti důvodu nové právní úpravy bude zachována hranice únosnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/14).
53. Ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nově vymezuje jednu z podmínek, za nichž se vlastník nemovité věci může domoci povolení nezbytné cesty. Nerozlišuje však, zda k zavinění nedostatku přístupu došlo jednáním tohoto vlastníka před nebo po nabytí účinnosti tohoto zákona. Překážkou povolení nezbytné cesty tak může být i dřívější jednání vlastníka nemovité věci.
54. Pro posouzení přípustnosti takovéhoto následku Ústavní soud zohlednil, že i přede dnem 1. 1. 2014 obecné soudy posuzovaly, zda si vlastník věci nezpůsobil nedostatek přístupu hrubou nedbalostí či úmyslně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2957/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3055/2012). V rámci uvážení, které jim zákon svěřil při rozhodování o zřízení věcného břemene práva cesty, poměřovaly zájmy navrhovatele i dotčeného vlastníka pozemku. Omezení práv vlastníka pozemku muselo být přiměřené a v kontextu všech okolností věci nesmělo vést k nespravedlivému výsledku. Vždy muselo být dbáno o to, aby následný výkon práva cesty nebyl s ohledem na zjištěné skutečnosti v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
55. Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty, si tedy již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu.
56. Za této situace nelze v zohlednění jednání vlastníka nemovité věci, jež nastalo před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., spatřovat neúnosný zásah do jeho právního postavení. Ústavní soud konstatuje, že ze samotné skutečnosti takovéhoto použití § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nelze dovodit porušení základního práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Nejde o nepřípustný zásah do její právní jistoty a důvěry v právo, který by zakládal porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy. Lze jen dodat, že obdobné hodnocení zaujal Ústavní soud i v několika usneseních vydaných ve srovnatelných věcech (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 1448/17 nebo usnesení ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1021/17).
VI./c Posouzení jednání stěžovatelky při nabytí budov z hlediska zavinění nedostatku přístupu
57. Vlastním posouzením jednání stěžovatelky z hlediska toho, zda zavinila nedostatek přístupu ke svým budovám, se obecné soudy podrobně zabývaly a v tomto ohledu řádně provedly dokazování a své závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud neshledal v jejich skutkových zjištěních, jež se týkají zavinění nedostatku přístupu, ani v navazujících právních závěrech žádné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Podle napadených rozhodnutí by jednání stěžovatelky neumožňovalo povolit nezbytnou cestu ani za použití předchozí zákonné úpravy. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části jejich odůvodnění, jež jsou podrobně shrnuta výše.
VI./d Délka řízení před obecnými soudy
58. K poslední námitce stěžovatelky ohledně průtahů v řízení Ústavní soud uvádí, že se jí v tomto řízení nemohl zabývat. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení (včetně řízení soudního) jsou od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].
VII. Závěr
59. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy, a podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost zamítl.