42. Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že z žádného ze stěžovateli zmiňovaných základních práv (zejména z čl. 10 odst. 2 a čl. 12 Listiny či čl. 8 Úmluvy) nelze dovodit existenci institucionální záruky na setrvávání v určitém obydlí. Tato práva tedy nelze vykládat ve smyslu "nároku na byt", ani jako nárok na setrvání v určitém bytě (viz Wagnerová, E. In: Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, str. 331). Nedotknutelnost obydlí chrání jen obydlí toho, kdo je začal užívat po právu (viz Pavlíček, V., Hřebejk, J. In: Pavlíček, V. a kolektiv. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl. Práva a svobody. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2002, str. 144).
43. S ohledem na výše uvedené se mohl Ústavní soud zabývat porušením základních práv toliko prvního stěžovatele, který jedině je přímo dotčený rozhodnutím Nejvyššího soudu. Co se však týče porušení základního práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny a na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy, nelze o jakémkoliv zásahu Nejvyššího soudu vůbec uvažovat, neboť první stěžovatel je právnickou osobou, které z povahy věci tato práva nepříslušejí. Ústavní soud nicméně nepřehlédl specifické postavení prvního stěžovatele jako bytového družstva, základní práva, jehož členů, stěžovatelů č. 2 - 22, jsou napadeným rozhodnutím, byť nepřímo, dotčena. Ačkoliv zásah do práv těchto stěžovatelů nemohl být, jak shora vysvětleno, předmětem ústavně soudního přezkumu, měl Ústavní soud při svém rozhodování jeho možné faktické dopady na zřeteli.
44. Z pohledu uplatněných námitek se tak Ústavní soud mohl zabývat pouze případným porušením práva prvního stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska prvním stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
45. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 4470/2015-682 výrokem I. změnil rozsudek vrchního soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé tak, že rozsudek městského soudu ze dne 8. 1. 2015 č. j. 51 Cm 97/2001-560 se mění v tom smyslu, že první stěžovatel je povinen předmětné nemovitosti do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí vyklidit a vyklizené předat vedlejšímu účastníkovi řízení. Je-li v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýkáno, že v neprospěch prvního stěžovatele hodnotil celou řadu skutečností (viz bod 14.), jde ze strany stěžovatelů, resp. prvního stěžovatele, o pouhou polemiku s hodnocením skutkového stavu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu právním hodnocením nikterak nevybočuje ze standardů ustálené judikatury.
46. Jak Ústavní soud setrvale judikuje, hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva) a která zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit. První stěžovatel se svými námitkami snaží přesvědčit Ústavní soud o své představě vyřešení věci, kterou podporuje apelem na tíživou situaci, do níž se dostali zejména stěžovatelé č. 2 - 22, popř. další uživatelé předmětných nemovitostí.
47. Podstatné pro posouzení věci z pohledu Ústavního soudu nicméně je, že vedlejší účastník řízení svojí žalobou na vyklizení realizoval svoje vlastnické právo, resp. realizoval vlastnické právo úpadce, k dispozici s nímž byl oprávněn jako správce konkursní podstaty úpadce. Spor o vlastnictví předmětných nemovitostí byl přitom pravomocně vyřešen již v říjnu 2008 v řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty (viz rozsudek městského soudu ze dne 6. 9. 2007 č. j. 58 Cm 49/2003-244 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 1. 10. 2008 č. j. 13 Cmo 523/2007-270) a skončil zamítnutím vylučovací žaloby ohledně předmětných nemovitostí (soud dospěl k závěru, že jsou důvodně sepsány do konkursní podstaty úpadce). Jak správně podotkl Nejvyšší soud, od října 2008 tedy nebylo žádných pochyb o vlastnictví předmětných nemovitostí. Chtěl-li první stěžovatel zpochybnit vlastnictví předmětných nemovitostí, měl tak učinit v rámci řízení o jejich vyloučení z konkursní podstaty. Možnost využít mimořádných opravných prostředků či dokonce podání ústavní stížnosti nebyla přitom nikterak vyloučena. Skutečnost, že první stěžovatel nyní nese důsledky rozhodnutí starého více než desetiletí, nemůže jít k tíži konkursní podstaty.
48. Nejvyšší soud se podrobně zabýval i případným rozporem výkonu práva vedlejšího účastníka řízení s dobrými mravy z pohledu § 2 odst. 3 občanského zákoníku, resp. § 3 odst. 1 obč. zák., který poměřoval s celkovými okolnostmi věci. Přitom dospěl k závěru o absenci dobré víry u prvního stěžovatele, pro což svědčilo nejen jeho protiprávní jednání, který nerespektoval účinky soupisu předmětných bytových domů do konkursní podstaty a nakládal s nimi i přes zákaz stanovený v § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, ale i další skutečnosti (např. to, že nájemní smlouvy uzavíraly jménem prvního stěžovatele po 31. 5. 2003 osoby, jimž členství ve statutárním orgánu prvního stěžovatele zaniklo). Nejvyšší soud na druhé straně posuzoval i to, zda protiprávní jednání prvního stěžovatele při nakládání s předmětnými bytovými domy mohou vyvážit kroky, k nimž došlo v době, kdy první stěžovatel investoval do jejich dostavby. V této souvislosti pak zkoumal především povahu příslibu k dostavbě předmětných bytových domů učiněného předchozím správcem konkursní podstaty, kterého se první stěžovatel dovolával. Nelze tak učinit závěr, že by Nejvyšší soud postupoval jednostranně a opomenul případné skutečnosti, které mohly svědčit ve prospěch prvního stěžovatele.
49. Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené připomíná, že z jeho dosavadní judikatury (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97) vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům podle § 3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům, čehož si jsou stěžovatelé vědomi, a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak ostatně obecné soudy standardně judikují, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
50. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že posuzování otázky souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech skutečně dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)]; soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům však, jak již bylo zmíněno výše, přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08). O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.
51. Námitku, že se Nejvyšší soud při posuzování rozporu výkonu práva vedlejšího účastníka řízení s dobrými mravy nezabýval rovněž dobrou vírou stěžovatelů č. 2 - 22, nepovažuje Ústavní soud v této souvislosti za relevantní. S ohledem na znění žalobního petitu (povinnost k vyklizení prvního stěžovatele), nebylo posouzení toho, zda tito stěžovatelé uzavírali nájemní smlouvy a jednali v dobré víře či nikoliv, rozhodné.
52. Co se týče lhůty k vyklizení předmětných bytových domů stanovené rozsudkem Nejvyššího soudu v délce jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, Ústavní soud podotýká, že z § 160 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že lhůta k vyklizení je patnáct dnů, nicméně soud má oprávnění stanovit delší lhůtu, než obecně určených patnáct dnů. Na základě toho lze konstatovat, že stanovení délky lhůty k vyklizení je předmětem úpravy běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto záležitostí jakkoliv zasahovat, neboť by šlo, jak již bylo naznačeno výše, o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ani takový závěr však ohledně prvního stěžovatele nelze učinit. I kdyby Ústavní soud měl tuto lhůtu za nepřiměřeně krátkou, její prodloužení obecným soudem beze změny samotného výroku o vyklizení by pozici stěžovatelů č. 2 - 22 nikterak zásadně neovlivnilo. Jen pro doplnění Ústavní soud uvádí, že tato lhůta byla vzhledem k odkladu vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu již mnohonásobně prodloužena, a tím spíše k zásahu do základních práv dojít nemohlo.
53. Ústavní soud neshledává opodstatněnou ani námitku překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího soud. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] jde pouze tehdy, rozhodne-li soud způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Jakkoli je možno vnímat, že napadené rozhodnutí mohlo být pro prvního stěžovatele subjektivně překvapivé (když Nejvyšší soud rozhodl poněkud nezvykle měnícím rozsudkem), nešlo o překvapivost, jež by představovala porušení jeho základních procesních práv prizmatem konstantní judikatury Ústavního soudu. Je to jednak tím, že takový postup Nejvyššímu soudu umožňuje procesní úprava [srov. § 243d písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017], jednak v průběhu celého řízení šlo o vyklizení předmětných nemovitostí s tím, že sporné bylo především, zda vyklizení bytových domů je či není v rozporu s dobrými mravy, kterou finálně vyřešil Nejvyšší soud. První stěžovatel byl přitom s možností jiného právního posouzení věci obeznámen, přičemž sám otázku dobrých mravů, popř. dobré víry při dostavbě předmětných domů, v průběhu řízení opakovaně nastoloval.
54. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněno a splňuje všechny náležitosti, které jsou judikaturou Ústavního soudu kladeny na odůvodnění rozhodnutí. V tomto směru tedy nelze v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
55. Kromě toho je třeba vzít v potaz, že zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by postavení prvního stěžovatele a potažmo ani stěžovatelů č. 2 - 22 nijak zásadně nezlepšilo. Předmětné bytové domy jsou totiž stále součástí konkursní podstaty a vyhovění ústavní stížnosti by je neochránilo před jejich případným zpeněžením a následným uplatňováním vlastnického práva nového nabyvatele. Ostatně stojí za připomenutí, že "dobré mravy" či jejich zjištění mohou samy o sobě založit obranu proti vindikační žalobě toliko jen pro tentokrát, nikoli navždy, jak míní stěžovatelé, neboť jinak by jim musel být přisouzen potenciál nabývacího titulu věcného práva (vlastnického), a ten přirozeně nemají.
56. Nad rámec nutného posouzení Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci lze skutečně pociťovat střet několika významných právních hodnot. Přístup Nejvyššího soudu klade důraz na ochranu vlastnického práva. Ústavní soud na druhé straně vnímá i snahu stěžovatelů (z jejich pohledu ospravedlnitelnou) o prosazení svých zájmů. Při snaze dobrat se práva v souladu s ideou spravedlnosti se tak soudy (nejen Ústavní soud) potýkají s nejednoduchým úkolem. Jak to pregnantně vystihl Gustav Radbruch, obecné blaho, spravedlnost a právní jistota jsou nejvyšší cíle práva, ale ne v příjemné shodě, nýbrž v příkrém rozporu vůči sobě navzájem: "Obecné blaho, spravedlnost a právní jistota vykonávají společnou vládu nad právem - nikoli v harmonii prosté napětí, nýbrž naopak v žitém vztahu napětí. Přednost některé z těchto hodnot před ostatními nelze určit z nějaké normy jim všem třem nadřazené - taková norma neexistuje -, nýbrž pouze prostřednictvím odpovědného rozhodování" (Radbruch, G. O napětí mezi účely práva, Wolters Kluwer, Praha, 2012, str. 114 - 115). V tomto případě se může požadavek na dosažení individuální spravedlnosti stěžovatelů jevit v rozporu s obecným požadavkem na ochranu vlastnického práva, zdůrazňovaným odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu, nicméně, jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné pochybení.
57. Ústavní soud na tomto místě chce parafrázovat myšlenku Jeremyho Benthama "Největší štěstí největšího počtu - to je základ morálky i zákonodárství.", na něhož navázal Francis Hutcheson se svojí klasickou formulací "co největší prospěch pro co nejvíce lidí". Jakkoliv lze tedy na jedné straně vnímat projevy nespokojenosti poměrně malé skupiny osob (stěžovatelů č. 2 - 22), na straně druhé tato újma je nepochybně vyvážena pocitem zadostiučinění u skupiny osob daleko početnější (řádově více přihlášených věřitelů v konkursním řízení), kteří se - na rozdíl od stěžovatelů - rozhodli uplatňovat své nároky cestou zákona jako věřitelé v konkurzním řízení. V situaci, kdy lze nároky či očekávání obou skupin osob považovat za souměřitelné, se Ústavní soud přiklání k tomu, dát přednost této větší skupině. Lze se ztotožnit s Nejvyšším soudem zaujatým názorem, že ze všech možných špatných řešení, je řešení nyní nabízené tím nejpřijatelnějším. Pro stěžovatele č. 2 - 22, o něž v této ústavní stížnosti jde v prvé řadě, znamená stávající rozhodnutí "pouze" to, že jejich záležitost se již nebude déle zdržovat, bude dán průchod pořadu práva, takže nebudou nadále vystaveni nejistotě a dalšímu tlaku vedlejšího účastníka řízení. Byť se to může vůči nim jevit příliš kruté, v rámci řešení sporu budou muset respektovat soudní verdikt.
58. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod prvního stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl. Vůči stěžovatelům č. 2 - 22 pak ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
59. Závěrem Ústavní soud uvádí, že svým usnesením ze dne 21. 8. 2018 č. j. III. ÚS 2766/18-33 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Toto usnesení nestanovovalo, do kdy se vykonatelnost napadeného rozsudku odkládá, napadený rozsudek Nejvyššího soudu tudíž znovunabývá vykonatelnosti okamžikem nabytí vykonatelnosti tohoto usnesení Ústavního soudu. Nicméně s ohledem na tuto skutečnost apeluje Ústavní soud na vedlejšího účastníka řízení, aby k výkonu rozsudku Nejvyššího soudu přistoupil rozumným způsobem, beroucím na zřetel zejména jeho dopady na osobní a rodinné poměry stěžovatelů č. 2 - 22.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu