37. V návaznosti na to nemohl Ústavní soud přisvědčit názoru stěžovatelky, dle něhož finančním vypořádáním zákonodárce sledoval primárně jiné než restituční cíle. Jak naopak plyne z důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, finanční náhrada měla plnit primárně restituční funkci právě vůči historickému majetku, jehož vydání zákon neumožňoval, přičemž z ústavněprávního hlediska nelze považovat za podstatné, zda zákonem stanovená výše zcela odpovídá hodnotě odňatého majetku, který nelze vydat, neboť žádnou ústavní povinnost státu odčinit všechny majetkové křivdy vzniklé v minulosti vyvodit nelze (viz výše). Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je tak součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce o možnosti vydání majetku z různých důvodů nerozhodl), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů vyjádřeným ve smlouvě o vypořádání podle § 16 tohoto zákona (v tomto případě je založeno do budoucna též ono legitimní očekávání spočívající v důvěře v právo, které by dlužník-stát mohl v budoucnu měnit). Při ústavně konformním výkladu tohoto právního institutu je proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty. Proto nemůže vedle sebe stát nárok na finanční kompenzace za nevydávaný historický majetek a současně nárok na naturální restituci nota bene něčeho, co nebylo předmětem konkrétního legitimního očekávání. Proto je třeba na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti nahlížet jako na zvláštní typ zákona (tzv. Maßnahmengesetz), který vznikl k řešení určité situace a ve vztahu k ní je třeba jej vykládat, kdy sleduje určitý cíl a k jeho dosažení stanoví určité prostředky, pravidla a postupy (srov. k tomuto typu zákonů např. Schneider, H. Gesetzgebung. 3. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2002, s. 142-145).
38. Poukazuje-li stěžovatelka na vznik tzv. legitimního očekávání vzhledem k judikatuře Ústavního soudu, nad rámec výše uvedeného je možno doplnit, že předchozí závěry Ústavního soudu byly vysloveny za mimořádných okolností vzniknuvších v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti zákonodárce, kdy prakticky neexistovala jiná cesta, jak daný stav změnit, než přijmout závěr o nutnosti poskytnout právní ochranu prostřednictvím obecných soudů, a to přímo na základě norem práva ústavního.
39. V posuzované věci tak nejde o situaci, kdy by stěžovatelce bylo odňato již konstituované vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně kdy by jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, že právě tyto předmětné pozemky nabude do svého vlastnictví, nýbrž o případ, kdy stěžovatelka u obecných soudů (v konečném důsledku) uplatňuje své údajné právo na vydání tohoto majetku. V takovém případě se ústavněprávní ochrany s poukazem na čl. 11 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (zde pak v souvislosti s interpretací a aplikací podústavního práva) dovolávat nelze. A vzhledem k tomu, že v tomto případě nedošlo ke střetu stěžovatelčina (pouze tvrzeného) vlastnického práva a vlastnického práva 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice, není namístě ani provádění tzv. testu proporcionality, jak se stěžovatelka domáhá. Jak již bylo zdůrazněno výše, bylo věcí demokratického zákonodárce, aby na základě zvážení všech okolností rozhodl, jak v mezích ochrany legitimního očekávání, a to je třeba zdůraznit, nejen církevních právnických osob, nýbrž i vzhledem např. k § 2a zákona č. 172/1991 Sb. též jiných subjektů práva bude toto očekávání naplněno. Vzhledem k tomu, že tuto otázku neupravil, účinek § 2a tohoto zákona zůstal zachován obecně ke všem dotčeným subjektům, tedy i k církevním právnickým osobám. Na tom zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nic nezměnil. V opačném případě by bylo třeba výslovně vyřešit časové účinky takové úpravy a případně i její diskriminační dopady. Bylo věcí demokratického zákonodárce vycházejícího při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty (jde o významnou occasio et ratio legis), aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona je třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně - ani retroaktivně, ani retrospektivně - do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb. v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod např. v případě přechodu lesních pozemků, které by zase mohly být za několik let znovu vydány v jiné restituci jinému subjektu práva.
40. Nelze proto dojít k závěru, že by výsledek řízení (podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) o určení, zda vlastníkem předmětné nemovitosti je stát nebo obec, měl být závislý na tom, jaký subjekt se takového určení domáhá. Obecným soudům nelze nic vytknout především proto, že v posuzovaném případě vedle sebe nestojí dvě v zásadě rovnocenné interpretační varianty. Výklad zastávaný stěžovatelkou nese rysy tzv. právního formalismu, neboť nebere v úvahu, že právní předpisy nemohou detailně upravovat (pamatovat na) každou situaci, která by v běžném životě mohla nastat, zvláště pak s ohledem na právní poměry, které v rozhodném období let 1948 až 1989 panovaly, a že je tudíž třeba mít vždy na zřeteli nejen doslovný text právního předpisu, ale i to, jaký je jeho smysl a účel, zde především to, že restituován měl být nejen majetek tehdy přidělený obcím, ale i jejich lesním družstvům.
41. Argumentace stěžovatelky tzv. legitimním (či odůvodněným) očekáváním se tedy nemohla vztahovat na jí nárokované pozemky, neboť to nemá oporu v žádném zákoně ani soudním či jiném veřejnoprávním aktu. Ústavní soud svým zásahem (viz sub 36) v podobě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 mohl jen poukázat na stav tzv. legislativního opomenutí či nečinnosti a zdůraznit povinnost dodržet závazek předchozího zákonodárce, nemohl však vymezit, co bude jeho konkrétní náplní, neboť to mu v dané situaci (na rozdíl od Parlamentu České republiky) nepříslušelo. Teprve až zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi určuje konkrétně osoby oprávněné či povinné a postup, jakým lze restituční nároky k nějakému majetku uplatnit. Bylo proto věcí zákonodárce, který získal legitimitu ve svobodných a demokratických volbách, aby - jsa vázán ústavním pořádkem - závazek v § 29 zákona o půdě naplnil. To se stalo a Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 k závěru, že tento zákon, s výjimkou ve výroku tohoto nálezu uvedených ustanovení, ústavnímu pořádku neodporuje. Zejména pak nezpochybnil, a ani nemohl zpochybnit závěr o tom, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se vztahuje (stejně jako zákony v něm odkazované) na převod, nikoli přechod majetku na jiný subjekt restitučního zákonodárství, než je uvedený v jeho § 4. Jiný výklad by konečně zpochybnil celkovou obecnou koncepci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který směřuje k zmírnění některých křivd (srov. jeho preambuli a § 1), nikoli tedy křivd všech, a již vůbec ne (což ani není možné) k jejich úplnému odstranění. V případě § 29 zákona o půdě by poté takový závěr musel zpochybnit ústavnost tohoto ustanovení, což se ale nemohlo stát, protože jinak by muselo dojít k zpochybnění všech zákonných úprav tzv. přechodu vlastnictví s vazbou na restituční zákony.
42. Stěžovatelka má dále za to, že obecné soudy nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu obsaženou v § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., případně že v těchto ustanoveních obsažené pojmy aplikovaly v jiném než v právním myšlení konsenzuálně pojímaném významu, v důsledku čehož došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Ani v tomto ohledu Ústavní soud stěžovatelce nemohl přisvědčit. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se výkladem těchto předmětných ustanovení a jejich aplikací na posuzovaný případ dostatečně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily.
43. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že výklad obecných soudů byl nepřípustně extenzivní, resp. že představuje aktivistické dotváření práva ad hoc, neboť byla vytvořena nová kategorie "nemovitostí přidělených neexistujícím lesním družstvům a převzatých obcemi", nutno poukázat na závěr Nejvyššího soudu, který z obsahu přídělové listiny vyvodil, že ve skutečnosti přídělcem byly žalované obce. Tento závěr Ústavní soud nemůže z věcného hlediska označit za jakkoliv "extrémní", neboť samotná přídělová listina reflektovala, že v době přídělu lesní družstvo neexistovalo, přičemž přepokládala teprve jeho vytvoření a následné vložení předmětných pozemků, resp. lesního majetku obcí do tohoto družstva.
44. Nejvyšší soud současně s poukazem na smysl a účel § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb. dostatečně vysvětlil, proč je názoru, že na posuzovanou skutkovou situaci dopadá prvně uvedené ustanovení, resp. proč není namístě použít doslovný výklad, který zastává stěžovatelka, která použitelnost § 2a zákona č. 172/1991 Sb. podmiňuje v podstatě tím, že by v přídělové listině musela být jako přídělce výlučně, resp. výslovně označena obec (anebo existující lesní družstvo). Argumentuje-li stěžovatelka rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3572/2008, 28 Cdo 5078/2009 a 28 Cdo 1539/2012, Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí stála ve zjevném rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, navíc tento soud na rozdíl od stěžovatelky srozumitelně a logicky vyložil, z jakých důvodů pokládá právní názor vyslovený v jím zmiňovaných judikátech (jde zejména o rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) použitelným na posuzovanou věc. Ani v těchto bodech se jeho postup nejeví Ústavnímu soudu jako svévolný.
45. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti argumentuje výkladovým principem in favorem restitutionis. Jak je patrno z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, uvedený soud vzal v úvahu i tento princip, nicméně nikoliv tak, že působí ve prospěch stěžovatelky, nýbrž že působí in favorem 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice. Ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud, co by mohl uvedenému soudu vytknout, neboť obě obce své vlastnictví nabyly na základě zákona č. 172/1991 Sb., jenž je předpisem restituční povahy. Jde tak o argumentaci, která dává přednost tomu subjektu, kterému svědčí výslovná zákonná úprava (interpretatio stricta). Třeba je též zdůraznit, že žádná právní překážka v přechodu tohoto majetku na obce nebránila, jak bylo v judikatuře Ústavního soudu vícekrát zdůrazněno (již usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 937/17 nebo ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3668/17 a další). V takovém případě není argumentace opřená o tzv. legitimní očekávání namístě, nota bene v případě, bylo-li toto očekávání založeno na potřebě budoucího vydání zákona, nikoli na důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a subjekty, popř. další náležitosti, vymezil. Argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání teprve konkretizuje.
46. V ostatním ústavní stížnost představuje běžnou polemiku s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů v rovině interpretace a aplikace podústavního práva, jež její důvodnost zásadně založit nemůže. 47. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).