33. K tomu nad rámec již uvedeného Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že zvláštní povaha a proměnnost tzv. trestných činů z nenávisti ukládá soudům povinnost posoudit povahu každého z takových útoků z perspektivy jeho potenciálních konkrétních obětí. Na to však okresní soud rezignoval. S přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem (řádně zjištěným v ústavně konformním důkazním řízení) je vždy třeba určit, zda trestným činem, spočívajícím obvykle v užití nepřípustné "slovní zbraně" v politické soutěži, došlo zároveň ke vzniku konkrétní právně uchopitelné újmy. Trestní předpisy tuto otázku nijak speciálně neřeší, a proto se s ní musí soudy vypořádat aplikací obecných občanskoprávních předpisů. Ani ty však nejsou v tomto směru zcela jednoznačné, a účastníci sporů jsou tak odkázáni především na judikaturu obecných soudů. Možnost přiznání nároku na náhradu rovněž i nemajetkové újmy byla přitom do trestního řádu zařazena s cílem, aby poškození mohli již v rámci trestního řízení dosáhnout úplné satisfakce, a vyrovnat se tak s nepříznivými následky trestného činu (srov. Šámal, P. citované dílo, s. 508 a násl.). Tím adhezní řízení přispívá významně lépe k dosažení účelu trestního řízení (srov. § 1 odst. 1 trestního řádu).
34. Ústavní soud si přitom uvědomuje, že politický a společenský rozměr daných trestných činů, "vynalézavost" jejich pachatelů a téměř neuchopitelný vývoj komunikačních prostředků k jejich páchání činí uvedenou povinnost soudů značně nelehkou. Každá nová skupina případů se tak obvykle pouze posuzuje analogicky s tou poslední. Verbální (resp. písemné) útoky na tzv. sociálních sítích představují dle Ústavního soudu sice technicky specifický, avšak k nástrojům starších totalitních ideologií snadno připodobnitelný způsob nepřípustného vedení politického boje. Je třeba zkoumat, nakolik je takové sdělení na tzv. facebookovém profilu odlišné kupříkladu od pomalování výlohy obchodníka náležejícího k jiné společenské menšině. Hrozivé historické zkušenosti se stigmatizací společenských menšin se nemohou projevovat pouze v přijetí "obecně ochranné" trestní legislativy, ale měly by nalézt svůj odraz i v hlubším zkoumání pochopení újmy jejích adresátů, kterým jsou navíc takové útoky adresovány. Soudy tak musí vždy zkoumat, jak se jednotlivý útok projeví v individuální sféře konkrétního jedince (např. v důsledku jeho ohrožení, obav, poškození dobrého jména apod.), a nakolik jde pouze o nepřípustnou neadresnou politickou kampaň. Z uvedené nelehké situace však nemohou soudy unikat především tak, že se procesními postupy budou hlasu těchto potenciálních poškozených preventivně vyhýbat.
VI. Závěr a možná náprava porušení stěžovatelových práv
35. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem okresního soudu byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, jak je ve výroku I uvedeno. I když mu nezbylo než přisvědčit stanovisku okresního soudu ohledně významu zrušení napadeného procesního rozhodnutí, přesto - z důvodu "odklizení" takového neústavního excesivního právního aktu - jej zrušil. Neomezil se proto (s ohledem na funkci ústavní stížnosti, která je rovněž prostředkem ochrany objektivního práva) na pouhé konstatování a vymezení takového porušení základních práv a svobod stěžovatele tzv. akademickým výrokem [takto bylo třeba postupovat např. v nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401)].
36. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom toho, že na základě předmětné ústavní stížnosti nemůže zrušit odsuzující pravomocný rozsudek, kterým se dané trestní řízení skončilo, a tím zasáhnout do již pravomocně ukončeného trestního řízení v neprospěch již jednou pravomocně odsouzeného (čl. 40 odst. 5 Listiny). Zrušením jednoho procesního usnesení z jeho průběhu jej znovu otevřít nelze. A vydání jakéhokoliv nového procesního usnesení o stěžovatelově účasti v dané trestní věci by pak postrádalo právní oporu i racionální smysl. Proto sice bylo přistoupeno k jeho zrušení, avšak s poukazem na § 314k odst. 2 trestního řádu (oprávnění Ústavního soudu "stanovit jinak") per analogiam s dovětkem, že pro otevření řízení okresním soudem v této části věci již není prostor.
37. Důležitým aspektem je rovněž to, že přiměřená (byť připravená o specifické prvky - viz výše) ochrana je stěžovateli zajištěna v jiných řízeních. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodujícím kritériem pro určení nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu do adhezního řízení je míra možnosti a obtížnosti nápravy všech pochybení trestních soudů v občanskoprávním soudním řízení (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15 nebo bod 18 usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 676/16). Za relevantní skutečnost rovněž Ústavní soud považoval, že v dané věci šlo (s odstupem času) o relativně bagatelní trestný čin a následné chování pachatele nevykazovalo působení tzv. druhotné újmy.
38. Nálezová forma rozhodnutí je dle Ústavního soudu potřebná i pro naplnění subjektivní funkce řízení o ústavní stížnosti, neboť jím Ústavní soud obecně závaznými výrokovými závěry jednak poskytuje stěžovateli určitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva, a dále z hlediska její objektivní funkce výrokem [nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401) nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 (U 1/80 SbNU 685)] vymezuje hranice dalšího postupu soudů v obdobných případech. Tento výrok se přitom vztahuje pouze na porušení práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nikoli na jeho návrh na odškodnění, o kterém v řízení rozhodováno nebylo a o kterém může být rozhodnuto i pořadem práva občanského, kde je cesta pro stěžovatele stále otevřená.
39. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).