39. V rozsudku ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 1181/2015-477, kterým v projednávané věci Nejvyšší soud zrušil první rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (viz bod 4), Nejvyšší soud uvedl, že dle jeho názoru stěžovatelka vycházela z předpokladu, že jí škoda vznikla tím, že se v průběhu let 2005 až 2010 výrazně snížila obvyklá cena nemovitostí v jejím vlastnictví, přičemž zamýšlela prodat nemovitosti před poklesem cen na realitním trhu, a že se tak snížila hodnota jejích aktiv. S odkazem na rozsudek ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 38/2000 poznamenal, že k inflaci již v minulosti konstatoval, že jejím vlivem na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nevzniká skutečná škoda. Tentýž závěr je dle Nejvyššího sodu nezbytné vztáhnout i na vývoj realitního trhu.
40. Městský soud ve druhém rozsudku ve věci, který je napaden ústavní stížností, k náhradě škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, za kterou je stěžovatelka prodala v letech 2010 a 2011, uvedl, že tvrzený pokles obvyklé ceny je odvislý od poměrů na realitním trhu. V takovém případě nelze dovodit, že stěžovatelce vznikla skutečná škoda, na jejíž náhradu by proti vedlejší účastnici měla nárok. Odkázal přitom na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000.
41. V dovolání proti rozsudku městského soudu stěžovatelka namítla, že nepožadovala náhradu skutečné škody, o níž se zmiňoval městský soud, ale ušlý zisk. Přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že při hodnocení dané otázky se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém usnesení, které je napadeno ústavní stížností, uvedl, že městský soud na straně 11 svého rozsudku sice pojednal o skutečné škodě, šlo ale jen o nepřesnou formulaci s ohledem na další text odůvodnění. Další závěry městského soudu dle Nejvyššího soudu ukazují, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou přijatými závěry.
42. Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina tvrzení o rozdílu cen, za něž by v roce 2005 své nemovitosti dle svého tvrzení prodala, a cen, za které v letech 2010 a 2011 nemovitosti skutečně prodala, měla být hodnocena z pohledu, zda stěžovatelka neutrpěla škodu v podobě ušlého zisku. Městský soud však v rozsudku napadeném ústavní stížností objasnil pouze, že stěžovatelka neutrpěla skutečnou škodu, ušlým ziskem se v daném ohledu vůbec nezabýval, čímž zasáhl do stěžovatelčina práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ačkoli stěžovatelka v dovolání namítla, že městský soud nesprávně posoudil formu újmy, a to v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle Nejvyššího soudu tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání, neboť vyhodnotil, že šlo jen o formulační nepřesnost v rozsudku městského soudu. Tímto hodnocením Nejvyšší soud dle Ústavního soudu porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. U obecného vymezení skutečné škody a ušlého zisku lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, kde bylo uvedeno, že skutečná škoda může obecně spočívat v poškození, zničení nebo ztrátě věci nebo majetkového práva, v nutnosti vynaložit náklady, které by při pravidelném běhu událostí (tj. pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání, resp. k nesprávnému úřednímu postupu nebo vydání nezákonného rozhodnutí) být vynaloženy nemusely, nebo v tom, že poškozený nemohl využít majetkových práv, která představují určitou majetkovou hodnotu. Ušlý zisk je pak možné definovat např. jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události.
44. Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2426/2012 byl vynesen ve věci, v níž žalobkyně tvrdila, že v důsledku neoprávněně vedené exekuce byla omezena v dispozičním právu s podíly na nemovitostech a nárokovala náhradu škody ve výši rozdílu mezi částkou, za kterou měla možnost prodat podíl na těchto nemovitostech, kdyby nedošlo k omezení jejího dispozičního práva (tj. 4 500 000 Kč), a částkou, za kterou ho následně prodala (tj. 2 250 000 Kč). Dále nárokovala náhradu škody ve výši 700 000 Kč, jako rozdíl mezi cenou, za kterou byla v důsledku finanční tísně zapříčiněné neoprávněně vedenou exekucí nucena prodat své podíly na jiných nemovitostech, a jejich obvyklou tržní cenou. Nejvyšší soud pak k náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2426/2012 uvedl: "Ušlý zisk tak může spočívat i v rozdílu mezi cenou, za niž mohl poškozený věc prodat, ale za kterou věc v důsledku škodné události neprodal, a obvyklou cenou této věci (určenou zpravidla na základě znaleckého posudku). V rozsahu tohoto rozdílu (jednalo-li by se o kladné číslo) by totiž, oproti normálnímu běhu věcí, nedošlo k zvětšení (rozmnožení) jeho majetku. Ačkoliv tedy může být pravdou, že blokací majetku dovolatelky se její majetek nezmenšil (nedošlo např. k jeho poškození), její škoda (v širším smyslu) může spočívat právě v ušlém zisku. Pro posouzení věci tak bude rozhodující, zda dovolatelka skutečně měla možnost prodat svůj podíl na nemovitostech [...] za částku 4 500 000 Kč, a obvyklá cena tohoto podílu v době, kdy s ním opět mohla nakládat. Z pohledu odpovědnosti státu je přitom bez významu, zda se dovolatelce naskytla výjimečná příležitost prodat svůj podíl za výhodnou cenu, nebo zda v mezidobí došlo na trhu nemovitostí k poklesu cen. Pro úplnost je pak možné uvést, že částka, za kterou dovolatelka následně svůj podíl skutečně prodala, by pro posouzení věci byla relevantní pouze v případě, pokud by v řízení bylo prokázáno, že byla nucena prodat svůj podíl za cenu, která neodpovídala obvyklé ceně tohoto podílu, v příčinné souvislosti s předchozím nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím (v obecné rovině sice lze souhlasit, že podmínky prodeje nemovitosti, a to včetně kupní ceny, jsou věcí prodávajícího a kupujícího, na druhé straně je však notorietou, že osoba, jež je nucena, např. v důsledku své nepříznivé finanční situace, prodat nemovitost v krátkém čase, se zpravidla musí smířit s nižší než obvyklou prodejní cenou)."
45. Ústavní soud k právě citovanému rozhodnutí poznamenává, že v praxi může teoreticky dojít i k případům, kdy cena, za niž by při pravidelném běhu událostí poškozený věc prodal nebýt nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, bude vyšší než cena, za kterou byla věc následně prodána v době, kdy s věcí opět mohl nakládat, ale současně taková prodejní cena, za niž byla věc prodána, bude stále vyšší než obvyklá cena v době, kdy mohl poškozený s věcí znovu nakládat. Nejeví se, že takovému případu se věnuje právě citovaná část rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, který se vztahoval k věci, kde byl v úvodních částech rozsudku zmiňován prodej pod (obvyklou) cenou. Citovaný rozsudek by proto neměl bránit výkladu, že škoda je představována (kladným) rozdílem mezi cenou, za niž by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí poškozený věc prodal, a cenou, za kterou věc po odpadnutí překážky prodeje prodal, byla-li skutečně utržená cena stále vyšší než obvyklá cena věci v době, kdy s ní mohl poškozený opět nakládat.
46. Dle náhledu Ústavního soudu úvahy Nejvyššího soudu z citované části rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2426/2012 (bod 44) dokládají, že stěžovatelčin nárok měl být městským soudem posouzen z pohledu, zda stěžovatelka má či nemá nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, a případně v jaké výši. To se však nestalo, jelikož městský soud se vyjadřoval jen ke skutečné škodě, nikoli k ušlému zisku. Městský soud tak adekvátním způsobem neposoudil stěžovatelčinu argumentaci v řízení, čímž zasáhl do jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
47. Ústavní soud přitom nesouhlasí s tím, že by zmínky městského soudu o skutečné škodě představovaly toliko nepřesnou formulaci. Městský soud se totiž v dané souvislosti o skutečné škodě zmiňoval konzistentně na dvou místech svého rozsudku (na str. 11 a 13). O tom, že by zmínka o skutečné škodě v rozsudku městského soudu byla jen nepřesnou formulací, nesvědčí ani strana 8 tohoto rozsudku, na niž odkazoval Nejvyšší soud a na níž je obsaženo jen obecné vymezení skutečné škody (jako újmy, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí) a obecné vymezení ušlého zisku (jako újmy spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí). Ústavní soud konstatuje, že bližší odůvodnění městského soudu na stranách 11 a 13 jeho rozsudku se vztahuje toliko ke skutečné škodě. Městský soud ke škodě ve výši rozdílu ceny, za kterou by dle svých tvrzení stěžovatelka nemovitosti v roce 2005 prodala, kdyby tomu nebránil nesprávný úřední postup, a cenou, za kterou je v letech 2010 a 2011 skutečně prodala, uvedl, že stěžovatelkou tvrzený pokles cen je odvislý od poměrů na realitním trhu a v takovém případě jí nemohla vzniknout skutečná škoda, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000. Ústavní soud konstatuje, že právě zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu se zabývá právě jen skutečnou škodou, jelikož zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vlivem inflace na peněžitou pohledávku skutečná škoda nevzniká. Jde o závěr, který Ústavní soud již v minulosti aproboval z ústavního hlediska (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 1712/16, bod 9), nic takový závěr však nevypovídá v posuzované věci o ušlém zisku.
48. Ústavní soud si je vědom toho, že zmínku o skutečné škodě a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000, v němž bylo konstatováno, že vlivem inflace na peněžitou pohledávku nevzniká skutečná škoda, městský soud užil v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, který byl vydán přímo v posuzované věci (viz bod 4). Zde Nejvyšší soud uvedl, že závěr o tom, že vlivem inflace na pohledávku nevzniká skutečná škoda, je nezbytné vztáhnout i na vývoj realitního trhu. Ústavní soud konstatuje, že ani z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu však není patrno žádné odůvodnění k ušlému zisku ve stěžovatelčině případě.
49. Vůči ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shrnuje, že zmínku městského soudu o skutečné škodě nepovažuje za nepřesnou formulaci (ve smyslu, že by městský soud poskytl odůvodnění k ušlému zisku, byť zmiňoval skutečnou škodu). Zmínku o nepřesné formulaci, na které Nejvyšší soud v napadeném usnesení vystavěl své hodnocení, proto Ústavní soud nemůže akceptovat jako dostatečné odůvodnění, které by reflektovalo text odůvodnění rozsudku městského soudu, čímž Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI. Závěr
50. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadený rozsudek městského soudu. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).