60. Byť při výkladu a použití právních norem zpravidla prvním krokem bývá výklad jazykový [nález sp. zn. I. ÚS 3508/12 ze dne 30. 1. 2013 (N 22/68 SbNU 271) či nález sp. zn. III. ÚS 384/08 ze dne 30. 9. 2009 (N 211/54 SbNU 587)], nelze při tom opominout jejich smysl a účel, který není možno hledat jen v jejich textu, ale v němž je vždy třeba nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 980/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 126/73 SbNU 903) či nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115)]. Vede-li jazykový výklad k nerozumným závěrům, je namístě použít další výkladové metody, např. výklad systematický, logický či teleologický [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2427/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 26/68 SbNU 303)]. Prizmatem ústavně konformního teleologického výkladu je smysl a účel ochrany ústavně garantovaných práv a svobod [nález sp. zn. I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 128/53 SbNU 615) či nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555)].
61. Specificky k výkladu právních norem stanovujících lhůty v souvislosti s doručováním se Ústavní soud vyjádřil tak, že účelem doručování není kladení překážek osobám uplatňujícím práva, ale pouze stanovení formálního postupu jejich uplatňování. Jde přitom o konkretizaci práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, proto příliš formalistický výklad, v jehož důsledku je lhůta k procesnímu úkonu považována za zmeškanou, ačkoliv při výkladu ústavně konformním by tomu tak nebylo, je porušením tohoto práva [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 110/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 202/43 SbNU 261)].
62. V oblasti výkladu smluv, respektive právních jednání v soukromém právu, platí, že při konkurenci výkladů je ústavně konformní ten, který nezakládá neplatnost smlouvy [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 658/18 ze dne 22. 5. 2018 (N 102/89 SbNU 509), nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157) či nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014 (N 190/75 SbNU 139)]; nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247); nález sp. zn. IV. ÚS 3168/16 ze dne 11. 7. 2017 (N 121/86 SbNU 85); nález sp. zn. II. ÚS 3646/13 ze dne 3. 1. 2017 (N 2/84 SbNU 35)], respektive právního jednání.
63. Při konkurenci dvou možných výkladů je tak třeba upřednostnit ten, který je v daném případě nejvíce v souladu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. I. ÚS 272/02 ze dne 6. 1. 2003 (N 1/29 SbNU 3)]. Záleží-li vyřešení otázky, který ze dvou možných výkladů zvolit, současně na vyřešení otázky, kterému ústavně zaručenému základnímu právu či svobodě dát přednost, je třeba zvolit ten výklad, který chrání právo či svobodu aktuálně závažnější [nález sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153)], případně který nejlépe odpovídá ústavněprávním zárukám [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 695/06 ze dne 11. 4. 2007 (N 63/45 SbNU 69) či nález sp. zn. I. ÚS 98/05 ze dne 15. 12. 2005 (N 229/39 SbNU 437)].
64. Byť, jak bylo konstatováno výše, se Ústavní soud výkladem výroků individuálních právních aktů prakticky nezabýval, vyjádřil se ve své rozhodovací činnosti již i k této otázce, a to zcela v souladu s výše nastíněnými principy výkladu právních předpisů či právních jednání. Umožňuje-li tak neurčitost obsahu procesního rozhodnutí různé interpretace, nelze přijmout tu, která je k tíži dotčeného účastníka řízení [nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519)].
C) K otázce 3
65. Jedním ze základních principů činnosti orgánů veřejné moci je předvídatelnost, což vyplývá již z čl. 2 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 89/02 ze dne 21. 5. 2002 (N 60/26 SbNU 135)], a to nejen ve smyslu postupu dle příslušné právní úpravy, ale i vzhledem k okolnostem konkrétního řízení [nález sp. zn. I. ÚS 89/02 ze dne 21. 5. 2002 (N 60/26 SbNU 135)]. Ustanovení procesního práva je proto třeba vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost jejich činnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1518/15 ze dne 15. 9. 2015 (N 167/78 SbNU 507)]. Předvídatelnost práva, spočívající mimo jiné v předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, je přitom jedním ze znaků právního státu [nález sp. zn. IV. ÚS 2127/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 25/68 SbNU 295) či nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417).]
66. Rovněž je v kontextu nyní posuzované věci nutno zdůraznit, že Ústavní soud klade důraz na ochranu práv aktivních účastníků řízení. Za přepjatý formalismus tak mimo jiné považoval např. vydání kontumačního rozsudku, ačkoliv se jinak aktivní účastník řízení, o jehož zájmu a vůli se nároku bránit nebyly pochyby, k řízení v důsledku vlastního omylu či jinak neúmyslně nedostavil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 78/69 SbNU 321) či nález sp. zn. IV. ÚS 63/05 ze dne 23. 8. 2005 (N 163/38 SbNU 301)]] či se neúmyslně opozdil [srov. nález sp. zn. III. ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 53/36 SbNU 563)].
67. Konečně je vhodné připomenout, že pohyb písemností uvnitř orgánu veřejné moci musí být s ohledem na splnění povinnosti ze strany účastníků řízení ve stanovených lhůtách organizován tak, aby nedošlo k újmě při uplatnění jejich práv [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375)]. Tento nález se sice týkal pohybu písemností uvnitř soudu, nicméně jelikož soudní exekutor při exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí dle dílu 4 hlavy IV exekučního řádu vystupuje jako orgán veřejné moci, a to na místě soudu, který by jinak prováděl výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí dle hlavy páté části šesté občanského soudního řádu, platí jeho závěry i na pohyb písemností uvnitř úřadu soudního exekutora.
VII. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
68. Ústavní soud, vycházeje ze svých dřívějších právních závěrů prezentovaných v části VI tohoto nálezu, dospěl k závěru, že odpovědi na všechny tři otázky vytyčené výše sub 51 jsou kladné.
A) K otázce 1
69. Jak bylo nastíněno výše v části VI. A) tohoto nálezu, obecně vzato může dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným výkladem právního předpisu i právního jednání a není důvodu, proč by tomu mělo být jinak u výkladu obsahu výroku individuálního právního aktu (ostatně srov. nález specifikovaný výše sub 64). V nyní posuzované věci, v níž stěžovatel a soudní exekutor každý uplatňují jiný výklad sporné formulace, je přitom zřejmé, že pokud by byl správný výklad uplatňovaný stěžovatelem, a soudní exekutor by jej byl uplatnil, stěžovatelovu přihlášku do elektronické dražby by neodmítl, ale dál by byl se stěžovatelem nakládal jako s přihlášeným věřitelem, a tedy i jako s účastníkem řízení.
70. V takovém případě by stěžovatelovu vlastnickému právu (reprezentovanému přihlášenou pohledávkou) byla přiznána ochrana orgánem veřejné moci, zatímco při reálném průběhu řízení tak, jak byl shrnut v části III tohoto nálezu, tomu tak nebylo, neboť napadené usnesení soudního exekutora zbavilo stěžovatele možnosti svoji pohledávku, nota bene zajištěnou zástavním právem, z výtěžku elektronické dražby uspokojit.
71. K otázce 1 tak Ústavní soud uzavírá, že výklad sporné formulace zastávaný soudním exekutorem je v obecné rovině způsobilý porušit stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
B) K otázce 2
72. Pro zodpovězení otázky 2 je třeba rozhodnout, zda stěžovatelem prosazovaný výklad sporné formulace je možný a zda mu soudní exekutor měl dát přednost. Ústavní soud upřel pozornost na vyjádření soudního exekutora k ústavní stížnosti a odůvodnění jeho usnesení uvedeného výše sub 36, z nichž zjistil, že soudní exekutor v zásadě argumentuje toliko v tom smyslu, že vzhledem k § 336o odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu je oprávněn stanovit jinou lhůtu pro podání přihlášek do elektronické dražby než v případě dražby "kamenné", kde § 336f odst. 1 občanského soudního řádu rámuje konec této lhůty okamžikem zahájení dražebního jednání, a rovněž vyložil, proč je lhůta k podání přihlášek nutná a také proč došlo k tak velkému odstupu mezi koncem lhůty k podání přihlášek (dle výkladu soudního exekutora) a zahájením dražby.
73. Ústavní soud předně podotýká, že podrobný výklad § 336o odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu není pro rozhodnutí v této věci nutný. I kdyby snad toto ustanovení vykládal soudní exekutor nesprávně, na věci to nic nemění, neboť pak by se uplatnila lhůta podle § 336f odst. 1 občanského soudního řádu, kterou by stěžovatel dodržel.
74. Soudní exekutor rovněž neuvedl nic, co by vylučovalo výklad stěžovatele, a to z hlediska právního (např. že by to bylo v rozporu s nějakým dalším ustanovením občanského soudního řádu), jazykového (např. že sporná formulace vůbec nepřipouští posunutí termínu) či administrativně-technického (např. že by nějaká zvláštnost faktického průběhu elektronické dražby bránila tomu, aby při odročení jejího zahájení došlo k posunu termínu pro přihlášení pohledávek). Ani Ústavní soud žádnou takovou překážku neshledal. Stačilo-li soudnímu exekutorovi původně, aby další věřitelé podávali přihlášky svých pohledávek nejpozději den před plánovaným zahájením dražby, není zřejmé, proč by při posunutí tohoto zahájení, které, jak sám uvedl, bylo důsledkem údajných obstrukcí povinného, a tedy na ně neměl žádný vliv, soudní exekutor najednou nebyl schopen zajistit řádný průběh exekučního řízení, měl-li by akceptovat jako včas podané i přihlášky den před nově nařízeným dnem zahájení elektronické dražby.
75. Za zcela zásadní v nynější věci Ústavní soud považuje rovněž to, že ustanovení § 336o odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu samo žádný způsob formulace stanovení lhůty k podání přihlášek pohledávky neobsahuje. Sporná formulace tak není převzetím doslovného ustanovení právního předpisu, ale vlastním výtvorem soudního exekutora. Umožnění dvojího výkladu konce lhůty k podání přihlášek do elektronické dražby bylo tedy důsledkem jen a pouze použití sporné formulace soudním exekutorem v dražebním usnesení. Pokud by soudní exekutor použil formulaci jednoznačnou, např. by jednoduše stanovil konec lhůty pro podávání přihlášek na 6. 3. 2017, nebylo by o konci této lhůty naprosto žádných pochyb. Sporná formulace umožňuje dvojí výklad, a naopak právě tím, že stanovuje konec této lhůty ve vazbě na den zahájení elektronické dražby, tedy jinak než pevným datem, nutně vede k závěru, že rozhodujícím aspektem pro výklad sporné formulace je právě vazba na den zahájení elektronické dražby, nikoliv na konkrétní kalendářní datum.
76. Ústavní soud tak k otázce 2 uzavírá, že výklad sporné formulace prosazovaný stěžovatelem oproti výkladu zastávaného soudním exekutorem umožňoval stěžovateli poskytnutí ochrany jeho ústavně zaručeným základním právům dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Vzhledem k východiskům popsaným výše v části VI. B) tohoto nálezu tak ústavně konformním byl právě výklad proponovaný stěžovatelem. Tento výklad tak měl při rozhodování o stěžovatelově přihlášce soudním exekutorem nabýt vrchu.
C) K otázce 3
77. Zbývající otázkou se Ústavní soud musel zabývat vzhledem k argumentu soudního exekutora, že usnesení o odročení zahájení elektronické dražby bylo vydáno až dne 7. 3. 2017, tj. až v den, kdy měla být elektronická dražba původně zahájena, a že stěžovatele případné sdělení o odročování dražby nezbavovalo povinnosti podat přihlášku nejpozději dne 6. 3. 2017.
78. Ústavní soud tento argument nepřesvědčil, neboť vzhledem ke konkrétním okolnostem případu mohl stěžovatel legitimně očekávat, že k odročení skutečně dojde. Tato skutečnost tedy není v rozporu s výše uvedeným ústavně konformním výkladem použitého pojmu "nejpozději jeden den před stanoveným dnem zahájení této elektronické dražby". Měl-li stěžovatel legitimní očekávání, že tento "den před stanoveným dnem zahájení" se posune, nelze mu klást k tíži, že soudní exekutor vydal příslušné usnesení až v den, kdy se dražba měla konat. Ostatně jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, Okresní soud v Příbrami, který vedl řízení o vyloučení nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí, které provedení elektronické dražby bránilo, svým vyrozuměním již ze dne 1. 3. 2017 informoval soudního exekutora k jeho žádosti ze dne 28. 2. 2017, že toto řízení dosud nebylo pravomocně skončeno.
79. Jestliže za těchto okolností soudní exekutor otálel s vydáním usnesení o odročení zahájení elektronické dražby až do samotného dne, kdy původně měla být zahájena, nelze toto prodlení klást k tíži stěžovatele, který na okamžik vydání tohoto usnesení neměl žádný vliv, ale naopak byl aktivní a zjišťoval si, zda k odročení dojde.
80. Jelikož soudní exekutor naopak nezpochybnil stěžovatelovo tvrzení o předchozím poskytnutí informace, že zahájení elektronické dražby bude odročeno, není důvodu stěžovateli nevěřit, že přihlášku své pohledávky nepodal proto, že by zapomněl, ale proto, že byl v přesvědčení, že konec lhůty k přihlášení pohledávky bude spadat až na jeden den před skutečným dnem konání elektronické dražby, přičemž podle informací od úřadu soudního exekutora věděl, že původně nařízený termín zahájení elektronické dražby bude odročen. Při výkladu práva je totiž třeba vycházet z toho, že jednotlivci (zpravidla) jednají racionálně nebo se o to alespoň pokoušejí [nález sp. zn. II. ÚS 4026/17 ze dne 10. 4. 2018 (N 72/89 SbNU 109)].
81. Je tak sice pravda, že v den následující po uplynutí původně určené lhůty k přihlášení pohledávek do elektronické dražby stěžovatel věděl, že takto původně určenou lhůtu zmeškal, bylo by však přepjatým formalismem jen z tohoto důvodu jeho ústavní stížnost zamítnout, neboť stěžovatel byl aktivní, informoval se u soudního exekutora o odročení zahájení elektronické dražby a pouze v důsledku prodlení soudního exekutora s vydáním usnesení o odročení až na den původně nařízeného zahájení elektronické dražby nebylo dosaženo stavu, v němž by stěžovatel věděl o odročení nejen neformálně, ale ještě před uplynutím původně určené lhůty k podání přihlášek by měl k dispozici i usnesení o odročení.
82. Došlo tak k tomu, že se procesně aktivní stěžovatel (srov. judikaturní závěry uvedené výše sub 66), jednající v legitimním očekávání (srov. východiska předestřená výše sub 65), že dojde k odročení zahájení elektronické dražby, a tedy i k posunu lhůty pro podávání přihlášek pohledávek, dostal do situace, v níž nebylo usnesení o odročení zahájení elektronické dražby vydáno ještě před původním koncem lhůty k podávání přihlášek toliko z důvodů na straně soudního exekutora a organizace jeho úřadu (k tomu srov. právní názor Ústavního soudu uvedený výše sub 67).
83. Ústavnímu soudu neušla ani motivace stěžovatele k takovému postupu, tedy snaha vyčíslit svou pohledávku ke dni skutečného zahájení elektronické dražby, neboť stěžovatel byl v domnění, že jím přihlášená pohledávka bude uspokojena jen ve výši, v níž ji takto přihlásil, a to včetně příslušenství. Jak správně uvedl soudní exekutor (viz výše sub 38), toto stěžovatelovo domnění bylo vzhledem k § 336k odst. 1 občanského soudního řádu nesprávné. To však pouze osvětluje stěžovatelovu motivaci podat přihlášku co nejblíže k okamžiku zahájení elektronické dražby, nic to však nemění na tom, že stěžovatel vážně mínil svůj záměr pohledávku přihlásit, a tedy že jeho ústavní stížnost není pouze projevem jeho snahy zvrátit negativní důsledky své předchozí liknavosti.
84. K otázce 3 tak Ústavní soud konstatuje, že kdyby soudní exekutor uplatnil správný výklad konce lhůty k podání přihlášky, nebyly zde z ústavněprávního hlediska žádné specifické okolnosti stěžovatelova případu, pro něž by stěžovatel tuto lhůtu nedodržel. Soudní exekutor tak odmítnutím stěžovatelovy přihlášky pro opožděnost z důvodu nesprávného výkladu konce lhůty pro její podání porušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku i čl. 11 odst. 1 Listiny.
VIII. Závěr
85. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud seznal, že stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na soudní a jinou právní ochranu a na vlastnictví majetku byla napadeným usnesením porušena. Ústavní soud proto dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatoval porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušil. Dopady tohoto nálezu budou záviset na konkrétním stavu předmětného exekučního řízení, o němž nemá Ústavní soud žádné další poznatky.